Poznámka/Výsledek případu

Text dokumentu

Sp. zn.: 6252/2021/VOP/VVO Č. j.: KVOP-38311/2022 Brno 11. července 2022 Zpráva o šetření ve věci nevydání průkazu žadatele v řízení o přiznání statusu osoby bez státní příslušnosti Paní A., narozená xxxx, bez státní příslušnosti (dále jen "stěžovatelka"), zastoupená Organizací pro pomoc uprchlíkům, z.s., podala podnět ve věci nevydání průkazu žadatele v řízení o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti a ve věci odstranění nečinnosti Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále také "ministerstvo" nebo "OAMP"). Zástupkyně veřejného ochránce práv z mého pověření, kdy jsem na ni přenesl některé oblasti své působnosti, [1] mj. i oblast cizinců, ve věci zahájila šetření. Od 1. července 2022 jsem převzal vyřizování daného podnětu. A. Shrnutí závěrů Věnoval jsem se otázce, zda došlo k nezákonnému postupu OAMP, když nevydal stěžovatelce průkaz žadatele a zároveň nerozhodl v zákonné lhůtě. [2] Zjistil jsem, že OAMP: * pochybil, když stěžovatelce odmítl vydat průkaz žadatele, jímž by mohla prokázat své právní postavení na území po dobu řízení, a stěžovatelce tak fakticky zamezil v přístupu k přijímacím podmínkám a právům spojeným s postavením žadatele, která jí měla náležet, * pochybil, když se v rámci řízení o žádosti stěžovatelky dopustil nezákonných průtahů, nevydal rozhodnutí o žádosti v zákonné lhůtě a stěžovatelku nevyrozuměl o prodloužení lhůty pro vydání rozhodnutí, * pochybil, když řízení o žádosti stěžovatelky zastavil usnesením pro bezpředmětnost a nevydal meritorní rozhodnutí, * pochybil, když se nevypořádal s postavením stěžovatelky jako bývalé občanky Svazu sovětských socialistických republik (dále také "SSSR") bez občanství Lotyšské republiky nebo jiné země (dále také "neobčané"). B. Skutková zjištění Stěžovatelka měla v úmyslu podat žádost o udělení statusu osoby bez státní příslušnosti. Proto dne 15. března 2021 zaslala prostřednictvím OPU žádost o určení statusu osoby bez státní příslušnosti a žádost o průkaz žadatele. Ministerstvo nereagovalo. Z toho důvodu dne 2. září 2021 zaslala stěžovatelka ministerstvu opakovanou žádost. Stěžovatelka se i osobně po podání žádosti dostavila na OAMP, aby si vyzvedla průkaz. Pracovníci OAMP jí sdělili, že o něj právní zástupce musí nejprve požádat. Dne 18. října se stěžovatelka opět dostavila na OAMP. Tam jí řekli, že pro ni žádný průkaz nemají. Stěžovatelka neobdržela dokument, který by uváděl, že žádost podala a pod jakým číslem jednacím je vedena. Stěžovatelka také neobdržela žádný průkaz, kterým by mohla prokázat, že je žadatelkou o určení statusu osoby bez státní příslušnosti. Od 15. března 2021 tedy nedošlo k žádnému úkonu ze strany OAMP. Od podání žádosti tak v době podání podnětu uběhlo 8 měsíců, aniž by ministerstvo ve věci rozhodlo. Po zahájení šetření se zástupkyně veřejného ochránce práv obrátila na OAMP a požádala o zaslání spisového materiálu a o vyjádření k následujícím otázkám: * Proč stěžovatelka nedostala průkaz žadatele? * Z jakého důvodu nebyla stěžovatelka vyrozuměna o prodloužení lhůty pro vydání rozhodnutí? * Z jakého důvodu odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra doposud nerozhodl o žádosti stěžovatelky o určení osoby bez státní příslušnosti? Ředitelka OAMP Mgr. et Mgr. Pavla Novotná dne 12. ledna 2022 odpověděla. Ve svém vyjádření uvedla, že dle názoru OAMP samotná Úmluva o právním postavení osob bez státní příslušnosti z roku 1954 (dále také "Úmluva z roku 1954") nevyžaduje po jednotlivých státech zajištění dokladů a dalších práv do doby, než je určen jejich status osoby bez státní příslušnosti. Tuto povinnost nestanoví ani zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů (který tuto problematiku od 2. srpna 2021 upravuje), a nestanovil tak ani zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, který tuto agendu upravoval do účinnosti novely. Pokud jde o judikaturu jednotlivých soudů a Nejvyššího správního soudu, OAMP nepopírá, že stanovily povinnosti OAMP vydávat žadatelům o přiznání statusu osoby bez státní příslušnosti doklad totožnosti. Tyto osoby totiž nedisponují dle soudu žádnými doklady a nemohou uplatňovat na území ČR žádná svoje práva. Vzhledem ke skutečnosti, že doposud žádaly o uvedený status vždy osoby, které v ČR pobývaly již většinou i více jak 20 let a neměly k dispozici žádné doklady totožnosti, OAMP v těchto případech průkaz žadatele vždy vydal. To není případ stěžovatelky, která o uvedený status požádala ihned po příjezdu do ČR a její manžel a syn žádají o udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatelka vlastní platný cestovní doklad č. xxxx, vydaný dne 22. června 2016 s platností do 21. června 2026; může tedy prokazovat svou totožnost. V návaznosti na novelu zákona o azylu a zákona o pobytu cizinců mi ředitelka OAMP sdělila, že byla zcela pozastavena praxe vydávání průkazů žadatelů o přiznání statusu osoby bez státní příslušnosti analogicky k průkazům žadatele o udělení mezinárodní ochrany, a osobám, které podaly žádost po uvedeném datu, již nebyly a nebudou příslušné průkazy vydávány. Na druhý dotaz ředitelka OAMP sdělila, že vyrozumění o nutnosti prodloužení lhůty pro vydání rozhodnutí nebylo stěžovatelce odesláno z důvodu nařízené izolace odpovědného pracovníka kvůli onemocnění COVID-19, které oddálilo i vydání samotného rozhodnutí. Usnesení pak bylo vydáno dne 1. prosince 2021 a dne 2. prosince 2021 nabylo právní moci. Právní zástupce stěžovatelky podal proti usnesení rozklad k ministrovi vnitra. V usnesení se OAMP zaměřil na analýzu postavení neobčanů v Lotyšsku a vycházel zejména z lotyšské legislativy a z publikací UNHCR k Lotyšsku. Lotyšské Ministerstvo zahraničí uvádí, že lotyšští neobčané nejsou osoby bez státní příslušnosti. Ochrana poskytována neobčanům jde nad rámec toho, co vyžaduje Úmluva z roku 1954. Mají také právo získat občanství za standardních podmínek. Dlouhodobě je v této oblasti patrný trend liberalizace. OAMP pak konstatoval, že vzhledem k přiznání statusu osoby bez státní příslušnosti, resp. tzv. neobčana, jmenované ze strany lotyšských orgánů, které jí vydaly i oprávnění k trvalému pobytu v Lotyšsku i cestovní doklad, jmenované nemůže být opakovaně přiznáno totožné postavení dle totožné Úmluvy z roku 1954. Svou žádostí se tedy domáhá totožného postavení ve smyslu Úmluvy z roku 1954 a žádost je tak zjevně bezpředmětná. Podle OAMP bylo zcela prokázáno, že stěžovatelce bylo jako osobě bez státní příslušnosti přiznáno příslušné postavení a práva konkrétním státem. Lotyšské orgány přitom stěžovatelce přiznaly víc práv, než by jí bylo možné v případě udělení statusu osoby bez státní příslušnosti přiznat v ČR, a které vyžaduje Úmluva z roku 1954. C. Právní hodnocení V následující části zprávy nejprve shrnu [3] mezinárodněprávní úpravu týkající se osob bez státní příslušnosti, ze které vyplývá nezbytnost garance některých základních práv i pro osoby v pozici žadatele o přiznání právního postavení osob bez státní příslušnosti. Následně se zabývám historickými souvislostmi týkajícími se osob bez občanství Lotyšska. Ty jsou východiskem pro pochopení jejich současného právního postavení a také jejich možného vyloučení z Úmluvy z roku 1954. Následně rozeberu jednotlivá práva a povinnosti, jež jim náleží z pozice neobčanů v Lotyšsku. Na závěr vyhodnotím použití Úmluvy z roku 1954 na neobčany Lotyšska a posoudím usnesení OAMP. C.1 Východiska úpravy postavení osob bez státní příslušnosti Mezinárodněprávní úprava právního postavení osob bez státní příslušnosti se řídí Úmluvou z roku 1954. Tato Úmluva je obsahově zcela obdobná Úmluvě o právním postavení uprchlíků (dále také "Ženevská úmluva") [4]. Cílem Úmluvy z roku 1954 je zakotvit mezinárodní ochranu pro osoby bez státní příslušnosti, které nejsou zároveň uprchlíky. [5] Česká republika přistoupila k Úmluvě z roku 1954 dne 19. května 2004. Úmluva stanovuje právní definici osoby bez státní příslušnosti a určuje základní soubor zásad, jak k nim přistupovat. Úmluva dále vymezuje určitý minimální standard rozsahu práv, která jsou smluvní státy povinny osobám bez státní příslušnosti poskytnout. Úmluva vychází ze skutečnosti, že tyto osoby se vlivem absence státní příslušnosti, a tudíž i ochrany jakéhokoli státu, nacházejí ve zranitelném postavení, které vyžaduje, aby jim byla poskytnuta náhradní ochrana ze strany státu, na jehož území se nacházejí. Přestože jednotlivá ustanovení Úmluvy z většiny nebyla začleněna do vnitrostátních právních předpisů, Úmluva má jako celek ve vnitrostátním právu přímý účinek. [6] V čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky se stanoví, že "Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva." Zároveň čl. 10 Ústavy [7] upravuje aplikační přednost mezinárodní smlouvy v případě, že smlouva stanoví něco jiného než zákon. Za určitých okolností je tak v praxi možné uvedenou absenci úpravy týkající se osob bez státní příslušnosti překlenout za přímého použití textu Úmluvy. [8] Pro účely tohoto šetření je třeba vymezit a interpretovat standard zacházení a rozsah práv, který Úmluva z roku 1954 přiznává osobám, které jsou žadateli o přiznání právního postavení osob bez státní příslušnosti. [9] Do doby, než je právní postavení osoby bez státní příslušnosti ověřeno, je žadatel oprávněn požívat alespoň určitý rozsah práv přiznaných osobám bez státní příslušnosti. [10] Tomu odpovídá skutečnost, že práva vymezená v Úmluvě z roku 1954 nejsou omezena na osoby, které byly státem formálně uznány jako osoby bez státní příslušnosti. Rozsah práv náležející osobám bez státní příslušnosti je Úmluvou z roku 1954 vymezen v závislosti na povaze přítomnosti osoby na území státu a charakteru její vazby na tento stát. [11] Úmluva z roku 1954 je tak založena na postupné gradaci práv osob bez státní příslušnosti, která narůstají s plynutím času a stupněm vazby dotyčné osoby na hostitelský stát. [12] Tehdejší ochránkyně v dřívějších šetřeních podrobně vysvětlila, že Úmluva z roku 1954 rozlišuje celkem pět základních kategorií práv [13] a současně poukázala na chybu v českém překladu Úmluvy z roku 1954. Žadatelé o určení osoby bez státní příslušnosti spadají do kategorie osoby "zákonně se zdržující" (lawfully in) na území státu. [14] Dle doporučení UNHCR [15] by osobám, které žádají o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti, měl být přiznán stejný standard zacházení, jako žadatelům o mezinárodní ochranu. Výkladem závazků plynoucích z Úmluvy z roku 1954 a dalších mezinárodních závazků České republiky se v uplynulých několika letech opakovaně zabývala judikatura správních soudů. Tato judikatura vznikla v návaznosti na interpretační problémy, které vyvolávala předcházející právní úprava týkající se řízení o přiznání postavení osob bez státní příslušnosti obsažená v § 8 písm. d) zákona o azylu. C.2 Právní úprava řízení o přiznání statusu osoby bez státní příslušnosti a postavení žadatelů Před nabytím účinnosti novely zákona o pobytu cizinců a zákona o azylu dne 2. srpna 2021 se řízení o žádostech osob bez státní příslušnosti posuzovalo podle § 8 písm. d) zákona o azylu. [16] Dle tohoto ustanovení: "Ministerstvo [...] d) rozhoduje o žádostech podaných podle Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti." Zákon o azylu žádnou další výslovnou právní úpravu tohoto řízení ani právního postavení osob po dobu trvání řízení či po jeho skončení neobsahoval. Na zákonné úrovni se jednalo o nedokonalou právní úpravu, která byla důsledkem pouze minimalistického provedení závazků plynoucích z Úmluvy. V důvodové zprávě bylo pouze konstatováno, že pro případy spadající pod § 8 písm. d) zákona o azylu se použijí "mechanismy řízení o mezinárodní ochraně". Vnitrostátní právní úprava tedy doposud neobsahovala právní postavení osob bez státní příslušnosti nacházejících se na území. Postavení analogické s postavením žadatelů o mezinárodní ochranu postupně dovodila judikatura, [17] a to právě mj. s ohledem na absenci výslovné právní úpravy. Novela zákona o azylu (č. 274/2021 Sb.) účinná od 2. srpna 2021 v přechodném ustanovení stanovila, že řízení zahájená přede dnem účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadní právní úpravy. [18] Stěžovatelka podala svou žádost dne 15. března 2021. Žádost tak má OAMP posuzovat dle znění účinného do 2. srpna 2021. V dalším výkladu proto vycházím z právní úpravy účinné do tohoto data a ze související judikatury. Dle doporučení UNHCR [19] by osobám, které žádají o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti, měl být přiznán stejný standard zacházení, jako žadatelům o mezinárodní ochranu. Tento závěr potvrdil i Městský soud v Praze. Ten ve svém rozsudku vyslovil závěr, že s ohledem na nutný výklad ve světle závazků plynoucích z Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti z roku 1954 je třeba dovodit, že těmto osobám náleží postavení žadatele o mezinárodní ochranu a má jim být vydán průkaz žadatele ve smyslu zákona o azylu. [20] Na nedostatečnost právní úpravy upozornil i Nejvyšší správní soud, který se k této věci vyjádřil např. v rozhodnutí ze dne 12. března 2019, č. j. 4 Azs 365/2018-74, či rozhodnutí ze dne 9. dubna 2019, č. j. 7 Azs 488/2018-54, a rovněž dospěl k závěru o nezbytnosti analogie s postavením žadatelů o azyl. Podle tohoto rozhodnutí soudu Úmluva z roku 1954 ukládá státu povinnost identifikovat osoby bez státní příslušnosti s cílem zajistit jim nezbytnou ochranu: "Nejvyšší správní soud v dané souvislosti poukazuje i na čl. 25 Úmluvy, který žadatelům o přiznání statusu osoby bez státní příslušnosti zakotvuje právo na pomoc ze strany správních orgánů. Navzdory tomu, že Úmluva z roku 1954 výslovně nezakotvuje povinnost smluvního státu vydat průkaz žadatele v řízení o přiznání statusu osoby bez státní příslušnosti, lze nepochybně dovozovat povinnost státu identifikovat žadatele takovým způsobem, aby jim mohla být zajištěna nezbytná ochrana podle Úmluvy." [zvýraznění doplněno] Soud tedy dovodil povinnost státu vydat žadateli o přiznání statusu osoby bez státní příslušnosti průkaz žadatele přímo z článku 25 Úmluvy. Nejvyšší správní soud rovněž uvedl, že obě mezinárodní smlouvy, Ženevská úmluva a Úmluva z roku 1954, jsou svým obsahem v podstatě "sesterské" smlouvy a jsou formulovány takřka totožně. [21] Obě úmluvy podle názoru Nejvyššího správního soudu "vycházejí ze snahy zajistit uprchlíkům, resp. osobám bez státní příslušnosti, co největší možnost užívat [...] základních práv a svobod a za tímto cílem jim přiznávají určitý standard ochrany". Zároveň zohlednil, že se žadatelé o status osoby bez státní příslušnosti mohou dostat do zranitelného postavení, které odůvodňuje dočasnou pomoc ze strany státu. Právě extrémně zranitelné postavení a marginalizace žadatelů o status osoby bez státní příslušnosti je přitom zásadní rovněž ve vztahu k přístupu k žadatelům: "Podle NSS tedy absence státní příslušnosti s sebou nese (potenciální) riziko pro osoby, které se v této situaci nacházejí (byť nejde o ohrožení podobné pronásledování v případě mezinárodní ochrany). I v postavení osob bez státní příslušnosti se mohou ocitnout lidé bez finančních prostředků, se zdravotními problémy apod. Pro tuto skupinu může být, nadto po dobu řízení, kdy ještě jejich status není potvrzen, záruka přístupu do pobytového střediska zcela zásadní pro to, aby se o status mohli účinně ucházet. Není přitom podstatné, že někteří žadatelé ve skutečnosti osobami bez státní příslušnosti nejsou - to je bez významu i v případě žadatelů o mezinárodní ochranu, z nichž také většina nebude mít na mezinárodní ochranu nárok." [zvýraznění doplněno]. Aby bylo řízení a samotný přístup k němu účinný a efektivní, je potřeba této skupině osob tato práva přiznat. Z hlediska postavení osob bez státní příslušnosti v průběhu řízení se Městský soud v Praze v jiném svém rozsudku specificky vyjádřil i k právu pobytu. Konstatoval, že by bylo "zcela nelogické a proti smyslu jak zákona o azylu, tak Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti, aby osoby, o nichž se vede řízení, zda jsou skutečně osobami bez státní příslušnosti, neměly právo pobytu na území. V takovém případě by ochrana poskytovaná touto úmluvou byla pouze iluzorní, pokud by žadatelé mohli být před skončením řízení vyhoštěni. V případě kladného posouzení žádosti by poté nijak nemohli ochrany přiznané touto úmluvou požívat, neboť by již předtím byli vyhoštěni. Nakonec skutečnost, že žadatelé o status osob bez státní příslušnosti pobývají legálně na území, vyplývá i z travaux préparatoires Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti (viz Příručka UNHCR k ochraně osob bez státní příslušnosti, 2014, s. 48)" [22] [zvýraznění doplněno]. Co se týče účasti žadatele o status osoby bez státní příslušnosti ve veřejném zdravotním pojištění, dospěl Městský soud [23] k názoru, že žadateli o určení statusu osoby bez státní příslušnosti svědčí z hlediska zdravotního pojištění stejné postavení jako žadatelům o udělení mezinárodní ochrany, a proto by žadatelé měli mít po podání žádosti postavení pojištěnce, za kterého pojistné hradí stát. Jak vyplývá ze studie UNHCR o situaci osob bez státní příslušnosti v ČR, [24] řada těchto osob se potýká s krajně ztíženým přístupem ke zdravotní péči v důsledku absence zdravotního pojištění ve spojení s nedostatkem finančního zázemí a hotovosti pro úhradu zdravotní péče. C.2.1 Vydávání průkazu žadatele Úmluva z roku 1954 osobám, které jsou žadateli, přiznává celou řadu práv, a to až do třetího "stupně" charakteru jejich vazby na území státu, jenž je vymezen standardem zákonně se zdržující osoby (lawfully in) ve smyslu úmluvy. Skutečnost, že úprava čl. 25 Úmluvy z roku 1954 dopadá rovněž na osoby, které jsou žadateli o přiznání právního postavení osob bez státní příslušnosti, potvrdil i Nejvyšší správní soud ve výše citované judikatuře, když dovodil, že ze závazků plynoucích z tohoto článku mimo jiné vyplývala povinnost OAMP "identifikovat žadatele takovým způsobem, aby jim mohla být zajištěna nezbytná ochrana podle Úmluvy". [25] Závěry judikatury ve vztahu k povinnosti státu vydat průkaz žadatele lze tak aplikovat i na situaci stěžovatelky. Nejvyšší správní soud k povinnosti státu vydat průkaz dříve konstatoval, že: "navzdory tomu, že Úmluva výslovně nezakotvuje povinnost smluvního státu vydat průkaz žadatele v řízení o přiznání statusu osoby bez státní příslušnosti, lze nepochybně dovozovat povinnost státu identifikovat žadatele takovým způsobem, aby jim mohla být zajištěna nezbytná ochrana podle Úmluvy." [26] [důraz doplněn] Nejvyšší správní soud potvrdil, že správní orgány mají v řízení o přiznání statusu osoby bez státní příslušnosti postupovat podle zákona o azylu a analogicky ve smyslu jeho § 57 vydat stěžovateli průkaz žadatele. [27] Dospěl k závěru, že nevydání průkazu žadateli způsobuje závažné komplikace v každodenním životě a v tomto postupu lze shledat i zásah do práva na rodinný a soukromý život. [28] Ke stejnému závěru dospěla v předchozím šetření tehdejší ochránkyně. Cizinci, kteří jsou žadateli o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti, by měli obdržet průkaz žadatele, jímž by se mohli identifikovat a prokázat své postavení na území po dobu řízení. Žadatelům by měl být v souladu s analogickým použitím § 57 zákona o azylu vydán průkaz žadatele, který je svou povahou a formátem ekvivalentem k průkazu žadatele o mezinárodní ochranu. [29] Ministerstvo mělo proto po podání žádosti vydat stěžovatelce průkaz žadatele o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti. Totéž platí i pro všechna další práva spjatá s právním postavením žadatele o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti, resp. analogicky žadatele o přiznání mezinárodní ochrany. Jsem si vědom toho, že stěžovatelka vlastnila průkaz, kterým by se mohla identifikovat. Tento doklad však nemůže prokázat její postavení na území po dobu řízení a nezaručuje jí práva, která jí mají být přiznána v souvislosti se statusem osoby žádající o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti. C.2.2 Právní úprava délky řízení ve věci žádosti o určení osoby bez státní příslušnosti V rámci předchozího šetření týkajícího se průtahů se tehdejší ochránkyně podrobně zabývala rozborem relevantní mezinárodněprávní a vnitrostátní úpravy vztahující se k délce řízení o určení osoby bez státní příslušnosti. V podrobnostech proto odkazuji na danou zprávu. [30] Úmluva z roku 1954 neobsahuje úpravu procesních aspektů řízení o určení osoby bez státní příslušnosti, implicitně však zakotvuje povinnost států zavést účinný postup pro určení osob bez státní příslušnosti nacházejících se na jejich území. Co se vnitrostátní úpravy týká, z čl. 38 odst. 2 Listiny základních lidských práv a svobod [31] vyplývá, že součástí práva na spravedlivý proces je i právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, resp. bez zbytečných průtahů. Na zákonné úrovni nenalezneme výslovnou a jednoznačnou úpravu lhůt pro vydání rozhodnutí o žádostech podaných podle § 8 písm. d) zákona o azylu. Tehdejší veřejná ochránkyně práv konstatovala, že na řízení o určení osoby bez státní příslušnosti se přiměřeně uplatní úprava lhůt pro vydání rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany podle § 27 zákona o azylu. [32] To znamená, že ministerstvo by mělo vydat rozhodnutí bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 6 měsíců ode dne, kdy byly poskytnuty údaje k podané žádosti. [33] Tuto lhůtu lze za určitých podmínek prodloužit, a to až o 9 měsíců. [34] Výjimečně pak lze prodloužit lhůtu o další tři měsíce. [35] O prodloužení lhůty má však ministerstvo účastníka řízení písemně vyrozumět. [36] Závěr, že na řízení podle § 8 písm. d) zákona o azylu je třeba aplikovat úpravu lhůt pro vydání rozhodnutí podle § 27 zákona o azylu, potvrdil i Městský soud v Praze. [37] S tímto výkladem se v předchozích šetřeních ztotožnil i OAMP. [38] V rámci výše citovaného šetření tehdejší veřejná ochránkyně práv v stanovisku navrhla jako jedno z opatření k nápravě, aby ministr vnitra zajistil, že Ministerstvo vnitra bude ve všech případech důsledně respektovat svou zákonnou povinnost včas vyrozumívat žadatele o přiznání právního postavení osoby bez státní příslušnosti o případném prodloužení lhůty pro vydání rozhodnutí ve smyslu § 27 zákona o azylu. [39] Ministr vnitra v reakci na závěrečné stanovisko sdělil, že počáteční problémy byly způsobeny novostí agendy a že uloží OAMP, aby včas vyrozumíval žadatele o prodloužení lhůty pro vydání rozhodnutí. [40] Ustanovení § 27 zákona o azylu představuje obecnou normu, kterou je OAMP povinen se v řízení řídit, a svůj postup v řízení od začátku organizovat tak, aby požadavku tohoto ustanovení dostál. Možnost prodlužování základní šestiměsíční lhůtu vymezenou v § 27 odst. 2 a 3 zákona o azylu je z povahy věci konstruována jako zvláštní úprava, která představuje výjimku určenou pro specifické, konkrétně vymezené situace. Zpravidla tak nebude dán zákonný důvod pro odchýlení od základní šestiměsíční lhůty pro vydání rozhodnutí dle § 27 odst. 1 zákona o azylu. To nepochybně platí rovněž pro řízení o žádostech o určení osoby bez státní příslušnosti podaných podle § 8 písm. d) zákona o azylu. Tato řízení nepředstavují svou povahou typově složitější či specifičtější řízení, než je řízení ve věci mezinárodní ochrany. K prodloužení základní lhůty by měl správní orgán přistupovat pouze zcela výjimečně. [41] Z případu stěžovatelky je nicméně patrné, že lhůta pro vydání rozhodnutí byla překročena. Stěžovatelka podala svou žádost dne 15. března 2021. Od podání žádosti do vydání rozhodnutí tak uběhlo 8 měsíců. OAMP tedy nedodržel základní šestiměsíční lhůtu pro vydání rozhodnutí. Nařízená izolace jednoho z pracovníků nemůže omluvit prodlení dvou měsíců. OAMP by měl být schopen vydat rozhodnutí v rámci obecné šestiměsíční lhůty. K prodloužení základní lhůty by měl přistupovat výjimečně a z taxativně vymezených důvodů. Řízení navíc bylo usnesením zastaveno, takže jej OAMP nepovažoval za věcně či právně složité. Nebyl tedy dán důvod pro nevydání rozhodnutí v základní šestiměsíční lhůtě. C.2.3 Neinformování stěžovatelky o prodloužení lhůty pro vydání rozhodnutí Ustanovení § 27 zákona o azylu také vyžaduje, aby byl účastník řízení písemně vyrozuměn o případném prodloužení lhůty. K tomuto informování by mělo dojít v okamžiku, kdy správní orgán zjistí, že z objektivních důvodů není možné ve věci rozhodnout v rámci zákonné lhůty. V každém případě je však zřejmé, že žadatel by měl být o nutnosti prodloužení lhůty informován ještě předtím, než tato lhůta uplyne. [42] Stěžovatelka však nebyla ze strany OAMP o možném prodloužení lhůty k vydání rozhodnutí žádným způsobem vyrozuměna. Ministerstvo odůvodnilo svůj postup ve věci nevydání vyrozumění o nutnosti prodloužení lhůty pro vydání rozhodnutí nařízenou izolací pracovníka z důvodu nemoci COVID-19. Tento důvod nepovažuji za přesvědčivý s ohledem na předchozí nečinnost OAMP. C.3 Zastavení řízení dle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu pro bezpředmětnost a dosavadní postup OAMP OAMP řízení o žádosti stěžovatelky zastavil, protože se žádost stala zjevně bezpředmětnou. Ve svém usnesení argumentuje tím, že Lotyšsko přiznalo stěžovatelce status osoby bez státní příslušnosti, resp. tzv. neobčana, a proto stěžovatelce nemůže být opakovaně přiznáno totožné postavení dle totožné Úmluvy z roku 1954. Svou žádostí se domáhá totožného postavení ve smyslu Úmluvy a je tak zjevně bezpředmětná. Tato argumentace se mi jeví poněkud matoucí. OAMP ve svém rozhodnutí zdůraznil, že Lotyšsko rozděluje dvě kategorie osob bez státní příslušnosti - ti, co mají status neobčana a tím pádem nespadají pod Úmluvu z roku 1954, a do druhé kategorie patří osoby bez státní příslušnosti spadající pod Úmluvu z roku 1954. Stěžovatelka je neobčanka Lotyšska a podle lotyšského práva tedy není osobou bez státní příslušnosti podle Úmluvy z roku 1954. V Lotyšsku jí proto nemohl být přiznán status osoby bez státní příslušnosti, jak tvrdí OAMP. Na argumentu o nemožnosti přiznání totožného postavení postavil OAMP své usnesení o zastavení řízení pro bezpředmětnost. I pokud pominu skutečnost, že závěr o totožném postavení je lichý, mám za to, že v daném případě neměl OAMP řízení zastavit. Ustanovení § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu umožňuje řízení zastavit, pokud se žádost stala zjevně bezpředmětnou. [43] Samotné ustanovení § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu míří na situace, kdy po zahájení řízení předmět řízení odpadne, zpravidla v důsledku změny právního či skutkového stavu (např. může jít o případ zrušení určitého typu žádosti, popř. její nahrazení v právní úpravě jiným typem žádosti, poté kdy již byla žádost podána, či situace, kdy služební funkcionář zastaví řízení o propuštění na žádost příslušníka v situaci, kdy byl příslušník propuštěn z jiného důvodu ještě předtím, než bylo v řízení o jeho žádosti vydáno rozhodnutí). [44] Městský soud v Praze [45] ve svém rozhodnutí k zastavení řízení podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu v souvislosti s žádostí o povolení k pobytu rodinného příslušníka občana EU uvedl: "Soud dále přisvědčuje žalobkyni v tom, že správní orgány aplikovaly ustanovení § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu, aniž pro to byl v daném případě důvod. Výraz ‚žádost se stala zjevně bezpředmětnou' znamená, že toto ustanovení dopadá pouze na případy, kdy v průběhu řízení o žádosti dojde k takové změně skutkových nebo právních okolností, že žádost, která v době jejího podání nebyla bezpředmětná, se bezpředmětnou stane. ‚Bezpředmětnost' je nutno vnímat jako stav, kdy jakýmkoli rozhodnutím o žádosti, ať už kladným nebo záporným, nedojde k žádné změně v právním postavení žalobkyně." [zvýraznění doplněno] V daném případě nedošlo k žádné změně skutkových nebo právních okolností a rozhodnutím o žádosti došlo ke změně v právním postavení žalobkyně. Nadále již není považována za žadatelku o přiznání osoby bez státní příslušnosti, kdy jí z tohoto postavení vyplývají (dle judikatury soudů) určitá práva. Žádost stěžovatelky by mohla být bezpředmětná např. v situaci, kdy by se žalobkyně stala státní občankou České republiky, protože v takovém případě by mohla již na základě tohoto faktu na území ČR pobývat, ať už by správní orgány o její žádosti o přiznání statusu osoby bez státní příslušnosti rozhodly jakkoli. Bezpředmětnost žádosti totiž nelze zaměňovat s její právní nepřípustností [§ 66 odst. 1 písm. b) správního řádu], ani s nesplněním podmínek pro vyhovění žádosti. [46] Důvod uvedený v § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu, tedy situaci, kdy se žádost stane zjevně bezpředmětnou, je nutno vykládat restriktivně, protože správní orgán zastaví řízení, aniž by o žádosti účastníka řízení meritorně rozhodl. Závěr o zjevné bezpředmětnosti je problematický i z důvodu, že Ministerstvo vnitra již dříve v meritorním rozhodnutí ze dne 17. února 2021 přiznalo status osoby bez státní příslušnosti neobčance Lotyšska. Rozhodnutí odůvodnilo tím, že v daném případě bylo dostatečně prokázáno, že žadatelka po zániku jejího občanství, plynoucího jí ze státoobčanského vztahu s SSSR, nezískala občanství žádného z nástupnických států SSSR, zejména Lotyšské republiky. Absenci lotyšského občanství dotyčná doložila cizineckými pasy. OAMP tedy konstatoval, že jmenovaná je osobou bez státní příslušnosti ve světle Úmluvy z roku 1954 a toto postavení jí i přiznal. Rok poté už OAMP rozhodl opačně a své rozhodnutí nijak neodůvodnil. Je tedy zřejmé, že OAMP v jiném případě nejenom že nepovažoval žádost jiné neobčanky Lotyšska za bezpředmětnou. Shledal ji důvodnou a přiznal jí postavení osoby bez státní příslušnosti. V daném případě tudíž nelze říct, že by se žádost stěžovatelky stala bezpředmětnou ve smyslu § 66 odst. 1 písm. g), protože stěžovatelka je neobčankou Lotyšska a byl jí přiznán status osoby bez státní příslušnosti. Tento status stěžovatelce nikdy udělen nebyl, a proto nemělo ministerstvo zastavit řízení pro bezpředmětnost. Žádost měl OAMP meritorně posoudit a vydat odůvodněné rozhodnutí, nikoliv usnesení. V případě, že se správní orgán chtěl odchýlit od své předchozí praxe, měl důvěryhodným způsobem vyložit, proč se k takovému kroku rozhodl. C.4 Postavení stěžovatelky z hlediska Úmluvy Pro posouzení postupu OAMP je potřeba zhodnotit postavení neobčanů v Lotyšsku. Budu se podrobněji zabývat historickými souvislostmi vzniku tohoto institutu a právním postavením neobčanů. Následně se zaměřím na postavení neobčanů z hlediska Úmluvy z roku 1954, a také na možnost vztáhnout na neobčany Lotyšska vylučující klauzuli Úmluvy z roku 1954. Pro účely posouzení postavení neobčanů Lotyška je nutné také podrobně rozebrat práva a povinnosti, která přiznává Lotyšsko svým neobčanům. C.4.1 Historická východiska - rozpad SSSR a vznik institutu "neobčanství" v Lotyšsku Lotyšsko bylo do roku 1991 součástí SSSR. V tomto období přišlo do pobaltských republik mnoho lidí ruské národnosti a utvořili zde četnou skupinu rusky hovořících občanů. Po rozpadu SSSR a získání nezávislosti se Lotyšsko, Estonsko a Litva snažily, aby "nepobaltští" obyvatelé opustili centrální a regionální oblasti. [47] Lotyšsko [48] v roce 1991 přijalo restriktivní zákon o státním občanství, který většině lidem (nejenom) ruské národnosti žijícím na území Lotyšska znemožnil nabýt občanství. Občanství nemohli nabýt jednak proto, že nebyli občany Lotyšska v roce 1940 nebo jejich potomky, a jednak proto, že nebyli schopni splnit náročné požadavky pro udělení občanství volbou. [49] Lotyšské občanství [50] bylo uděleno pouze těm obyvatelům, kteří byli občany do 17. června 1940, a také jejich potomkům. [51] Třetina obyvatel Lotyšska byla zbavena všech politických práv, přestože jimi v době předchozích voleb disponovala. Postavení těch obyvatel, kterým nebylo uděleno lotyšské občanství po přijetí výše zmíněného usnesení, nebylo dlouho jisté. Těm, kteří přišli do Lotyšska během sovětského období (především etničtí Rusové [52]), byla poskytnuta možnost stát se občany na základě naturalizace. Za občany nemohli být automaticky považováni ti, jejichž přítomnost na území byla založena na nezákonném okupačním aktu. Lotyšsko následně zavedlo dočasný status neobčana, který byl přiznán osobám, které se přistěhovaly v období sovětské okupace v důsledku úmyslného migračního záměru politiky Sovětského svazu a zároveň ztratily státní občanství SSSR s jeho rozpadem. [53] Zákony nyní stanoví výslovný status pro bývalé občany SSSR, kteří nemají žádnou jinou státní příslušnost. [54] Tito občané nejsou státními příslušníky Lotyšska, ale to uznává jejich práva, která by osobám, jež nejsou jejími příslušníky, obvykle nepříslušela. Jen s určitými obtížemi zapadají do tradičních kategorií mezinárodního práva veřejného týkajících se vazeb mezi státy a jednotlivci. Těmto osobám bez státní příslušnosti nebo neobčanům Lotyšska jsou vydávány zvláštní lotyšské pasy pro neobčany/cizince. Děti narozené po 1. lednu 2020 rodičům, kteří jsou oba neobčany, jsou nově považovány za státní příslušníky Lotyšska. C.4.2 Právní postavení neobčanů Lotyšska Zatímco problematika neobčanů je někdy ztotožňována s problematikou osob bez státní příslušnosti, někteří se domnívají, že status neobčana v Lotyšsku (a například i Estonsku) je jedinečný, v mezinárodním právu dříve neexistoval, ale nejedná se o status podřaditelný pod Úmluvu z roku 1954. [55] Považuji za užitečné shrnout právní postavení těchto osob z hlediska samotného Lotyšska. Podle definice lotyšského práva se obyvatelstvo Lotyšska bez státní příslušnosti skládá ze dvou skupin osob, které v zemi pobývají legálně: * neobčané, jejichž postavení se řídí zákonem z roku 1995 o postavení těch bývalých občanů SSSR, kteří nejsou občany Lotyšska nebo jiného státu a * osoby bez státní příslušnosti určené v rámci vládního nařízení podle zákona o osobách bez státní příslušnosti z roku 2004. [56] Lotyšský Ústavní soud ve svém rozsudku ze dne 7. března 2005 prohlásil: "Po přijetí zákona o neobčanech se objevila nová a dosud neznámá kategorie osob - lotyšští neobčané. Lotyšské neobčany nelze srovnávat s žádným jiným statusem fyzické osoby, který je stanoven v mezinárodních právních aktech, neboť práva stanovená pro neobčany neodpovídají žádnému jinému statusu. Lotyšské neobčany nelze považovat ani za občany, ani za cizince nebo osoby bez státní příslušnosti, ale za osoby se "specifickým právním postavením". [57] V říjnu 2019 schválil lotyšský parlament zákon, který umožnil dětem narozeným v Lotyšsku rodičům neobčanům získat na žádost obou rodičů buď občanství této země, nebo občanství jiné země. Dítě bude mít automaticky nárok na lotyšské občanství od narození, ale může se ho vzdát, pokud oba rodiče souhlasí s tím, aby dítě mělo občanství jiné země. [58] Zákon nabyl účinnosti 1. ledna 2020. Jeho cílem je, aby děti získaly státní příslušnost Lotyšska ihned po narození. V současné době má tento status 11 % lotyšské populace a každý rok je jako neobčan registrováno přibližně 50 dětí. [59] Lotyšský parlament však nerozšířil automatické udělení občanství na všechny děti bez státní příslušnosti v Lotyšsku, které jsou mladší 15 let. Tyto děti mohou žádat o lotyšské občanství standardní cestou. Existují tři možnosti, jak nahlížet na postavení lotyšských neobčanů. První z nich využívá již zmíněný lotyšský Ústavní soud, když má za to, že tyto kategorie se liší od tradičních kategorií vztahů mezi jednotlivci a státy. Mezinárodní právo kromě občanů, cizinců a osob bez státní příslušnosti žádné další kategorie nepředpokládá. [60] Mezinárodní právo veřejné však nabízí pružný právní režim, aby se v případě vzniku nových situací mohl přizpůsobit novým koncepcím, pokud jsou široce schváleny příslušnou právní komunitou. [61] Evropský soud pro lidská práva (dále také "ESLP") ve svém rozhodnutí naznačil, že tato možnost existuje. Popsal účastnici řízení jako osobu, která má současně "stabilní právní vztahy" s Lotyšskem a zároveň není "státní příslušnicí žádného státu". [62] Benátská komise Rady Evropy [63] rozděluje neobčany s trvalým pobytem na území daného státu do tří různých kategorií dle mezinárodního práva. Zaprvé mohou neobčané požívat postavení cizinců, tj. cizinců, kteří nejsou státními příslušníky žádného státu. Zadruhé, neobčanům může být za určitých okolností přiznáno postavení uprchlíků. Zatřetí mohou být neobčané osobami bez státní příslušnosti. Příručka UNHCR [64] uvádí, že čl. 1 odst. 1 Úmluvy z roku 1954 obsahuje pojem státní příslušnost (concept of national), který odráží formální vazbu politického a právního charakteru mezi jednotlivcem a určitým státem. Tím se liší od pojmu národnostní příslušnost (concept of nationality), který se týká příslušnosti k náboženské, jazykové nebo etnické skupině. Pojem státní příslušnosti uvedený ve smlouvě je tak v souladu s tradičním chápáním tohoto pojmu v mezinárodním právu. Z mezinárodního práva by tedy osoby, které nemají státní příslušnost, mohly být považovány za osoby bez státní příslušnosti ve znění Úmluvy z roku 1954. Lotyšsko zdůrazňuje, že neobčané patří k lotyšskému státu, požívají plnou ochranu země, stejnou svobodu pohybu napříč evropskými zeměmi a stejnou svobodu volného pohybu po Evropské unii, všechna sociální práva a většinu politických práv. Lotyšsko tak nemá za to, že by neobčané mohli spadat pod Úmluvu z roku 1954. [65] C.4.3 Vylučující klauzule v Úmluvě z roku 1954 Úmluva z roku 1954 definuje osobu bez státní příslušnosti v čl. 1 odst. 1: "Pro účely této úmluvy výraz ‚osoba bez státní příslušnosti' označuje osobu, kterou žádný stát podle svých právních předpisů nepovažuje za svého občana." Článek 1 odst. 2 vymezuje, kdy se Úmluva z roku 1954 nepoužije: "(i) na osoby, kterým se v současnosti dostává ochrany nebo pomoci orgánů nebo organizací Organizace spojených národů s výjimkou Vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky, pokud tato ochrana nebo pomoc trvá; (ii) na osoby, které příslušné orgány země, ve které se trvale usídlily, uznaly za osoby mající práva a povinnosti spojená s občanstvím této země; (iii) na osoby, u nichž existují závažné důvody k domněnce, (a) že se dopustily zločinu proti míru, válečného zločinu nebo zločinu proti lidskosti, jak je definují mezinárodní nástroje, které se na tyto zločiny vztahují; (b) že se před přijetím do země svého trvalého pobytu dopustily závažného trestného činu jiné než politické povahy; (c) že se provinily činy, které odporují cílům a zásadám Organizace spojených národů." [66] Podle článku 1 by stěžovatelka měla mít nárok na status osoby bez státní příslušnosti. Žádný jiný stát ji totiž nepovažuje za svou občanku. Otázkou zůstává vymezení článku 1 odst. 2 bodu (ii), který z definice vylučuje osoby, které mají práva a povinnosti spojená s občanstvím této země. Ženevská úmluva také vymezila určité kategorie vysídlených osob, resp. uprchlíků, jimž nemá být z určitých důvodů poskytnuta mezinárodní pomoc či ochrana. Článek 1E Ženevské úmluvy [67] také vylučuje osoby, kterým byla v zemi, v níž se usadily, přiznána práva a povinnosti spojená s udělením státní příslušnosti této země. Jedná se o osoby, které nejsou považovány za osoby, které potřebují mezinárodní ochranu (tj. osoby, které mají přístup k vnitrostátní nebo jiné ochraně). Ženevská úmluva tedy vymezila určité kategorie vysídlených osob, resp. uprchlíků, jimž nemá být z určitých důvodů poskytnuta mezinárodní pomoc či ochrana. Výjimka v obou úmluvách je analogická, proto je namístě obdobně hodnotit i její význam. S ohledem na shodnou formulaci a pozadí vzniku lze přitom obě výjimky vykládat shodně a využít přitom výkladové materiály k výjimce obsažené v Ženevské úmluvě. Tvůrci Ženevské úmluvy z roku 1954 zahrnuli do textu tento článek především s ohledem na uprchlíky německého původu (Volksdeutsche), kteří byli po příchodu do Spolkové republiky Německo uznáni podle německé ústavy za osoby s právy a povinnostmi spojenými s německou státní příslušností. Článek 1E byl následně aplikován i za jiných okolností, zejména na uprchlíky tureckého původu z Bulharska, kteří po vstupu do Turecka podepsali žádosti o turecké občanství, a obvykle do jednoho roku byli naturalizováni. Do té doby byl jejich status již do značné míry připodobněn statusu tureckých státních příslušníků, ačkoli například neměli právo volit a být voleni a byli osvobozeni od vojenské služby. [68] UNHCR [69] konstatuje, že článek 1E vylučuje - z důvodu neexistence potřeby mezinárodní ochrany - osoby, které jsou uznány příslušnými orgány země jejich pobytu za osoby, které mají práva a povinnosti státních příslušníků země, v níž mají bydliště země. UNHCR zdůrazňuje, že při výkladu tohoto ustanovení je důležité, aby tyto osoby skutečně požívaly takových práv a povinností. Zejména v souladu s právem non-refoulment. [70] C.4.4 Restriktivní výklad úmluv Na následujících řádcích se budu zabývat možností restriktivního výkladu článku 1E Ženevské Úmluvy a totožného článku 1 odst. 2 bodu (ii) Úmluvy z roku 1954. Problematika výkladu mezinárodních smluv je komplexní téma. Hlavní výkladová pravidla vymezuje Vídeňská Úmluva o smluvním právu [71] (dále také "Vídeňská úmluva"). Z hlediska pravidel obsažených ve Vídeňské úmluvě je pro výklad smluv relevantních zejména několik ustanovení. Prvním z nich je čl. 26 Vídeňské úmluvy, který vymezuje zásadu pacta sunt servanda, tedy že platné smlouvy zavazují smluvní strany a musí jimi být plněny v dobré víře. [72] Vídeňská úmluva ve svém článku 31 stanoví obecná pravidla pro výklad smluv. Smlouva musí být vykládána v dobré víře, v souladu s obvyklým významem, který je dáván výrazům ve smlouvě v jejich celkové souvislosti, a rovněž s přihlédnutím k předmětu a účelu smlouvy. [73] Podle Týče [74] rozlišujeme různé metody interpretace. U mezinárodních smluv se uplatňuje několik metod: metoda historická, jazyková, systematická, teleologická a logická. Každý výklad má své klady a zápory a sám o sobě se nejeví jako adekvátní pro dosažení uspokojivého výsledku. V článku 31 Vídeňské úmluvy jde zároveň o pravidlo, které v sobě spojuje i tak odlišné metody jako výklad textový, systematický i teleologický. [75] Vídeňská úmluva je zahrnuje dohromady do jednoho komplexního výkladového pravidla. Z hlediska jazykového výkladu je potřeba zkoumat text smlouvy, ten je vždy výchozím bodem výkladu. Pomocí této metody směřujeme k základním poznatkům o smyslu jednotlivých slov. Při teleologickém výkladu je zohledněn předmět a účel smlouvy. Účel zákona (resp. mezinárodní smlouvy) se v rozsahu daném jeho textem a jednoznačnými argumentačními závěry, opírajícími se o standardní metody interpretace, může přizpůsobovat i měnícím se společenským podmínkám, v nichž se uplatňuje. [76] Do teleologického výkladu můžeme zařadit tyto argumentační okruhy: právní principy, hodnoty, k jejichž naplnění a ochraně právo směřuje a lidská práva. Systematický výklad vykládá výrazy v jejich celkové souvislosti (kontextu), jímž se rozumí příslušná smlouva jako celek a také jakákoli jiná dohoda nebo jiný dokument vztahující se ke smlouvě. V důsledku systematického výkladu je možný restriktivní (zužující) nebo extenzivní (rozšiřující) výklad určitých ustanovení smluv. Je-li výsledný výklad ustanovení užší než jeho jazykový význam podle převládajícího jazykového úzu, jedná se o restriktivní výklad. [77] Restriktivní neboli zužující je výklad, kdy rozsah právní normy je stanoven úžeji, než by vyplývalo z doslovného výkladu textu. Jsou-li k dispozici dva rovnocenné výklady, z nichž jeden je extenzivní a druhý restriktivní, musí soud zvolit ten z nich, jenž odpovídá dalším metodám výkladu, zejména pak úvaze teleologické. [78] Při výkladu obou úmluv je třeba zohlednit jejich humanitární účel. Výklad a aplikace vylučující klauzule pak nemohou být odděleny od širšího kontextu ochrany uprchlíků, potažmo osob bez státní příslušnosti. S tím souvisí skutečnost, že vylučující klauzule musí být vykládána restriktivně. V daném případě je tedy nutné zhodnotit, zda stěžovatelka může být vyloučena z aplikace Úmluvy z roku 1954 z hlediska jejího restriktivního výkladu. C.4.5 Výklad výrazů "usídlit se" a "mít práva a povinnosti" Pro účely aplikace čl. 1 odst. 2 bodu (ii) Úmluvy z roku 1954 je stejně jako u článku 1E Ženevské úmluvy nezbytné, aby se dotyčná osoba usídlila v zemi, ve vztahu k níž se posuzuje čl. 1E, a aby byla příslušnými orgány této země uznána jako osoba, která má práva a povinnosti spojená s občanstvím této země. Výraz "usídlit se" znamená, že nestačí dočasný nebo krátkodobý pobyt, pouhý tranzit nebo návštěva; [79] dotyčná osoba musí mít status rezidenta, který je bezpečný, a tudíž zahrnuje práva přiznaná státním příslušníkům na návrat, opětovný vstup a pobyt v dotyčné zemi. Na osobu, která pobývá mimo zemi a nepožívá diplomatické ochrany této země, se vylučující klauzule nevztahuje. Ve své Příručce [80] UNHCR upřesňuje, že toto ustanovení se týká osob, které by jinak mohly splňovat podmínky pro přiznání postavení uprchlíka a které byly přijaty v zemi, kde jim byla přiznána většina běžných práv, ale ne formální občanství. Země, která je přijala, je často zemí, jejíž obyvatelé jsou z řad stejného etnického původu jako oni sami. [81] K tomu, aby byla osoba vyloučena podle článku 1E, nestačí, že se jí pouze dostává lepšího zacházení, než jaké stanoví Ženevská úmluva. Rozhodující je, jaká práva jsou s tímto statusem spojená. Neexistuje žádná přesná definice práv a povinností, která by představovala důvod pro vyloučení podle tohoto ustanovení. Práva a povinnosti odkazují na práva a povinnosti obecně, nikoliv na práva a povinnosti, jako jsou například ty, které jsou uvedeny v národní ústavě. [82] Je nezbytné zmínit, že tyto práva a povinnosti nemusí být úplně totožné s právy a povinnostmi, které požívají státní příslušníci dané země; rozdílů by ale mělo být málo a měly by být minimální. Například zákaz vstupu do některých veřejných vysokých funkcí může být obecně pro výklad článku 1E přijatelný, ale zákaz výkonu všech veřejných funkcí už nikoliv. [83] Zejména musí být občané, stejně jako státní příslušníci, plně chráněni před vyhoštěním; žádné rozdíly zde nejsou přípustné. Rozdíl v zacházení s občany může však být pouze krátkodobý. Například odepření práva volit nebo kandidovat ve volbách by mohlo být považováno za rozdílné zacházení. Pokud by však dotyčná osoba měla po přiměřeně krátké době pobytu v zemi právo získat státní občanství země, ve vztahu k níž se zkoumá uplatnění čl. 1E, nebylo by zacházení považováno za rozdílné. Několikaleté odepření už však lze považovat za rozdílné zacházení a nelze jej připodobnit k postavení státního příslušníka pro účely použití článku 1E. Postavení předpokládané v čl. 1E by mělo být za normálních okolností pouze dočasné a mělo by následovat formální nabytí státního občanství dané země. [84] UNHCR ve svém shrnutí uvádí, že pro použití článku 1E by bylo nutné v konkrétním případě zkoumat: (1) zda byl osobě v dané zemi udělen bezpečný pobyt včetně práva na návrat a opětovný vstup; (2) zda má tato osoba, s výjimkou drobných rozdílů, v podstatě právo na trvalý pobyt, stejná občanská, politická, hospodářská, sociální a kulturní práva a povinnosti jako mají státní příslušníci; (3) zda je daná osoba plně chráněna před vyhoštěním; (4) možnost získání státní příslušnosti v praxi; (5) zda má osoba, v případě, že se nachází mimo výše uvedenou zemi, oprávněné obavy z pronásledování. C.4.6 Postavení lotyšských neobčanů UNHCR ve své zprávě Globální trendy: Nucené vysídlení [85] naznal, že "v konkrétním kontextu Lotyšska požívají ‚neobčané' právo pobytu v Lotyšsku ex lege a soubor práv a povinností obecně nad rámec práv stanovených Úmluvou o právním postavení osob bez státní příslušnosti z roku 1954, včetně ochrany před vyhoštěním, a jako takoví mohou být ‚neobčané' v současnosti považováni za osoby, na které se Úmluva z roku 1954 nevztahuje v souladu s čl. 1 odst. 2 bodem ii)". V souhrnné zprávě [86] za rok 2020 UNHCR konstatuje, že obyvatelstvo Lotyšska bez státní příslušnosti se skládá ze dvou skupin osob legálně pobývajících v zemi: osoby bez státní příslušnosti, které splňují všechny prvky stanovené definice v článku 1 Úmluvy z roku 1954 a jejichž postavení se řídí zákonem o právním postavení občanů bývalého SSSR z roku 1995, kteří nejsou občany Lotyšska nebo jiného státu (zákon o neobčanech), a osoby bez státní příslušnosti, které jsou podle zákona o osobách bez státní příslušnosti z roku 2004 osobami bez státní příslušnosti. UNHCR ve svých doporučeních pro harmonizaci [87] o výjimce v čl. 1 odst. 2 bod ii) stanoví, že předmětem a účelem Úmluvy z roku 1954 je poskytnout osobám bez státní příslušnosti právní identitu a zajistit v co největší míře přístup k základním sociálním a ekonomickým právům. Pokud osoba bez státní příslušnosti již má zajištěn legální pobyt v jiném státě a jsou jí poskytována větší práva, než jsou celkově stanovena v Úmluvě z roku 1954, zejména plná hospodářská a sociální práva rovnocenná právům státního příslušníka a ochrana před deportací a vyhoštěním, pak není třeba na tuto osobu uplatňovat Úmluvu. V doporučeních UNHCR dále uvádí, že každý případ bude třeba posoudit konkrétně, aby bylo nalezeno nejvhodnější řešení. V podrobnostech UNHCR uvádí: "Mít práva a povinnosti spojená s občanstvím dané země bez skutečné státní příslušnosti je do jisté míry neslučitelný pojem. Z definice vyplývá, že pokud člověk nemá stejná práva, včetně občanských a politických práv, jaká jsou přiznávána státním příslušníkům, a nemůže být povinen vykonávat občanskou službu, jako například v armádě, pak práva a povinnosti nebudou stejná jako ty, které jsou spojena s vlastnictvím státní příslušnosti země." Nicméně, výklad tohoto článku v kontextu Úmluvy z roku 1954 naznačuje, že za předpokladu, že jsou osobě přiznána základní práva, která jsou obvykle vyhrazena státním příslušníkům, a že tato práva přesahují práva uvedená v Úmluvě z roku 1954, pak by v zásadě nebylo nutné Úmluvu v těchto případech uplatňovat. [88] Na druhou stranu Evropská platforma pro boj proti bezdomovectví [89] upozorňuje, že ačkoli neobčané mají práva (a možnost naturalizace, pokud se jim to podaří), která jdou nad rámec minimálních práv stanovených v Úmluvě z roku 1954, stále existují důležité rozdíly, které je odlišují od lotyšských občanů a je jim upírána řada práv, která jim podle lidských práv náleží. Jak je uvedeno ve shrnující zprávě o jedenáctém zasedání OSN v roce 2018: "Lotyšští neobčané [...] přestože mají přístup k mnoha lidským právům, stále ještě čelí mnohým omezením jejich menšinových práv, zejména v oblasti vzdělávání a jazyka." [90] Nemají politická práva a jsou vyloučeni z některých profesí; čelí omezením, pokud jde o vlastnictví půdy, a nemají výhody občanství EU. Kromě toho je neobčanům zakázáno pracovat ve státní správě a zastávat jakoukoli pracovní pozici ve veřejných službách, která přímo souvisí s lotyšskou státní správou. [91] Pokud bychom chtěli uvést příklad osob, které by mohly spadat pod čl. 1 odst. 2 bod ii) Úmluvy z roku 1954, mohli bychom uvést příklad Sámů. Sámové [92] jsou v Norsku, ve Švédsku a ve Finsku národnostní menšinou a zároveň jsou v těchto zemích uznáni jako domorodé obyvatelstvo. Počet Sámů v severní Evropě se odhaduje na 70 000 až 100 000, z toho asi 2 000 žije na ruském poloostrově Kola. Ze tří severských zemí žije ve Finsku nejmenší počet Sámů, přibližně 9 000. Prvním voleným orgánem Sámů v rámci některého ze severských států byla Sámská delegace (Sámi Parlamenta) ve Finsku, která byla založena v roce 1972 a nyní ji nahradil finský Sámský parlament (Sámediggi). V současné době existují ve všech třech severských zemích sámské parlamenty s různou mírou pravomocí a také regionální sámská parlamentní rada. [93] Jejich postavení je tedy naprosto odlišné od lotyšských neobčanů. Sámové jsou sice osoby bez státní příslušnosti, ale požívají veškerých práv spojených se státní příslušností daného státu. C.4.7 Jednotlivá práva a povinnosti lotyšských neobčanů Držitelé statusu neobčana mají v Lotyšské republice širokou možnost využívat základní práva zaručená kapitolou 8 Ústavy Lotyšské republiky a mezinárodními nástroji v oblasti lidských práv. [94] Zákon [95] týkající se postavení občanů bývalého SSSR, kteří nemají lotyšské ani jiné občanství nad rámec práv stanovených Ústavou Lotyšské republiky uvádí, že neobčané mají právo na zachování jejich rodného jazyka, kultury a tradic a právo na nevyhoštění [96] z Lotyšska. Neobčané mají práva podobná státním příslušníkům Lotyšska, například právo pobývat v Lotyšsku bez víz nebo povolení k dočasnému pobytu, ale práva v jiných oblastech jsou omezena. Rozdíly oproti občanům přetrvávají v souvislosti s řadou práv, mezi něž patří např. zaměstnanost a politická práva. První výjimka se týká práva svobodně vykonávat povolání, kdy nemohou kandidovat do veřejných funkcí a nemohou zastávat pozice v místní a státní správě, státní službě a dalších vládních orgánech, kde je podmínka občanství Lotyšské republiky vyžadována. Neobčané dále nemohou volit v místních nebo celostátních volbách [97] a nemohou být voleni a vykonávat veřejnou službu, jak je stanoveno v článku 25 Paktu o občanských a politických právech. Nemají ani možnost vytvořit politickou stranu bez účasti alespoň stejného počtu občanů Lotyšské republiky. Neobčané byli osvobozeni od vojenské služby, která byla do roku 2006 pro lotyšské občany mužského pohlaví povinná. Mohou však cestovat do schengenského prostoru i do Ruské federace bez víza. [98] Naopak státní příslušníci Lotyšské republiky do Ruské federace víza potřebují. V zahraničí Lotyšsko poskytuje neobčanům konzulární ochranu. V jiných zemích schengenského prostoru však mohou pobývat pouze 90 dní v rámci 180denního období. Kromě toho neobčané nemohou v jiných zemích EU legálně pracovat bez pracovního povolení. [99] Některé důkazy naznačují, že neobčané Lotyšska (a Estonska) mají nižší pravděpodobnost zaměstnání a nižší výdělky. [100] Také zákony o vlastnickém právu jsou příznivější pro občany než pro neobčany. Existují právní omezení týkající se nabývání pozemků. Podle zákona "O privatizaci venkovských oblastí" [101] nemohou občané zemí mimo EU a neobčané nabývat pozemky v Lotyšsku. Od 1. května 2011 mohou občané EU nabývat pozemkový majetek za stejných podmínek jako lotyšští občané. [102] Například ke koupi nemovitosti musí neobčané získat zvláštní povolení od obce. Mají nárok na menší podíl v privatizovaných státních podnicích než občané. Další oblastí, ve které se neobčané setkávají s rozdílným přístupem, je oblast sociálního zabezpečení. ESLP ve svém rozsudku opakovaně poukázal na odlišnosti mezi státními příslušníky Lotyšska a neobčany. Zároveň uvedl, že rozdílné zacházení závisí na absenci lotyšského občanství, což je v kontextu sociálního zabezpečení ospravedlnitelné. [103] C.4.8 Možnost lotyšských neobčanů získat občanství Článek 15 Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948 stanoví: "Každý má právo na státní příslušnost a nikdo nesmí být svévolně zbaven státní příslušnosti ani práva svou státní příslušnost změnit." Tímto se uděluje každé osobě právo na zákonný vztah se státem. Státní příslušnost nebo státní občanství představuje přímý vztah, právní pouto mezi jednotlivcem a státem, jenž mu zajišťuje mnohá občanská a politická práva, mimo jiné i právo na ochranu ze strany státu. Okolnosti vedoucí k odpírání státního občanství jsou rozličné, např. konflikt několika zákonů, změna státního území, nedostatečná právní úprava manželství, postup administrativního orgánu, diskriminace, nedostatky v záznamu o narození, pozbytí nebo vzdání se státního občanství. Neobčané mají možnost získat státní občanství pomocí naturalizace. Podmínkami [104] jsou: trvalý pobyt v Lotyšsku nejméně 5 let, prokázání znalosti lotyšského jazyka, zodpovězení otázek týkajících se lotyšské ústavy a historie, znalost lotyšské hymny, legální příjmy, složení slibu věrnosti Lotyšské republice a vzdání se případného dřívějšího občanství. [105] Občanství nemohou získat bývalí příslušníci zahraničních armád, osoby odsouzené za propagaci fašistických nebo komunistických myšlenek nebo podněcování etnické nenávisti a osoby považované za nepřátelské vůči Lotyšské republice. Veřejný ochránce práv Lotyšské republiky dříve poukazoval na to, že vláda Lotyšské republiky nevynaložila veškeré úsilí, aby minimalizovala počet bývalých občanů SSSR bez občanství Lotyšské republiky nebo jiné země v Lotyšsku. [106] Podle zprávy Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky Lotyšská vláda pokračuje v integrační politice zaměřené na sjednocení obyvatel země v oblastech, jako je výuka lotyšského jazyka, podpora kulturní identity a kulturní interakce, přičemž zvláštní pozornost věnuje neobčanům. Kromě toho lotyšské orgány začaly provádět řadu osvětových aktivit (např. cílené poradenství pro neobčany, kteří si přicházejí prodloužit platnost svých neobčanských pasů, a pořádání informačních dnů pro zájemce o naturalizaci, které poskytují příležitost seznámit se s lotyšským občanstvím a vyzkoušet si vzorové testy z lotyšského jazyka a znalosti lotyšské ústavy). [107] UNHCR také doporučuje lotyšské vládě, aby pokračovala v úsilí o usnadnění získávání státního občanství neobčanům a aby se zaměřila na podporu jejich motivace k podání žádosti o občanství. Vláda by také měla přijmout další právní, politické a/nebo praktické kroky ke snížení počtu osob bez státní příslušnosti, usnadňující naturalizaci osob uznaných za osoby bez státní příslušnosti v migračním kontextu a osob se statusem neobčana, a to prostřednictvím sladění požadavků na pobyt s požadavky OSN na osoby bez státní příslušnosti. [108] Počty žádostí o občanství ze strany osob bez státního občanství jsou podle Výroční zprávy o lidských právech z roku 2015 Ministerstva zahraničí Spojených států amerických nízké. Do října úřady obdržely 945 žádostí o naturalizaci; ty schválily 682 žadatelům a zamítly 79, kteří třikrát neuspěli u zkoušky nebo se ke zkoušce nedostavili. V průzkumech uvedla téměř polovina neobčanů [109] špatné jazykové znalosti jako překážku pro složení naturalizační zkoušky. V dalších průzkumech mezi obyvateli, kteří nejsou občany, naprostá většina respondentů uvedla, že nepodstoupili naturalizační proces a kromě jazykových bariér uváděli také jako důvod své politické výhrady. V roce 2018 11 % z celkového počtu obyvatel Lotyšska (233 000 osob) nemělo žádnou státní příslušnost, volební právo ani právo účastnit se politického života, zároveň čelili diskriminaci v přístupu k veřejným službám a míra naturalizace zůstávala nízká. [110] Výroční zpráva o lidských právech MZV USA z roku 2020 [111] k situaci neobčanů uvádí, že od ledna do září roku 2020 úřady přijaly 410 nových žádostí o naturalizaci; 535 dřívějších žadatelů získalo občanství do září a 42 neuspělo u jazykové zkoušky, ale mohou požádat znovu. [112] Ve veřejných průzkumech mezi obyvateli bez občanství většina respondentů, kteří o naturalizaci nepožádali, uvedla, že mezi důvody, proč o naturalizaci nepožádali, patřily kromě jazykové bariéry také již zmíněné politické výhrady k tomuto požadavku, nedostupné jazykové vzdělání v lotyštině nebo předpokládané osvobození od jazykové povinnosti po dosažení věku 65 let a fakt, že lotyšské občanství není nutné pro cestování do Ruska a členských států EU. Někteří neobčané mají občanství jiné země (např. Ruska) a dvojí občanství pro neobčany není legální. Jedním z hlavních odrazujících důvodů je odmítání celé myšlenky naturalizace. Říci "ne" naturalizaci je určitou formou protestu. Častým názorem neobčanů je, že by neměli podstupovat "nespravedlivou/ponižující/urážející" proceduru naturalizace, protože se narodili v Lotyšsku, celý život v Lotyšsku žili, celý život v Lotyšsku pracovali, na počátku 90. let podporovali nezávislost Lotyšska atd. [113] Úspěšná naturalizace rovněž předpokládá úspěšné složení zkoušek z lotyšského jazyka a dějepisu. Mnoho osob, které nejsou lotyšskými občany, a to zejména starších, však uvádí, že složení zkoušek by pro ně bylo obtížné. Vzhledem k obětem sovětského lidu za druhé světové války, které jsou stále hluboce zakořeněny v kolektivní paměti, není pro neobčany snadné složit tuto přísahu. Neobčané odmítají podstoupit naturalizaci kvůli takovým požadavkům, které si vykládají jako negativně zaměřené vůči jejich komunitě a perspektivám v ní. C.5 Aplikace Úmluvy z roku 1954 na případ stěžovatelky Jak jsem konstatoval výše, OAMP měl stěžovatelčinu žádost především projednat věcně a vydat rozhodnutí o přiznání nebo nepřiznání statusu osoby bez státní příslušnosti, nikoli řízení zastavit z důvodu zjevné bezpředmětnosti žádosti. Z hlediska věcného projednání měl vyjít z definice osoby bez státní příslušnosti obsažené v čl. 1 Úmluvy z roku 1954. Pokud měl za to, že lze stěžovatelku, jakožto lotyšskou neobčanku, z působnosti Úmluvy vyloučit, měl tak učinit pouze na základě vylučující klauzule. V žádném případě ne na základě zjevné bezpředmětnosti žádosti. Vylučující klauzule představují výjimku z celkového humanitárního účelu obou úmluv a mají být vykládány restriktivně. Vylučující klauzuli je třeba uplatňovat pouze po plném zhodnocení všech individuálních okolností daného případu. Jak jsem podrobně rozvedl výše, výklad a následné individuální posouzení aplikace vylučující klauzule je velice komplexní záležitostí. Klíčové je přitom posouzení práv a povinností lotyšských neobčanů. K takovému posouzení v daném případě nedošlo. OAMP se v odůvodnění usnesení vůbec nezabýval tím, zda lze v případě stěžovatelky použít vylučující klauzuli, ani tím, zda práva a povinnosti lotyšských neobčanů odpovídají požadavkům plynoucím z Úmluvy z roku 1954. Souhlasím s tím, že status neobčanů Lotyšska (potažmo všech pobaltských států) je velmi specifický. Rozumím i tomu, že na výjimku stanovenou v čl. 1 odst. 2 bodu (ii) existují různé názory. Jsem si rovněž vědom toho, že UNHCR vyjádřil názor, že na lotyšské neobčany lze uplatnit tuto výjimku. Nestalo se tak ale jasným a vhodně vyargumentovaným způsobem, ale jen zmínkou v poznámce pod čarou, kterou následně citovaly i jiné dokumenty UNHCR. Taková zmínka nemůže nahradit posouzení o případném použití čl. 1 odst. 2 bodu (ii), které musí provést správní orgán. Lotyšští neobčané jsou fakticky osobami, které nemají státní příslušnost. Sovětskou státní příslušnost ztratily a lotyšskou nenabyly. Osobou bez státní příslušnosti je cizinec, kterého žádný stát nepovažuje podle svých právních předpisů za svého státního občana. Dalším klíčovým problémem statusu neobčana, zejména v zahraničí, je jeho bezprecedentnost. Podle Úmluvy z roku 1954 jsou osoby bez státní příslušnosti "osoby, které žádný stát nepovažuje za své státní příslušníky podle svého práva". Ti, kteří v Pobaltí obdrželi pas neobčana, této definici odpovídají. Lotyšsko a Estonsko však odmítají, že by byly zodpovědné za to, že se z lidí stávají osoby bez státní příslušnosti, a argumentují tím, že status neobčana poskytuje určité výhody, které osobám bez státní příslušnosti obvykle chybí. V tomto konceptu nicméně spatřuji problém, protože poskytnutí omezených výhod osobě bez státní příslušnosti ji nečiní méně osobou bez státní příslušnosti. Neobčané Lotyšska spadají do definice osoby bez státní příslušnosti podle článku 1 Úmluvy z roku 1954. Článek 1 odst. 2 bod (ii) v Úmluvě z roku 1954 a článek 1E Ženevské úmluvy vymezují, kdy dotyčný nespadá pod rozsah úmluv. Předmětem obou úmluv je vymezení právního postavení uprchlíků a osob bez státní příslušnosti v hostitelské zemi a stanovení katalogu práv (resp. vymezení standardu zacházení), jež se státy zavazují těmto osobám na svém území poskytnout. Definice v obou úmluvách jsou poměrně nejednoznačné, a jazykový výklad proto může hrát jen omezenou roli. Při výkladu úmluv je proto třeba věnovat náležitou pozornost výkladu systematickému a výkladu zohledňujícímu předmět a účel smlouvy. Právě výklad zohledňující předmět a účel smlouvy je přitom ve vztahu k Ženevské úmluvě zdůrazňován nejčastěji. Úvodní části preambule Ženevské úmluvy poukazují na humanitární účel Ženevské úmluvy a zasazují ji do kontextu ochrany základních práv a svobod. Vídeňská úmluva upřesňuje, že kontext zahrnuje mimo jiné preambuli jako zdroj předmětu a účelu dokumentu. Lotyšští neobčané mají práva podobná právům občanů (např. právo pobývat v Lotyšsku bez víza nebo přechodného pobytu), ale ne ve všech oblastech. Neobčané jsou dále fakticky vyloučeni z politického života. Nemohou volit ani být voleni jako poslanci, ministři vlády nebo ombudsmani. Neobčané se rovněž nemohou účastnit referend a zakládat politické strany. Mohou se v menší míře podílet na veřejné politice prostřednictvím nevládních organizací. Neobčanům zákony zakazují vykonávat některé profese ve veřejném i soukromém sektoru. Ve veřejné sféře nemohou neobčané vykonávat různá povolání, od státních úředníků, příslušníků pohraniční stráže a soudců až po zaměstnance státní lesní služby, hasiče a policisty. V soukromém sektoru nemohou neobčané vykonávat povolání právníků, notářů, detektivů nebo například zaměstnanců bezpečnostních služeb. Podle UNHCR je pro použití článku 1E Ženevské úmluvy [potažmo čl. 1 odst. 2 bod (ii)] nutné v konkrétním případě zkoumat: zda byl osobě v dané zemi udělen bezpečný pobyt včetně práva na návrat a opětovný vstup; zda má tato osoba, s výjimkou drobných rozdílů, v podstatě právo na trvalý pobyt, stejná občanská, politická, hospodářská, sociální a kulturní práva a povinnosti jako mají státní příslušníci; zda je daná osoba plně chráněna před vyhoštěním; současnou a budoucí dostupnost a účinnost tohoto statusu v praxi, a zda má osoba, v případě, že se nachází mimo výše uvedenou zemi, oprávněné obavy z pronásledování. Lotyšským neobčanům byl udělen bezpečný pobyt včetně práva na návrat a opětovný vstup. Co se týče práv, jak jsem je vymezil výše, existují rozdíly mezi právy a povinnostmi státních příslušníků Lotyšska a neobčanů. Neobčané jsou plně chráněni před vyhoštěním. Lotyšské úřady sice tvrdí, že neobčané nejsou bez státní příslušnosti a mají stejná práva jako občané. V rámci šetření jsem zjistil, že neobčané nemají stejná práva jako občané Lotyšska. K tomu jenom doplňuji, že lotyšské vnitrostátní posouzení neobčanů je však pro Českou republiku z hlediska mezinárodního práva irelevantní. Podle oficiálního stanoviska [114] Lotyšska, země nevytváří osoby bez státní příslušnosti a neobčané nejsou bez státní příslušnosti, ale prostě "nejsou občany této ani žádné jiné země". Podobně se také zdůrazňuje, že neobčané mají v zásadě stejná práva jako občané. Mohu tedy shrnout, že OAMP pochybil, když se nevypořádal s postavením stěžovatelky jako neobčanky Lotyšska. Pro posouzení této skutečnosti nestačí pouze odkázat na lotyšskou legislativu a lotyšské oficiální zdroje. Nelze také pouze uvést, že dle lotyšského práva byl stěžovatelce přiznán status osoby bez státní příslušnosti, resp. neobčanky, když samotné lotyšské právo tyto dva instituty od sebe odlišuje. Je zcela nezbytné komplexně se vypořádat s tím, zda lze v jejím případě použít vylučující klauzuli. To zahrnuje podrobné vypořádání se s právy a povinnostmi lotyšských neobčanů, jejich postavením a tím, zda je lze vyloučit z aplikace Úmluvy z roku 1954. D. Informace o dalším postupu Ministerstvo vnitra pochybilo, když v rámci řízení o žádosti podle § 8 písm. d) zákona o azylu stěžovatelce nepřiznalo postavení žadatelky o přiznání právního postavení osoby bez státní příslušnosti, jež by bylo ekvivalentem právního postavení žadatele o mezinárodní ochranu, jak je vymezeno v zákoně o azylu. Postupem, kdy OAMP nijak nevymezil právní postavení žadatelky podle § 8 písm. d) zákona o azylu a nevybavil ji průkazem žadatele, který by jí umožnil komunikovat se státními orgány a získat přístup k dalším právům, se tak dopustil rovněž porušení závazků plynoucích z Úmluvy z roku 1954. OAMP stěžovatelce nevydal průkaz žadatele a v důsledku jí fakticky zamezil v přístupu k dalším právům spojeným s postavením žadatele. Zároveň se OAMP dopustil nezákonných průtahů v řízení o žádosti stěžovatelky. Ministerstvo dále pochybilo, když usnesením řízení zastavilo pro bezpředmětnost a nerozhodlo meritorně ve věci samé. Tím pádem se nevypořádalo s postavením stěžovatelky jako neobčanky Lotyšska. Zprávu o šetření zasílám ředitelce odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra Mgr. et Mgr. Pavle Novotné a podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona o veřejném ochránci práv žádám, aby se ve lhůtě 30 dnů od jejího doručení vyjádřila ke zjištěným pochybením a informovala mě o přijatých opatřeních k nápravě. Zpráva shrnuje moje dosavadní poznatky, které mohou být podkladem pro závěrečné stanovisko podle ustanovení § 18 odst. 2 zákona o veřejném ochránci práv. Zprávu zasílám rovněž stěžovatelce. JUDr. Stanislav Křeček veřejný ochránce práv [1] Podle § 2 odst. 4 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů. [2] Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů. [3] Relevantní mezinárodní úpravou se zabývala již tehdejší veřejná ochránkyně práv např. ve zprávě o šetření ze dne 7. března 2019, sp. zn. 5508/2017/VOP/LJ, 5454/2017/VOP/LJ, 7233/2018/VOP/LJ, 2235/2018/VOP/LJ, 56/2019/VOP/LJ, dostupné z https://eso.ochrance.cz/Nalezene/Edit/7114, nebo ve zprávě o šetření ze dne 8. srpna 2019, sp. zn. 2959/2018/VOP, dostupné z https://eso.ochrance.cz/Nalezene/Edit/8728. [4] Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 208/1993 Sb., o Úmluvě o právním postavení uprchlíků a Protokolu týkajícím se právního postavení uprchlíků. [5] Preambule Úmluvy z roku 1954: "[...] majíce na zřeteli, že Úmluva o právním postavení uprchlíků ze dne 28. července 1951 se vztahuje pouze na osoby bez státní příslušnosti, které jsou zároveň uprchlíky, a že existuje mnoho osob bez státní příslušnosti, na které se tato Úmluva nevztahuje [...]." [6] Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Studie o situaci osob bez státní příslušnosti v České republice. UNHCR, Praha, 2020. ISBN 978-953-95763-7-8. Dostupné z https://www.refworld.org/cgi-bin/texis/vtx/rwmain/opendocpdf.pdf?reldoc=y&docid=5fcfc33f4. [7] Článek 10: "Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva." [8] UNHCR. Studie o situaci osob bez státní příslušnosti v České republice. UNHCR, Praha, 2020. ISBN 978-953-95763-7-8. [9] Shodně srov. zpráva o šetření ze dne 8. srpna 2019, sp. zn. 2959/2018/VOP, dostupná z https://eso.ochrance.cz/Nalezene/Edit/8728. [10] V tomto ohledu platí analogie s postavením žadatelů o přiznání postavení uprchlíka, jimž svědčí tzv. předpokládaný uprchlický status (presumptive refugee status). Srov. např. GOODWIN-GILL, G., MCADAM, J. The Refugee in International Law. 3. vyd. Oxford: Oxford University Press, 2007, s. 232-233. Dále též HATHAWAY, J. C., FOSTER, M. The Law of Refugee Status. 2. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 2014, s. 546. [11] UNHCR. Handbook on Protection of Stateless Persons [online]. 2014, odst. 126 [cit. 12. 3. 2022]. Dostupné z https://www.refworld.org/docid/53b676aa4.html. [12] UNHCR. Handbook on Protection of Stateless Persons [online]. 2014, odst. 132. Dostupné z https://www.refworld.org/docid/53b676aa4.html. UNHCR tento koncept označuje jako "gradaci zacházení" (gradations in treatment) a ve vztahu k Ženevské úmluvě jej označuje za užitečný výchozí bod pro vymezení přijímacích standardů pro žadatele o mezinárodní ochranu. Srov. UNHCR. Reception Standards For Asylum Seekers In the European Union. UNHCR, Geneva, 2000, s. 5-6 [cit. 12. 3. 2022]. Dostupné z http://www.unhcr.org/protection/operations/43662ddb2/reception-standards-asylum-seekers-european-union.html. [13] Jedná se o práva, která náleží: 1) všem osobám bez státní příslušnosti nacházejícím se v jurisdikci příslušného státu, 2) osobám bez státní příslušnosti nacházejícím se fyzicky na území příslušného států (within their territories), 3) osobám bez státní příslušnosti zákonně se zdržujícím na území příslušného státu (lawfully in their territories), 4) osobám bez státní příslušnosti zákonně pobývajícím na území daného státu (lawfully staying in their territories), 5) osobám bez státní příslušnosti schopným prokázat trvalý pobyt (habitual residence). Srov. zpráva o šetření ze dne 8. srpna 2019, sp. zn. 2959/2018/VOP, dostupná z https://eso.ochrance.cz/Nalezene/Edit/8728. [14] UNHCR. Handbook on Protection of Stateless Persons [online]. 2014, odst. 135 [cit. 28. 3. 2022]. Dostupné z https://www.refworld.org/docid/53b676aa4.html. [15] Tamtéž. [16] Zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů. [17] Např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. března 2019, č. j. 4 Azs 365/2018-74, ze dne 9. dubna 2019, č. j. 7 Azs 488/2018-53, a ze dne 10. března 2021, č. j. 10 Azs 347/2020-25. [18] Čl. IV zákona č. 274/2021 Sb. - Přechodné ustanovení ke změně zákona o azylu: "Řízení podle zákona č. 325/1999 Sb. a řízení podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve věci rozhodnutí vydaného podle zákona č. 325/1999 Sb. zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a do tohoto dne pravomocně neskončená se dokončí a práva a povinnosti s ním související se posuzují podle zákona č. 325/1999 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona." [19] UNHCR. Handbook on Protection of Stateless Persons [online]. 2014, odst. 135 [cit. 26. 3. 2022]. Dostupné z https://www.refworld.org/docid/53b676aa4.html. [20] Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2017, č. j. 10 A 155/2017-40, dostupný z www.nssoud.cz. [21] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. března 2021, č. j. 10 Azs 347/2020-25, dostupný z www.nssoud.cz. [22] Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2020, č. j. 14 A 8/2020-28, odst. 23, dostupný z www.nssoud.cz. [23] Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. července 2021, č. j. 14 A 131/2020-37, dostupný z www.nssoud.cz. [24] UNHCR. Studie o situaci osob bez státní příslušnosti v České republice. UNHCR, Praha, 2020. ISBN 978-953-95763-7-8. [25] Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. dubna 2019, č. j. 7 Azs 488/2018-54, odst. 12, a dále rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. března 2019, č. j. 4 Azs 365/2018-74, odst. 10, dostupné z www.nssoud.cz. [26] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. března 2019, č. j. 4 Azs 365/2018-74, odst. 10, dostupný z www.nssoud.cz. [27] Rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dnů 12. března 2019, č. j. 4 Azs 365/2018-74, odst. 9, a 9. dubna 2019, č. j. 7 Azs 488/2018-53, odst. 11; dostupné z www.nssoud.cz. [28] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. března 2019, č. j. 4 Azs 365/2018-74, odst. 12; dostupný z www.nssoud.cz. [29] Zpráva o šetření ze dne 8. srpna 2019, sp. zn. 2959/2018/VOP; dostupná z https://eso.ochrance.cz/Nalezene/Edit/8728. [30] Zpráva o šetření ze dne 7. března 2019, sp. zn. 5508/2017/VOP/LJ, 5454/2017/VOP/LJ, 7233/2018/VOP/LJ, 2235/2018/VOP/LJ, 56/2019/VOP/LJ, s. 13. [31] Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky. [32] Zpráva o šetření ze dne 7. března 2019, sp. zn. 5508/2017/VOP/LJ, 5454/2017/VOP/LJ, 7233/2018/VOP/LJ, 2235/2018/VOP/LJ, 56/2019/VOP/LJ, s. 13. Dostupná z https://eso.ochrance.cz/Nalezene/Edit/7114. [33] Viz § 27 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění do 1. srpna 2021: "Rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany, nestanoví-li tento zákon jinak, vydá ministerstvo bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 6 měsíců ode dne, kdy byly poskytnuty údaje k podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany, nebo ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí soudu o zrušení rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany a o vrácení k novému projednání." [34] Viz § 27 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění do 1. srpna 2021: "Lhůtu pro vydání rozhodnutí podle odstavce 1 lze prodloužit až o 9 měsíců, pokud a) jde o případy věcně nebo právně složité, b) je současně podán velký počet žádostí o udělení mezinárodní ochrany, nebo c) žadatel o udělení mezinárodní ochrany neplní povinnosti podle tohoto zákona, a proto nelze rozhodnout ve lhůtě podle odstavce 1." [35] Viz § 27 odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění do 1. srpna 2021: "Pokud je to nezbytné pro zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, lze výjimečně prodloužit lhůtu podle odstavce 2 až o 3 měsíce." [36] Ustanovení § 27 odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 1. srpna 2021. [37] Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2017, č. j. 10 A 155/2017-40; dostupný z www.nssoud.cz. [38] Zpráva o šetření ze dne 7. března 2019, sp. zn. 5508/2017/VOP/LJ, 5454/2017/VOP/LJ, 7233/2018/VOP/LJ, 2235/2018/VOP/LJ, 56/2019/VOP/LJ. [39] Závěrečné stanovisko s návrhem opatření k nápravě ze dne 29. listopadu 2019, sp. zn. 5508/2017/VOP/LJ, 5454/2017/VOP/LJ, 7233/2018/VOP/LJ, 2235/2018/VOP/LJ, 56/2019/VOP/LJ. [40] Vyjádření ministra Jana Hamáčka ze dne 6. ledna 2020, č. j. MV-49948-4/OAM-2019. [41] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. srpna 2013, č. j. 1 Ans 11/2013-51, ve vztahu k dříve účinné úpravě lhůt dle § 27 zákona o azylu, která byla vymezena obecněji a nestanovila explicitně maximální možnou délku řízení, konstatoval, že: "lhůta 90 dnů by měla být zpravidla pro žalovaného dostatečná k rozhodnutí o žádosti o udělení mezinárodní ochrany. V této lhůtě by se žalovaný měl snažit co nejefektivnějším způsobem nashromáždit a posoudit všechny rozhodné skutečnosti. Je třeba uznat, že v některých složitých případech nemusí být možné v uvedené lhůtě řízení ukončit a je pak důvodné (např. kvůli nutnosti překladu a studiu rozsáhlých důkazních materiálů) lhůtu pro vydání rozhodnutí prodloužit". V rozsudku ze dne 6. února 2016, č. j. 1 Ans 19/2012-43, v odst. 14, Nejvyšší správní soud konstatoval, že možnost prodloužení lhůty by nicméně "měla být používána pouze ve výjimečných a odůvodněných případech". [42] Srov. např. závěry, ke kterým dospěla tehdejší ochránkyně ve zprávě o šetření ze dne 20. prosince 2017, sp. zn. 4784/2016/VOP/LJ, dostupné z https://eso.ochrance.cz/Nalezene/Edit/5716, či ze dne 2. března 2018, sp. zn. 6741/2017/VOP/BZ, dostupné z https://eso.ochrance.cz/Nalezene/Edit/6556. Obdobně též Městský soud v Praze ve výše citovaném rozsudku ze dne 29. listopadu 2017, sp. zn. 10 A 155/2017, konstatoval, že má-li být lhůta dle § 27 odst. 2 písm. a) zákona o azylu prodloužena, může k tomu dojít jen tehdy, dokud neuplynula - později již lhůtu není možné ani teoreticky prodloužit. [43] Pro úplnost uvádím, že ačkoli zákon o azylu, který je zde použitelný, obsahuje v § 25 zvláštní právní úpravu důvodů pro zastavení řízení, judikatura dovodila, že není vyloučeno zastavení řízení ve věci mezinárodní ochrany podle některého z důvodů obsažených v § 66 odst. 1 správního řádu, není-li tento důvod pro zastavení řízení současně obsažen v § 25 zákona o azylu. Viz rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. října 2018, č. j. 45 Az 22/2018-17. [44] ASPI praktický komentář. Zastavení řízení dle § 66. In: ASPI verze 2022 [právní informační systém]. 2000-2022 Wolters Kluwer ČR, a.s. [cit. 30. 3. 2022]. [45] Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 30. března 2009, č. j. 10 Ca 15/2009-49. [46] Rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2009, č. j. 10 Ca 15/2009-49. [47] DANČÁK, B., POSPÍŠIL, I., RAKOVSKÝ, A. (eds.) Pobaltí v transformaci. Politický vývoj Estonska, Litvy a Lotyšska. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 1999. ISBN 80-210-2248-5, s. 162. [48] ELSUWEGE, P. von. Russian-speaking minorities in Estonia and Latvia: Problems of integration at the threshold of the European Union [pdf]. European centre for minority issues, April 2004 [cit. 14. 2. 2022]. Dostupné z https://www.files.ethz.ch/isn/19689/working_paper_20.pdf. Litva se částečně vyhnula problému "neobčanů", který trápil Lotyšsko a Estonsko, protože měla jinak nastavená pravidla pro získání občanství. Podle nich mohlo dítě narozené na jejím území, jehož rodiče byli osobami bez státní příslušnosti s trvalým pobytem v Litvě, získat občanství republiky. [49] DANČÁK, B., POSPÍŠIL, I., RAKOVSKÝ, A. (eds.) Pobaltí v transformaci. Politický vývoj Estonska, Litvy a Lotyšska. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 1999. ISBN 80-210-2248-5, s. 163. [50] Dne 15. října 1991, měsíc po uznání Lotyšska většinou členských států OSN, ve stejný den, kdy předseda Nejvyšší Rady Lotyšska podepsal Helsinský akt, přijala Nejvyšší rada usnesení nazvané "O obnově občanů Lotyšské republiky. Práva a základní zásady naturalizace". [51] The Greens. Citizens of a non-existent state [online]. Riga, 2008 [cit. 1. 4. 2022]. Dostupné z http://www.lhrc.lv/biblioteka/CITIZENS_OF_A_NON_EXISTENT_STATE.pdf. [52] Mnoho neobčanů v Pobaltí se hlásí k ruské národnosti, ale v praxi neobčané nemají ruskou národnost, nemají přístup k právům spojeným s ruskou národností a nemají ani jinou národnost. [53] European Parliament. Policy Department for Citizens' Rights and Constitutional Affairs, Martins Paparinskis. Political and Electoral Rights of Noncitizen Residents in Latvia and Estonia: Current Situation and Perspective [pdf]. European Union, 2018 [cit. 14. 2. 2022]. Dostupné z https://www.europarl.europa.eu/RegData/etudes/BRIE/2018/604953/IPOL_BRI(2018)604953_EN.pdf. [54] Viz zákon O statusu těch občanů bývalého SSSR, kteří nemají občanství Lotyšska nebo jiné země ze dne 12. dubna 1995, který v odstavci 1 a 8 stanoví: Neobčané jsou občané bývalého SSSR (...), kteří pobývají v Lotyšské republice, jakož i ti, kteří jsou dočasně nepřítomni, a jejich děti, kteří současně splňují následující podmínky: 1) ke dni 1. července 1992 byli hlášeni na území Lotyšska bez ohledu na stav obytného prostoru uvedený v přihlášce k pobytu, nebo do 1. července 1992 bylo jejich poslední hlášené místo pobytu v Lotyšské republice, nebo bylo soudním rozhodnutím určeno, že do uvedeného data pobývali na území Lotyšska po dobu 10 po sobě jdoucích let; 2) nejsou občany Lotyšska a 3) nejsou a nebyli občany jiného státu. Stejně tak i děti [výše uvedených], pokud oba jejich rodiče nebyli v době narození dětí státními občany nebo jeden z rodičů je státním občanem, ale druhý je osobou bez státní příslušnosti nebo je neznámý, nebo v souladu se vzájemnou dohodou rodičů, pokud jeden z rodičů je státním občanem, ale druhý státním občanem jiného státu. Dostupné z https://ec.europa.eu/migrant-integration/library-document/law-status-those-former-ussr-citizens-who-do-not-have-citizenship-latvia-or-any_en. [55] European Parliament. Political and Electoral Rights of Non-citizen Residents in Latvia and Estonia: Current Situation and Perspectives [pdf]. Policy Department for Citizens' Rights and Constitutional Affair, April 2018 [cit. 1. 6. 2022]. Dostupné z https://www.europarl.europa.eu/RegData/etudes/BRIE/2018/604953/IPOL_BRI(2018)604953_EN.pdf. [56] UNHCR. Latvia: UNHCR Submission for the Universal Periodic Review - Latvia - UPR 38th Session (2021) [online]. Latvia, říjen 2020 [cit. 8. 1. 2022]. Dostupné z https://www.refworld.org/docid/607600494.html. [57] Rozhodnutí Ústavního soudu Lotyšské republiky [online]. Riga, March 7, 2005, Judgment in the name of the Republic of Latvia [cit. 8. 1. 2022]. Dostupné z https://www.satv.tiesa.gov.lv/wp-content/uploads/2004/07/2004-15-0106_Spriedums_ENG.pdf. [58] Latvian public broadcasting. No more "non-citizens" to be born in Latvia from 2020 [online]. Lotyšsko, 18. října 2019 [cit. 9. 1. 2022]. Dostupné z https://eng.lsm.lv/article/society/society/no-more-non-citizens-to-be-born-in-latvia-from-2020.a335553/. [59] Global citizenship observatory. No children born with a 'non-citizen' status in Latvia from 1 January 2020 [online]. Lotyšsko, 11. února 2020 [cit. 9. 1. 2022]. Dostupné z https://globalcit.eu/no-children-born-with-a-non-citizen-status-in-latvia-from-1-january-2020/. [60] Council of Europe - Committee on Legal Affairs and Human Rights. Rights of national minorities in Latvia [online]. 8. listopadu 2006 [cit. 9. 1. 2022]. Dostupné z: http://assembly.coe.int/nw/xml/XRef/X2H-Xref-ViewHTML.asp?FileID=11490&lang=en, body 18 a 19. [61] European parliament. Policy Department for Citizens' Rights and Constitutional Affairs, Martins Paparinskis. Political and Electoral Rights of Noncitizen Residents in Latvia and Estonia: Current Situation and Perspective [pdf]. European Union, 2018 [cit. 14. 2. 2022]. Dostupné z https://www.europarl.europa.eu/RegData/etudes/BRIE/2018/604953/IPOL_BRI(2018)604953_EN.pdf. [62] Rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 18. února 2009, Andrejeva proti Lotyšsku, stížnost č. 55707/00, odst. 88: "[...] soud konstatuje, že mezi stěžovatelkou a panem Gaygusuzem a panem Koua Poirrezem je pozoruhodný rozdíl v tom, že stěžovatelka v současné době není státní příslušnicí žádného státu. Má status ‚neobčana s trvalým pobytem' Lotyšska, jediného státu, s nímž má stabilní právní vazby, a tedy jediného státu, který za ni objektivně může převzít odpovědnost z hlediska sociálního zabezpečení." [63] Council of Europe. European Commission for democracy through law (Venice Commission). Report on non-citizens and minority rights [pdf]. 18. ledna 2007 [cit. 14. 1. 2022], s. 26, bod 96. Dostupné z https://www.venice.coe.int/webforms/documents/default.aspx?pdffile=CDL-AD(2007)001-e. [64] UNHCR. Handbook on Protection of Stateless Persons [online]. 2014, s. 21 [cit. 28. 3. 2022]. Dostupné z https://www.refworld.org/docid/53b676aa4.html. [65] Office of citizenship and migration affairs Republic of Latvia [online]. Riga [cit. 28. 3. 2022]. Dostupné z https://www.pmlp.gov.lv/en/naturalisation. [66] Články 1 a 2 Úmluvy z roku 1954. [67] "Tato úmluva se nevztahuje na osobu, které příslušné úřady země, ve které se usadila, udělily práva a povinnosti spojené s udělením státní příslušnosti této země". [68] UNHCR. Note on the Interpretation of Article 1E of the 1951 Convention relating to the Status of Refugees [online]. March 2009 [cit. 28. 3. 2022]. Dostupné z https://www.refworld.org/pdfid/49c3a3d12.pdf. [69] UNHCR. Interpreting Article 1 of the 1951 Convention Relating to the Status of Refugees [online]. April 2001 [cit. 28. 3. 2022]. Dostupné z https://www.refworld.org/docid/3b20a3914.html. [70] Tamtéž, str. 11, bod. 40. [71] Vienna Convention on the Law of Treaties. 1969. United Nations, Treaty Series, vol. 1155, s. 331. Vyhláška ministra zahraničních věcí ze dne 4. září 1987 o Vídeňské úmluvě o smluvním právu. [72] JANKŮ, L. Vylučující klauzule dle čl. 1F Úmluvy o právním postavení uprchlíků: možnosti a podmínky její aplikace vůči osobám podezřelým z terorismu [online]. Brno, 2016/2017 [cit. 1. 6. 2022]. Dostupné z https://is.muni.cz/th/gr2w1/?cop=3671431. Disertační práce. Právnická fakulta Masarykova univerzita. Vedoucí práce prof. JUDr. Vladimír Týč, CSc. [73] Článek 31 Vídeňské úmluvy. [74] TÝČ, V. Mezinárodní, české a unijní právo mezinárodních smluv. První vydání. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2013, s. 79. [75] HONUSKOVÁ, V. Definice uprchlíka, její výklad a aplikace v současném mezinárodním právu [online]. Praha, 2019 [cit. 1. 6. 2022]. Dostupné z https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/31640. Disertační práce. Právnická fakulta Karlova univerzita. Vedoucí práce prof. JUDr. Pavel Šturma, DrSc. [76] GERLOCH, A. Teorie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2004. ISBN 80-86473-85-6, str. 151. [77] WINTR, J. Metody a zásady interpretace práva. Praha: Auditorium, 2013. ISBN 978-80-87284-75-9, str. 61. [78] Usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 277/99, dostupné z http://nalus.usoud.cz. [79] UNHCR. Conference of Plenipotentiaries on the Status of Refugees and Stateless Persons: Summary Record of the Twenty-third Meeting. Geneva [online]. A/CONF.2/SR.23, 26. listopadu 1951 [cit. 28. 3. 2022]. Delegát Spojeného království uvedl, že pro účely článku 1E myšlenka výrazu "usídlit se" je rovnocenná výrazu "trvalý pobyt"; francouzský text článku 1E byl rovněž výslovně změněn z "élu domicile" na "a établi sa résidence" po intervencích belgických a francouzských delegátů. Dostupné z http://www.unhcr.org/refworld/docid/3ae68cda10.html. [80] UNHCR. Handbook and Guidelines on Procedures and Criteria for Determining Refugee Status under the 1951 Convention and the 1967 Protocol relating to the Status of Refugees. Geneva [online]. HCR/1P/4/ENG/REV. 3, 2011 [cit. 28. 3. 2022]. Dostupné z https://www.unhcr.org/4d93528a9.pdf. [81] Jak jsem již uvedl, při vypracování této vylučující klauzule měli autoři úmluvy na mysli především uprchlíky německého původu, kteří přišli do Spolkové republiky Německo a kterým byla přiznána práva a povinnosti spojené s německou státní příslušností. [82] UNHCR. Note on the Interpretation of Article 1E of the 1951 Convention relating to the Status of Refugees [online]. March 2009 [cit. 28. 3. 2022]. Dostupné z https://www.refworld.org/pdfid/49c3a3d12.pdf. [83] Tamtéž. [84] Tento názor potvrzuje i to, že původní Volksdeutche i etničtí Turci z Bulharska později získali plné občanství. [85] UNHCR. UNHCR Global Trends 2018 [online]. 2018, s. 69, pozn. č. 26 [cit. 31. 3. 2022]. Dostupné z https://www.unhcr.org/en-ie/statistics/unhcrstats/5d08d7ee7/unhcr-global-trends-2018.html. [86] UNHCR. Submission by the United Nations High Commissioner for Refugees For the Office of the High Commissioner for Human Rights' Compilation Report Universal Periodic Review: Jordan [online]. July 2018 [cit. 31. 3. 2022]. Dostupné z https://www.refworld.org/docid/5b56fce37.html. [87] UNHCR. The 1954 Convention relating to the Status of Stateless Persons: Implementation within the European Union Member States and Recommendations for Harmonisation [online]. October 2003, body 43-44, pozn. č. 38 [cit. 31. 3. 2022]. Dostupné z https://www.refworld.org/docid/415c3cfb4.html. [88] Elsuwege uvádí, že lotyšské právo vychází ze zavedené právní zásady, že osoby, které se usadí pod vládou okupační moci, nezískávají automaticky právo na státní občanství. Podle Elsuwegeho to podporuje řada historických precedentů, zejména případ Alsaska-Lotrinska, kdy Francouzi po znovuzískání území v roce 1918 neudělili německým osadníkům občanství, přestože Německo toto území anektovalo o 47 let dříve, v roce 1871. Němečtí státní příslušníci obdrželi od francouzské vlády povolení k pobytu. Viz https://czasopisma.marszalek.com.pl/images/pliki/ppsy/48-2/ppsy2019201.pdf. [89] Joint Submission to the Human Rights Council by European Network on Statelessness and Institute on Statelessness and Inclusion to the Universal Periodic Review (2021) [pdf]. 1. April 2021, bod 23 [cit. 31. 3. 2022]. Dostupné z https://www.statelessness.eu/sites/default/files/2022-04/ENS_Joint_UPR_Submission_United-Kingdom_March-2022.pdf. [90] Statelessness: A Minority issue - Eleventh Session of the United Nations Forum on Minority Issues, November 2018, Summary by the Chairperson of the Forum [pdf]. 29 and 30 November 2018 [cit. 1. 4. 2022]. Dostupné z https://www.ohchr.org/Documents/HRBodies/HRCouncil/MinorityIssues/Session11/SummaryofChair.pdf. [91] The Constitutional Court of the Republic of Latvia, Riga, March 7, 2005, Judgment in the name of the Republic of Latvia in case No 2004-15-0106, para 15 [online] [cit. 5. 1. 2022]. Dostupné z https://www.satv.tiesa.gov.lv/wp-content/uploads/2004/07/2004-15-0106_Spriedums_ENG.pdf. [92] Sámové, polokočovný národ, který se živí chovem sobů, lovem, sběrem a rybolovem, jsou spojeni společnou identitou a jazykovými a kulturními vazbami. [93] UNHCR. State of the World's Minorities and Indigenous Peoples 2012 - Case study: Sami rights to culture and natural resources [online]. 28 June 2012 [cit. 7. 1. 2022]. Dostupné z https://www.refworld.org/docid/4fedb3de37.html. [94] Ombudsman of the Republic of Latvia. Respect for the Rights of Non-Citizens in the Republic of Latvia [pdf]. Riga, 5. prosince 2013 [cit. 16. 1. 2022]. Dostupné z https://www.tiesibsargs.lv/uploads/content/legacy/Letter_Respect%20for%20the%20Rights%20of%20Non-Citizens%20in%20the%20Republic%20of%20Latvia.pdf. [95] Law on the status of those Former U.S.S.R. citizens who do not have the citizenship of Latvia or that of any other state [online]. 12. dubna 1995 [cit. 16. 1. 2022]. Dostupné z https://ec.europa.eu/migrant-integration/library-document/law-status-those-former-ussr-citizens-who-do-not-have-citizenship-latvia-or-any_en. [96] Vyhoštění může být provedeno s výjimkou případů, kdy k vyhoštění dojde v souladu s postupy stanovenými zákonem a kdy byl získán souhlas cizího státu s přijetím vyhošťované osoby; vyhoštění do státu, ve kterém je tato osoba pronásledována z důvodu své rasy, náboženství nebo etnického původu, jakož i kolektivní vyhoštění není povoleno. [97] Podle lotyšské ústavy mohou volit jen občané, kteří mají státní příslušnost Lotyšska. Dle čl. 8: "Právo volit mají občané Lotyšska, kteří mají plné občanské právo a kteří v den voleb dosáhli osmnácti let." Čl. 9: "Do Saeimy může být zvolen každý občan Lotyšska, který má plné občanské právo a kterému je v první den voleb více než dvacet jedna let." Více zde: https://www.legislationline.org/legislation/section/legislation/country/19/topic/6. [98] Ministry of Foreign Affairs Republic of Latvia [online]. Riga [cit. 16. 1. 2022]. Dostupné z https://www.mfa.gov.lv/en. [99] Latvian & Estonian "non-citizens:" visa-free travel for most of EU-27. www.workpermit.com [online]. Riga [cit. 16. 1. 2022]. Dostupné z https://workpermit.com/news/latvian-estonian-non-citizens-visa-free-travel-most-eu-27-20070102. [100] KAHANEC, M., ZAICEVA, A. Labor market outcomes of immigrants and non-citizens in the eu: an east-west comparison. International Journal of Manpower [online]. Ročník 30(1/2), 2009 [cit. 16. 1. 2022]. Dostupné z https://www.researchgate.net/publication/5137844_Labor_Market_Outcomes_of_Immigrants_and_Non-Citizens_in_the_EU_An_East-West_Comparison. [101] Law on Land Privatisation in Rural Areas [online]. Riga, (1992) [cit. 18. 2. 2022]. Dostupné z https://www.ecolex.org/details/legislation/law-on-land-privatisation-in-rural-areas-1992-lex-faoc172875/. Zákon stanoví pravidla pro privatizaci půdy ve venkovských oblastech. Při privatizaci půdy je nutné vytvořit základ a záruky pro rozvoj zemědělství, obnovit vlastnická práva k půdě bývalým vlastníkům půdy, která jim patřila ke dni 21. července 1940, nebo jejich dědicům a převést půdu do vlastnictví občanů Lotyšské republiky za úplatu. Privatizace půdy ve venkovských oblastech musí být prováděna v souladu s těmito základními zásadami: privatizace půdy se uskuteční v souladu se zákonem o pozemkové reformě ve venkovských oblastech Lotyšské republiky; při privatizaci půdy musí být respektovány oprávněné zájmy současných vlastníků budov a staveb, uživatelů půdy, jakož i státu a místních samospráv; lesy, trvalé porosty na nich rostoucí a povrchové vody, s výjimkou veřejných vod, musí být privatizovány společně s pozemky; pozemky musí být převedeny do vlastnictví občanů Lotyšské republiky a právnických osob registrovaných v Lotyšsku; privatizace pozemků musí proběhnout na základě žádosti občanů Lotyšské republiky nebo právnických osob registrovaných v Lotyšsku, a to na základě dobrovolnosti. [102] European Law Registry Asosociation. Legal restrictions. www.elra.eu [online]. Brusel [cit. 28. 3. 2022]. Dostupné z https://www.elra.eu/contact-point-contribution/latvia/legal-restrictions-17/. [103] Rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 9. června 2022, Savickis a další proti Lotyšsku, stížnost č. 49270/11. [104] Office of citizenship and migration affairs Republic of Latvia [online]. Riga [cit. 28. 3. 2022]. Dostupné z https://www.pmlp.gov.lv/en/naturalisation. [105] Tamtéž. [106] Ombudsman of the Republic of Latvia. Respect for the Rights of Non-Citizens in the Republic of Latvia [pdf]. Riga, 5. prosince 2013 [cit. 16. 1. 2022]. Dostupné z https://www.tiesibsargs.lv/uploads/content/legacy/Letter_Respect%20for%20the%20Rights%20of%20Non-Citizens%20in%20the%20Republic%20of%20Latvia.pdf. [107] UNHCR. Latvia: UNHCR Submission for the Universal Periodic Review - Latvia - UPR 38th Session (2021) [online]. Říjen 2020 [cit. 8. 1. 2022]. Dostupné z https://www.refworld.org/docid/607600494.html. [108] Tamtéž. [109] United States Department of State. Bureau of Democracy, Human Rights and Labor. Latvia 2015 Human rights Report [pdf]. 2015 [cit. 14. 3. 2022]. Dostupné z https://2009-2017.state.gov/documents/organization/253077.pdf. [110] Committee on the Elimination of Racial Discrimination. Concluding Observations on the Combined Sixth to Twelfth Periodic Reports of Latvia [online]. 25. září 2018 [cit. 14. 3. 2022]. Dostupné z https://tbinternet.ohchr.org/Treaties/CERD/Shared%20Documents/LVA/CERD_C_LVA_CO_6-12_32235_E.pdf. [111] United States Department of State. Bureau of Democracy, Human Rights and Labor. 2020 Country Reports on Human Rights Practices: Latvia [pdf]. 2020 [cit. 14. 3. 2022]. Dostupné z https://www.state.gov/reports/2020-country-reports-on-human-rights-practices/latvia/. [112] Tamtéž. [113] IVĻEVS, A., KING R. M. From immigrants to (non-)citizens: political economy of naturalisations in Latvia. IZA Journal of Migration [online]. Publikováno 31. prosince 2012 [cit. 18. 3. 2022]. Dostupné z https://izajodm.springeropen.com/articles/10.1186/2193-9039-1-14. [114] Office of citizenship and migration affairs Republic of Latvia [online]. Riga [cit. 9. 6. 2022]. Dostupné z https://www.pmlp.gov.lv/en/naturalisation https://www.pmlp.gov.lv/en/status-non-citizen-and-stateless-person.