Právní věty

Text dokumentu

V Brně dne 16. června 2011 Sp. zn.: 806/2011/VOP/MK Zpráva o výsledku šetření vedeného z vlastní iniciativy k problematice ukládání trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel A - Důvod šetření Z předchozí činnosti ochránce vyplývá, že řidič, jemuž je uložen zákaz činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel (dále také "zákaz činnosti"), často neví o tom, že dnem právní moci rozhodnutí pozbývá svého řidičského oprávnění (ustanovení § 94a zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů),[1] a chce-li po uplynutí doby trestu opět řídit, musí si požádat o vrácení řidičského oprávnění (ustanovení § 102 zákona č. 361/2000 Sb.). Pokud takovýto "neznalý řidič" začne opět řídit, dopouští se přestupku, za který zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů,[2] stanoví pokutu od 25.000,- Kč do 50.000,- Kč a zákaz činnosti v trvání od jednoho roku do dvou let a dle zákona č. 361/2000 Sb. zápis 7 bodů do bodového hodnocení řidiče.[3] Je dobrou praxí správních úřadů, že účastníky řízení o výše zmíněných povinnostech (povinnost odevzdat řidičský průkaz v zákonné lhůtě a povinnost požádat o vrácení řidičského oprávnění po uplynutí trestu) informují v rámci poučení jakožto části rozhodnutí o přestupku. Rozšíření této praxe ale dosud nebylo nijak ověřeno. Pokud jde o rozhodnutí soudů v trestním řízení, pak jsem se s takovýmto poučením při své činnosti dosud nesetkal. Navíc bylo zjištěno, že soudy často svá rozhodnutí správním orgánům zasílají po velmi dlouhé době (i několik měsíců), ačkoli ustanovení § 123b odst. 3 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. dává soudu lhůtu k odeslání rozhodnutí příslušnému správnímu orgánu v trvání pěti pracovních dnů. Možné řešení situace spatřuji v takovém postupu, kdy by tuto poučovací "povinnost"[4] plnily správní orgány vedoucí evidenci řidičů, protože to jsou ony, koho orgán ukládající trest informuje o takovém rozhodnutí. V návaznosti na tom, zda by dotyčný výzvě k odevzdání řidičského průkazu vyhověl, či nikoli, by případně došlo k předání věci správnímu orgánu k projednání přestupku dle ustanovení § 46 zákona č. 200/1990 Sb. - neodevzdání řidičského průkazu v zákonné lhůtě. B - Skutková zjištění Na základě svých dosavadních poznatků jsem se rozhodl zahájit šetření z vlastní iniciativy dle ustanovení § 9 písm. d) zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv. V rámci tohoto šetření jsem oslovil 27 úřadů ze všech krajů České republiky, do jejichž věcné působnosti agenda evidence řidičů spadá. Úřady byly dotázány na následující otázky: 1. Dodržují orgány rozhodující o vině a trestu lhůtu stanovenou pro oznámení rozhodnutí o uložení sankce za přestupek (trestný čin)? a) Lze toto kvantifikovat (zobecnit)? b) Opakují se případné nedostatky u některého orgánu pravidelně? Pokud ano, u kterého? 2. Spatřujete rozdíl v dodržování této lhůty mezi správními orgány a soudy? Pokud ano, prosím popište jej. 3. Vede úřad (evidence řidičů) přehled o tom, zda ten, jemuž byl uložen zákaz činnosti, splnil svou povinnost a odevzdal v zákonné lhůtě řidičský průkaz? a) Pokud ano - jakým způsobem vedete tento přehled a jak postupujete v případě, kdy k odevzdání řidičského průkazu ve lhůtě nedojde? b) Pokud ne - jakým způsobem vymáháte splnění této povinnosti? 4. Dochází ze strany úřadu vedoucího evidenci řidičů (nikoli toho, který rozhoduje o přestupku) k poučování těch, jimž byl uložen zákaz činnosti o jejich povinnostech plynoucích ze zákona č. 361/2000 Sb.? Pokud ano, jakým způsobem? Největší část dotázaných úřadů vedoucích evidenci řidičů (15) odpověděla na otázky stran svého postupu vůči přestupcům dle mých představ (viz výše). Další velkou skupinou (8) jsou úřady, které přestupce nijak nepoučují, nicméně v případě, kdy dotyčný nesplní svou povinnost odevzdání řidičského průkazu, předávají věci k řešení přestupku. Tím jsou přestupci poučeni nepřímo, avšak k zahájení správního řízení o přestupku nedochází okamžitě. Řidič, který pozbyl řidičské oprávnění, se tak po uplynutí zákazu činnosti (který může být i jen několikaměsíční) může v důsledku své neznalosti dopustit přestupku spočívajícího v řízení bez řidičského oprávnění. Poslední skupinu (4) pak tvoří úřady, které dotyčné osoby ani žádným způsobem nepoučují, ani nijak nevymáhají splnění povinnosti odevzdat řidičský průkaz. Jako další závažný problém se pak ukázalo porušování ustanovení § 123b odst. 3 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., které dává soudu lhůtu k odeslání rozhodnutí o uložení trestu příslušnému správnímu orgánu. S výjimkou dvou úřadů všechny ostatní úřady uváděly (a některé i doložily na příkladech) případy, kdy soudy toto rozhodnutí nezašlou vůbec, s ročním zpožděním, případně jej zašlou společně s rozhodnutím o prominutí výkonu zbytku trestu. Nejčastěji však úřady uváděly zpoždění v řádu několika měsíců. Co se týká dodržování této lhůty správními orgány, pak z odpovědí vyplynulo, že tyto lhůtu obecně dodržují a dojde-li k prodlení, pak to je v řádu dnů. V rámci šetření však vyvstaly i následující problémy, s nimiž se úřady setkávají a které si bezesporu zasluhují pozornost a řešení: - byl předložen návrh, aby testové otázky pro uchazeče o řidičské oprávnění obsahovaly i otázky týkající se problematiky práv a povinností držitele řidičského oprávnění stran jeho způsobilosti, nabytí, pozbytí a odnětí řidičského oprávnění atd.; - problém "mrtvých duší", kdy evidence řidičů nedostává informace o úmrtí osoby, která byla držitelem řidičského oprávnění, a důsledkem pak je vedení zemřelých osob v evidenci řidičů jako aktivních řidičů - ačkoli to pochopitelně nemá faktický dopad do samotného provozu na pozemních komunikacích, je tato evidence zbytečně zatěžující pro úřady samotné a dále z takto chybné evidence vyplývají chybné údaje o počtu řidičů, což může mít vliv i na chybné výstupy ze statistik nehodovosti, bodového hodnocení atd. V současné době údajně dochází k vyřazování zemřelých držitelů řidičského oprávnění prakticky jen tehdy, dostaví-li se příbuzní zemřelého na úřad a odevzdají řidičský průkaz (což ovšem není jejich povinnost); - zdravotní způsobilost řidiče - ačkoli by držitel řidičského oprávnění měl být zdravotně způsobilý po celou dobu držení příslušného řidičského oprávnění (viz ustanovení § 82 odst. 1 a 2 zákona č. 361/2000 Sb.), není v možnostech úřadů toto kontrolovat, protože se o zdravotních komplikacích držitelů řidičského oprávnění často nedozví (zejména v situaci, kdy držitel řidičského oprávnění neinformuje svého praktického lékaře o podstoupené léčbě u specialisty - ten totiž pro změnu nemá informaci o tom, je-li pacient držitelem řidičského oprávnění). C - Právní zhodnocení Jsem toho názoru, že poučovací povinnost úřadů (evidence řidičů) směrem k osobám, jimž byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v poučení o povinnostech plynoucích z tohoto trestu, lze dovodit z ustanovení § 4 správního řádu i principů dobré správy, zejména zásada efektivnosti.[5] Argument, že poučení je nadbytečné, protože držitel řidičského oprávnění, jemuž je zákaz ukládán, by měl být odborně způsobilý, a měl by tedy znát i své povinnosti plynoucí ze zákona č. 361/2000 Sb., je sice namístě, avšak praxe ukazuje, že tomu tak často není. Nepovažuji za nadměrnou zátěž úřadu, pokud tomu, kdo ve lhůtě nesplnil svou povinnost odevzdat řidičský průkaz, zašle poučení o jeho právech, a zejména povinnostech, a možném správním řízení o přestupku za nesplnění povinnosti odevzdat řidičský průkaz. Tento postup ostatně v praxi aplikují i velké úřady (Brno, Ostrava), u nichž nelze namítat, že se s těmito případy setkávají jen výjimečně. Jako ideální se mi jeví postup, kdy orgán evidence řidičů po obdržení oznámení o uložení trestu zákazu činnosti konkrétní osoby vyčká splnění povinnosti ze strany přestupce, a pokud k tomu nedojde, prověří, zda se dotyčnému dostalo poučení o jeho právech a povinnostech v této otázce, a pokud se tak nestalo, poskytne jej dotyčnému sám. Jestliže dotyčný svou povinnost ani přes tuto výzvu (případně přes poučení orgánu ukládajícího sankci) nesplní, je věc oznámena správnímu orgánu k projednání přestupku dle ustanovení § 46 zákona č. 200/1990 Sb. V této souvislosti je taktéž legislativní otázkou přiměřenost sankce hrozící podle zákona za přestupek, jehož se dopustí osoba řídící motorové vozidlo bez řidičského oprávnění, jehož držitelem není jen proto, že nepožádala o jeho vrácení (tedy osoba, na které byl tento trest vykonán v trvání kratším 1 roku, a nemusí tedy k žádosti nic dokládat). Dle mého soudu hrozící sankce zdaleka nereflektuje míru ohrožení zájmu veřejnosti (materiální znak přestupku). Co se týká postupu soudů při plnění povinnosti plynoucí z ustanovení § 123b odst. 3 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., pak mi nezbývá než konstatovat, že v České republice dochází k masovému porušování tohoto ustanovení, které dle vyjádření úřadů nelze napravit běžnou cestou stížností předsedům soudům, neboť po krátkodobé nápravě dochází k opětovnému zhoršení situace. Dodržení zmíněného ustanovení má zásadní důsledky pro kontrolu dodržování uložených trestů zákazu činnosti. Pokud totiž soud nezašle příslušnému úřadu oznámení o uložení trestu, nemůže být tento zanesen do karty řidiče a evidence řidičů a policie při silniční kontrole nemůže zjistit, že kontrolovaná osoba řídí navzdory pravomocně uloženému zákazu činnosti. V této souvislosti také musím zmínit, že zákon nijak nepamatuje na oznamování uložených zákazů činnosti v trestním řízení za delikty nezařazené do bodového hodnocení. I tento nedostatek, po mém soudu, zasluhuje pozornost a jsem přesvědčen, že řešení lze nalézt v analogické aplikaci ustanovení § 123b odst. 3 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. na tyto případy - tedy oznamování i takovýchto trestů ve lhůtě 5 pracovních dnů od rozhodné události. Zde pak musím vznést otázku, zda vina leží pouze na soudech I. stupně a zda svůj díl viny nenesou i soudy vyšších instancí, které bez zbytečného odkladu neodesílají rozhodnutí opatřená doložkou právní moci soudům I. stupně k dalšímu postupu. D - Závěr Podle ustanovení § 18 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, konstatuji: - v obecné rovině pochybení správních orgánů vedoucích evidenci řidičů, které spatřuji v nedostatečném poučování osob, jimž je ukládán trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, resp. nevymáhání povinnosti k odevzdání řidičského průkazu; - v obecné rovině pochybení na straně soudů, které nedodržují lhůtu stanovenou v ustanovení § 123b odst. 3 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. Tato zpráva je odeslána k vyjádření a případnému přijetí opatření k nápravě v rámci jejich působnosti: - Ministerstvu dopravy, - Ministerstvu spravedlnosti, - Ministerstvu vnitra, - Ministerstvu zdravotnictví. Zpráva shrnuje poznatky z šetření, které budou po vyjádření dotčených ministerstev podkladem pro závěrečné stanovisko veřejného ochránce práv ve věci. JUDr. Pavel V a r v a ř o v s k ý v. r. veřejný ochránce práv [1] Pokud řidič svou povinnost odevzdat řidičský průkaz nesplní (do 5 pracovních dnů od právní moci rozhodnutí), dopouští se přestupku. [2] Ustanovení § 22 odst. 1 písm. e) bod 1. [3] Dle právní úpravy účinné od 1. srpna 2011 fakticky dochází pouze ke snížení počtu bodů zapisovaných do bodového hodnocení na 4. [4] Byť ji explicitně žádné zákonné ustanovení nestanoví. [5] Viz http://www.ochrance.cz/stanoviska-ochrance/principy-dobre-spravy/: Úřad usiluje o komplexní řešení věci. Jestliže některý odbor nebo organizační jednotka úřadu obdrží od osoby podání, které jí nepřísluší řešit, postoupí toto podání věcně příslušné části úřadu a osobu o tom informuje. Pokud věc řeší souběžně několik odborů nebo organizačních jednotek téhož úřadu nebo několik různých úřadů, zjišťují vzájemně informace o svém postupu, předávají si je a společně tento postup koordinují. Každý úřad je ve své činnosti důsledný a usiluje o skutečné, nikoliv pouze formální vyřešení celé věci. Činí proto účelné kroky k realizaci svých rozhodnutí v praxi a provádí i následnou kontrolu jejich naplňování.