Text dokumentu

MPSV trvá na restriktivním a formalistním výkladu zákona o zaměstnanosti v případě vyřazení z evidence úřadu práce z vážných důvodů Úřad práce ČR a Ministerstvo práce a sociálních věcí pochybily v případě sankčního vyřazení paní P. z evidence uchazečů o zaměstnání z důvodu nedostavení se na kontaktní pracoviště ve stanoveném termínu. Nerespektovaly přitom zásady materiální pravdy, nezjistily skutkový stav věci a nevyhodnotily důvody paní P. jako relevantní a vážné ve smyslu zákona o zaměstnanosti. Zatímco Úřad práce se závěry šetření ochránce seznámil své zaměstnance a přijal opatření k tomu, aby se podobná situace neopakovala, Ministerstvo práce a sociálních věcí odmítlo ochráncem navrhované opatření k nápravě. Ministerstvo odmítlo zahájit přezkumné řízení z moci úřední, kterým by bylo v plném rozsahu přezkoumáno rozhodnutí Úřadu práce a jehož výsledkem by mohlo být zrušení rozhodnutí o vyřazení paní P. z evidence uchazečů o zaměstnání. Vzhledem k tomu, že ochránce vyčerpal své možnosti k dosažení nápravy ze strany ministerstva, přistoupil k sankčnímu zveřejnění této kauzy. Paní P. měla schůzku na úřadu práce 27. 9. a protože další termín byl stanoven za měsíc, zafixovala si paní P. datum 27. 10. Nevšimla si, že termín byl ve skutečnosti stanoven na 26. 10. Správný termín zapomněla i proto, že se tento den stěhovala, navíc u ní rovněž v tento den proběhlo neočekávané šetření sociální pracovnice. Když odpoledně zjistila, že se na Úřad práce měla dostavit 26. 10., tedy ten den, snažila se na úřad dovolat, omluvit se a vše vysvětlit. Telefon na úřadě však nikdo nebral. Následující den, 27. 10., se na úřad dostavila, vysvětlila všechny okolnosti a omluvila se. Úřad práce její důvody nepovažoval za vážné ve smyslu zákona o zaměstnanosti a vyřadil ji z evidence uchazečů o zaměstnání. Ministerstvo práce a sociálních věcí toto rozhodnutí následně potvrdilo. Zákon o zaměstnanosti říká, že z evidence uchazečů o zaměstnání je rozhodnutím vyřazen ten, kdo bez vážného důvodu maří součinnost s úřadem práce. Mařením součinnosti se rozumí i nedostavení se na úřad práce ve stanoveném termínu bez vážných důvodů. Zákon pak v § 5 písm. c) uvádí demonstrativní výčet důvodů (např. nezbytná péče o závislou osobu, povinná školní docházka dítěte, zdravotní důvody apod.) a mezi nimi, v bodě 7, „jiné vážné osobní důvody, např. etické, mravní či náboženské nebo důvody hodné zvláštního zřetele“, což je poměrně široký pojem. Vzhledem k tomu, že sankční vyřazení z evidence má pro uchazeče závažné důsledky, musí správní orgán postupovat tak, aby před rozhodnutím zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Podle ochránce se ale v tomto případě úřady dopustily pochybení, když důvody, které stěžovatelka předložila, neshledaly vážnými, přitom samo o sobě neohlášené sociální šetření, které v daný den u stěžovatelky proběhlo, by se bez pochybností dalo za vážný důvod označit. K tomu je třeba navíc připočíst obtížnou situaci stěžovatelky, které byla dána výpověď z bytu, hrozila jí žaloba na vyklizení bytu a v daný den se musela stěhovat. Ani úřad práce, ani následně ministerstvo se v této souvislosti nezabývaly ani bližšími okolnosti, např. zjišťováním, jestli se nejednalo o soudní vyklizení nemovitosti apod. Úřad práce si tuto skutečnost ověřil až posléze, MPSV se tím nezabývalo vůbec. Ochránce konstatoval, že úřady zvolily velice restriktivní a formalistní výklad zákonných ustanovení, který se svým dopadem dostal do rozporu se základními zásadami správního řízení. Veřejná správa je primárně především službou veřejnosti. Teprve při komplexním poznání situace stěžovatelky, která by bez pochybností značila, že došlo k maření součinnosti s úřadem práce bez vážných důvodů, jí mohl úřad práce vyřadit z evidence. V tomto případě však orgány státní správy neprojevily žádnou snahu o seznámení se s důvody, které stěžovatelka uváděla jako vysvětlení své nepřítomnosti.