Spisová značka 5383/2010/VOP
Oblast práva Správa na úseku zaměstnanosti
Věc vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání
Forma zjištění ochránce Závěrečné stanovisko - § 19
Výsledek šetření Pochybení zjištěno
Vztah k českým právním předpisům 435/2004 Sb., § 5 písm. c), § 30 odst. 2 písm. e), § 31 písm. c), § 33
500/2004 Sb., § 2 odst. 4, § 3
Vztah k evropským právním předpisům
Datum podání 09. 11. 2010
Datum vydání 02. 12. 2011

Text dokumentu

V Brně dne 2. prosince 2011 Sp. zn.: 5383/2010/VOP/EHŠ Závěrečné stanovisko ve věci podnětu paní V. P. A. Na základě podání paní V.P. (dále také "stěžovatelka"), bylo ve smyslu ustanovení § 14 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů, zahájeno šetření Úřadu práce ČR - kontaktního pracoviště B. (dále také "úřad práce" nebo "ÚP") a Ministerstva práce a sociálních věcí (dále také "MPSV") při rozhodování o sankčním vyřazení stěžovatelky z evidence uchazečů o zaměstnání. Ve zprávě o průběhu šetření byla ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona o veřejném ochránci práv v postupu ÚP a MPSV konstatována pochybení spočívající v nerespektování zásady materiální pravdy a dalších zásad správního řízení, nezjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností a neprovedení důkazů potřebných ke zjištění stavu věci. Nedílnou součástí tohoto závěrečného stanoviska je výše zmíněná zpráva o průběhu šetření, jež obsahuje podrobné objasnění mých závěrů a na kterou v podrobnostech odkazuji. B. S výše uvedenou zprávou byl podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona o veřejném ochránci práv seznámen ředitel Úřadu práce ČR - kontaktního pracoviště B. a ředitel odboru koncepcí trhu práce a odboru služeb trhu práce Ministerstva práce a sociálních věcí Mgr. Karel Machotka, kteří byli vyzváni, aby se k mým zjištěním vyjádřili. Oba shodně uvedli, že stěžovatelka se měla dostavit na Úřad práce v B., pobočku v K. dne 26. 10. 2010, kdy v tento den byly úřední hodiny od 8:00 do 13:00 hod. Na úřad práce se však stěžovatelka dostavila dne 27. 10. 2010 a do protokolu o ústním jednání uvedla, že měla zafixované, že má přijít na úřad práce dne 27. 10. 2010. Svůj omyl si uvědomila až odpoledne 26. 10. a kolem 14:00 hod. se marně pokoušela na úřad práce dovolat, což ovšem nebylo možno ověřit. Dále sdělila, že se dne 26. 10. 2010 stěhovala, na byt jí přišla "sociálka" z města a že v rámci těchto starostí na termín zapomněla. Úřady dále sdělily, že stěžovatelka byla řádně seznámena se svými právy a povinnostmi, protokol o ústním jednání přečetla, podepsala a výslovně se vzdala lhůty pro doplnění vyjádření. Důvody uvedené stěžovatelkou byly posouzeny jako ryze soukromé, nikoli jako vážné ve smyslu ustanovení § 5 písm. c) zákona o zaměstnanosti. Ve zprávě Městského úřadu v K. je uvedeno, že místní šetření z důvodu ukončení nájmu bytu probíhalo v době od 11:00 do 12:30 hod., z čehož dle sdělení úřadů vyplývá, že stěžovatelka měla dostatek času dostavit se na úřad práce kdykoli v úředních hodinách, popř. se omluvit. Se stanoveným termínem byla stěžovatelka seznámena dne 27. 9. 2010. Omyl ohledně stanoveného termínu nelze brát jako vážný osobní důvod ve smyslu zákona o zaměstnanosti. Jak plyne z vyjádření úřadů, je povinností uchazeče, aby si dostupnou technikou zabezpečil, že na termín nezapomene. S ohledem na skutečnost, že se nejednalo o nucené soudní vystěhování, ale o dobrovolné, je nutné jej hodnotit jako čistě soukromou záležitost, nikoli jako vážný osobní důvod. Stěhování nadto časově nebránilo ve splnění povinnosti vůči úřadu práce. Dotčené úřady se dále domnívají, že zásada materiální pravdy nebyla porušena. Úřad práce stěžovatelku řádně poučil o právech a povinnostech, ověřil všechna uvedená tvrzení a není jeho povinností zjišťovat, zda měla i jiné důvody, které neuvedla. Závěrem vyjádření je konstatováno, že dotčené úřady na svém rozhodnutí trvají a nesdílí názor, že rozhodnutí o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání pro maření součinnosti je v rozporu s právními předpisy. C. Na svých závěrech uvedených ve zprávě o průběhu šetření trvám. Mám nepochybně za prokázané, že koncem října 2010 se stěžovatelka nacházela ve svízelné situaci. Dne 26. 10. se stěhovala a nečekaně se do bytu dostavila sociální pracovnice na šetření a řešily předání bytu. Rovněž v důsledku ztráty zaměstnání přišla jako samoživitelka o značnou část příjmů, nebyla schopna hradit pravidelně nájemné, a proto jí byla dána výpověď z nájmu bytu. Pod vlivem složité osobní i finanční situace byla snížena její koncentrace, a lze proto pochopit, že v tomto okamžiku došlo k omylu data schůzky na úřadu práce právě s ohledem na její psychický stav. Úřad práce ani MPSV stěžovatelkou uvedené skutečnosti neakceptoval jakožto vážné důvody ve smyslu zákona o zaměstnanosti, přičemž shledal stěžovatelkou tvrzené skutečnosti bez právního významu. Dopustil se tak dle mého názoru nevstřícného, velmi restriktivního a formalistního výkladu zákonných ustanovení, který se však svým dopadem dostal do rozporu se základními zásadami správního řízení (viz níže). Připouštím sice, že izolovaně by se skutečně ono opomenutí stěžovatelky v termínu schůzky jevilo jako pouhá nepozornost, která by nemohla být posouzena jako vážný důvod ve smyslu ustanovení § 5 písm. c) zákona o zaměstnanosti. Nicméně právě takto, odděleně od osobní, rodinné a sociální situace stěžovatelky, nemohou být jednotlivé skutečnosti posuzovány, ale musejí být chápány v souvislosti s ostatními relevantními okolnostmi. Teprve při zasazení do celistvého pohledu na situaci stěžovatelky, a s ohledem k němu, mělo být ono opomenutí interpretováno a hodnoceno. Tímto způsobem ovšem dotčené úřady nepostupovaly.[1] Kumulace důvodů uvedených stěžovatelkou by při prokázání a doložení musela vést k závěru, že zde existovaly minimálně důvody uvedené v ustanovení § 5 písm. c) bodu 7 zákona o zaměstnanosti, obzvláště když výčet důvodů v tomto ustanovení je toliko demonstrativní. Rovněž skutečnosti spočívající v osobnosti uchazeče a jeho případné snaze aktivně hledat zaměstnání jsou bezpochyby jedním z hodnotících kritérií při posuzování jiných vážných důvodů, a jako takové byly zcela opomenuty.[2] Došlo tak k popření koncepce veřejné správy jako služby veřejnosti (v podrobnostech odkazuji na svou zprávu o průběhu šetření) a k porušení zásady vyslovené v ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu: Správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu. Veřejným zájmem, který plní, a základní funkcí, kterou zastává úřad práce, je zprostředkování zaměstnání. K tomuto účelu má veškerá činnost úřadu vést. Účelem činnosti úřadu práce je zprostředkovat uchazečům zaměstnání, a nikoli je vyřazovat (tento postup je krajním opatřením, a nikoli běžným nástrojem řešení agendy úřadu práce). Úřady dále měly před vydáním rozhodnutí o vyřazení zjišťovat veškeré relevantní okolnosti, které by svědčily pro případné vážné důvody na straně uchazeče, a v souladu s ustanovením § 3 správního řádu postupovat tak, aby zjistily skutečný stav věci, resp. stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad postupu úřadu s požadavky uvedenými v ustanovení § 2 správního řádu (zásada materiální pravdy). Mám za to, že v daném případě tak úřady nepostupovaly, a nemohu akceptovat námitku úřadu práce, že ověřil všechna uvedená tvrzení stěžovatelky. K tomu uvádím, že prvoinstanční orgán a následně ani Ministerstvo práce a sociálních věcí se nezabývaly bližšími okolnostmi souvisejícími se stěhováním stěžovatelky, tj. např. skutečností, zda se nejednalo o soudní vyklizení nemovitosti apod. Úřad práce si tuto skutečnost prokazatelně písemně ověřil až v březnu 2011 a Ministerstvo práce a sociálních věcí se touto skutečností nezabývalo vůbec. Tímto postupem se jednání správních orgánů dostalo do rozporu také s ustanovením § 2 odst. 2 správního řádu, neboť svojí nečinností úřady nevyhověly požadavku ochrany oprávněných zájmů účastníka správního řízení. Je proto zarážející tvrzení orgánů, že "s ohledem na skutečnost, že se nejednalo o soudní vystěhování, je nutné jej hodnotit jako čistě soukromou záležitost, nikoli jako vážný osobní důvod", když tuto skutečnost před vydáním svých rozhodnutí úřady ani neověřovaly. K argumentům, že sociální šetření (ohledně kterého rovněž nebyly zjišťovány relevantní skutečnosti, resp. byly zjišťovány úřadem práce až v rámci odvolacího řízení, ačkoliv stěžovatelka sociální šetření úřadu práce uvedla již 27. 10.) z důvodu ukončení nájmu bytu probíhalo v době od 11:00 do 12:30 hod., z čehož vyplývá, že stěžovatelka měla dostatek času dostavit se na úřad práce v úředních hodinách, uvádím, že sociální šetření bylo neohlášené a stěžovatelka nemohla tušit, že se sociální pracovnice do bytu dostaví, potažmo tedy pokud by tak zamýšlela, že od 11:00 hod. (kdy jsou stále úřední hodiny) nebude možné se na úřad práce dostavit. V tomto bodu lze současně odkázat na zásadu správního řízení vyslovenou v ustanovení § 4 odst. 2 správního řádu, kterou se měl správní orgán řídit, neboť se jedná o obecný požadavek kladený na postup orgánu ve správním řízení: správní orgán v souvislosti se svým úkonem poskytne dotčené osobě přiměřené poučení o jejích právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům dotčené osoby potřebné. Jestliže tedy v daném případě stěžovatelka tvrdila důvod, který měl zřejmou souvislost s jejím nedostavením se k jednání na úřadu práce, a svým důsledkem by měl zásadní vliv na závěr správního rozhodnutí, bylo povinností správního orgánu poučit stěžovatelku o nutnosti doložení této tvrzené skutečnosti. Totéž platí i ohledně tvrzeného stěhování stěžovatelky. Navíc mám za to, že předem neohlášené sociální šetření mělo být považováno za jiný vážný důvod ve smyslu ustanovení § 5 písm. c) bodu 7, a to dle mého názoru jako jeden vážný důvod v řetězci řady dalších vážných důvodů, posuzovaných komplexně. Jak jsem již uvedl výše, správní orgány měly především přistupovat ke stěžovatelce vstřícně a snažit se pochopit její situaci ve svém celku.[3] Teprve při komplexním poznání situace stěžovatelky, která by bez pochybností značila, že došlo k maření činnosti úřadu práce bez vážných důvodů, ji mohl správní orgán vyřadit z evidence uchazečů o zaměstnání. Správní orgán však neprojevil žádnou aktivní snahu pro seznámení se s důvody, které stěžovatelka uváděla pro vysvětlení své nepřítomnosti na úřadu práce ve stanoveném termínu. I bez ohledu na případné hodnocení těchto důvodů lze konstatovat, že správní orgány v tomto nedostály výše uvedeným požadavkům správního řádu. Nadto důvody, které stěžovatelka uváděla, by při jejich prokázání měly relevantní dopad na okolnosti jejího opomenutí, a jako takové měly ve správním orgánu vzbudit pochybnosti o naplnění podmínek maření součinnosti s úřadem práce. V případě stěžovatelky se navíc jednalo o osobu, u níž měl úřad práce brát zvláštního zřetele k její situaci a věnovat jí zvýšenou péči ve smyslu ustanovení § 33 zákona o zaměstnanosti. U stěžovatelky byl dán důvod uvedený pod písm. g), neboť stěžovatelka se přechodně ocitla v mimořádně obtížných poměrech. Úřad práce proto měl obzvláště dbát na pomoc a snahu o pochopení situace stěžovatelky. Mohu tedy shrnout, že správní orgány ani u jednoho z uvedených důvodů neprojevily snahu o zjištění skutečného stavu věci a bez dalšího vyslovily závěr, že uvedené skutečnosti nejsou relevantními právními důvody. Dopustily se tak procesněprávního i hmotněprávního pochybení. D. Trvám na tom, že se ÚP i MPSV dopustily procesněprávních pochybení, spočívajících v nerespektování zásady materiální pravdy a dalších zásad správního řízení, nezjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností a neprovedení důkazů potřebných ke zjištění stavu věci. Rovněž tak se dopustily i hmotněprávního pochybení, spočívajícího v neposouzení stěžovatelkou uváděných důvodů relevantními, resp. vážnými ve smyslu zákona o zaměstnanosti. ÚP navrhuji v souladu s ustanovením § 19 zákona o veřejném ochránci práv, následující opatření k nápravě: - seznámit zaměstnance úřadu práce, kteří jsou pověřeni zpracováním příslušné a související agendy, se závěry veřejného ochránce práv obsaženými ve zprávě o šetření a v tomto stanovisku a přijmout opatření k eliminaci obdobného pochybení v budoucnu. Ministerstvu práce a sociálních věcí navrhuji v souladu s ustanovením § 19 odst. a) zákona o veřejném ochránci práv, následující opatření k nápravě: - zahájení přezkumného řízení z moci úřední a přezkoumání předmětného rozhodnutí Úřadu práce ČR - kontaktního pracoviště B. v plném rozsahu. V souladu s ustanovením § 18 odst. 2 a § 20 odst. 1 zákona o veřejném ochránci práv žádám ředitele Úřadu práce ČR - kontaktního pracoviště B. a ředitele odboru koncepcí trhu práce a odboru služeb trhu práce Ministerstva práce a sociálních věcí Mgr. Karla Machotku, aby mi do 30 dnů od doručení závěrečného stanoviska sdělili, zda navrhovaná opatření k nápravě přijali. JUDr. Pavel V a r v a ř o v s k ý v. r. veřejný ochránce práv [1] Shodně viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2009, sp. zn.: 4Ads 161/2008. [2] Shodně viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2009, sp. zn.: 4Ads 161/2008. [3] Shodně též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j.: 4Ads 20/2008-58.