Právní věty

Text dokumentu

V Brně dne 3. února 2011 Sp. zn.: 135/2010/DIS/JŠK Zpráva o šetření Omezení počtu zahraničních hráčů (včetně občanů Evropské unie) na soupisce oddílu A. Obsah podnětu Dne 5. srpna 2010 obdržela Kancelář veřejného ochránce práv dopis, ve kterém pan P. upozornil na ustanovení článku 35 písm. b) Soutěžního řádu XY (dále jen "XY"), které limituje počet zahraničních hráčů na soupisce oddílu; ustanovení se přitom vztahuje i na občany Evropské unie. Stěžovatel se domnívá, že je takové ustanovení v rozporu s právem Evropské unie, resp. se zákazem diskriminace z důvodu státní příslušnosti. B. Průběh šetření a skutková zjištění Ustanovení článku 35 písm. b) Soutěžního řádu XY, platného od 1. září 2010, který byl součástí přílohy k podání stěžovatele, zní následovně: "na soupisce oddílu musí být minimálně 13 hráčů, max. 5 zahraničních hráčů včetně EU ... Na zápise o utkání smí být uvedeni max. 3 zahraniční hráči včetně EU..." Podobné omezení sice obsahoval i Soutěžní řád platný od 10. března 2007 v ustanovení čl. 37 písm. b), ale na občany EU se nevztahovalo. Abych mohl záležitost prověřit, zahájil jsem ve věci šetření, a dopisem ze dne 26. října 2010 jsem vyzval Ing. H., předsedu sdružení XY, o. s., aby se k záležitosti vyjádřil. V návaznosti na tento dopis kontaktoval Ing. H. pověřeného zaměstnance Kanceláře veřejného ochránce práv, aby se informoval na osobu stěžovatele (v tomto ohledu mu nicméně nemohlo být vyhověno), a zároveň zaměstnance ujistil, že zašle písemné stanovisko. Navzdory tomuto ujištění jsem však žádné písemné vyjádření neobdržel, proto jsem vycházel ze skutkového stavu, tak jak byl popsán v podání stěžovatele. C. Právní hodnocení Zákaz diskriminace z důvodu státní příslušnosti není vnitrostátními předpisy České republiky v obecné rovině nijak upraven; ani ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "antidiskriminační zákon"), neuvádí v taxativním výčtu diskriminačních důvodů státní příslušnost. Naproti tomu primární právo Evropské unie zakazuje vedle dalších diskriminačních důvodů již tradičně také diskriminaci z důvodu státní příslušnosti, což logicky vyplývá z postupující evropské integrace a vytváření společného (vnitřního) trhu. Smlouva o fungování Evropské unie (dále jen "Smlouva") zakazuje v rámci použití Smluv jakoukoliv diskriminaci na základě státní příslušnosti v ustanovení článku 18;[1] obdobné pravidlo je obsaženo také v ustanovení článku 21 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen "Listina EU").[2] [3] Na tomto místě je třeba zdůraznit, že zákaz diskriminace z důvodu státní příslušnosti zakotvený v primárním právu EU přitom nezavazuje pouze orgány státní moci, ale vztahuje se i na předpisy vydávané například sportovními asociacemi.[4] Jak vyplývá ze znění ustanovení článku 18 Smlouvy (případně z článku 21 odst. 2 Listiny EU), aby bylo možné v posuzovaném případě konstatovat diskriminaci z důvodu státní příslušnosti, je třeba v prvé řadě zodpovědět otázku, zda se na naříkaná sportovní pravidla vztahuje právo Evropské unie, tedy zda spadají do oblasti působnosti Smlouvy. Problematiku, zda je sport předmětem Evropského práva, řešil v minulosti Soudní dvůr Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") již několikrát. Vycházel přitom doposud z premisy, že sport je předmětem práva Evropské unie vždy, pokud má povahu ekonomické aktivity ve smyslu ustanovení článku 2 Smlouvy o založení Evropského společenství,[5] a proto není sporu, že zákaz diskriminace z důvodu státní příslušnosti se vztahuje na sportovce v případě profesionálního či poloprofesionálního sportu. V takovém případě většinou spadá situace sportovce do rozsahu některého ze speciálních zákazů diskriminace, které jsou obsažené v jednotlivých dílčích svobodách; omezení počtu sportovců by v takovém případě nejčastěji představovalo omezení volného pohybu osob ve smyslu článku 45 a násl. Smlouvy.[6] Pokud jde o otázku profesionality sportovce, není dle judikatury Soudního dvora relevantní pouze to, že je osoba jen podle vnitřních pravidel sportovní asociace považována za amatérského sportovce; hospodářský charakter mají dle Soudního dvora též doprovodné ekonomické aktivity a služby související se sportovní akcí, za které může i amatérský sportovec získat protiplnění (například protiplnění sponzorů za publicitu, reklamní loga na dresech apod.).[7] Na čistě amatérský sport, pokud absentuje jakýkoliv hospodářský charakter, se nicméně základní svobody práva Evropské unie (tj. svobody související se svobodou pohybu) neuplatní; zákaz diskriminace z důvodu státní příslušnosti by v takových situacích mohl zřejmě vyplynout pouze například z komplementárních práv vyplývajících z volného pohybu pracovníků,[8] či z jiných odvozených práv. Nicméně i na čistě amatérský sport, v případě, kdy absentoval jakýkoliv hospodářský charakter, se již dříve mohla vztahovat působnost Smlouvy, bylo-li možné sport podřadit pod jiné kompetence orgánů Evropské unie; jednalo se například o kompetence v oblasti vzdělávání, kultury, zdravotnictví a podobně. Tyto oblasti se samozřejmě netýkají sportu přímo, v některých situacích se oblast sportu s některou z těchto oblastí protíná (např. v rámci boje proti dopingu, kde se sportovní otázky protínají s oblastí zdravotnictví apod.).[9] Nejzásadnější změnu pro postavení čistě amatérských sportovců tak představuje až Lisabonská smlouva pozměňující smlouvu o Evropské unii a smlouvu o založení Evropského společenství (dále jen "Lisabonská smlouva"), která vstoupila v platnost dne 1. prosince 2009. Lisabonská smlouva včlenila do článku 165 Smlouvy nové kompetence orgánů Evropské unie pro oblast sportu. Nynější znění ustanovení článku 165 Smlouvy sice nezakládá jasně definované základní svobody, nicméně přímé a výslovné zakotvení sportu mezi vnitřní činnosti a politiky orgánů Evropské unie znamená, že oblast sportu věcně spadá do působnosti Smlouvy. Obecný zákaz diskriminace z důvodu státní příslušnosti vyjádřený v článku 18 Smlouvy se proto vztahuje i na oblast čistě amatérského sportu.[10] D. Shrnutí a závěr Vzhledem k výše uvedenému zastávám názor, že výslovné zakotvení sportu mezi politiky a aktivity Evropské unie, a vymezení kompetencí orgánu Evropské unie v této oblasti, v konečném důsledku znamená rozšíření zákazu diskriminace z důvodu státní příslušnosti na celou oblast sportu, tedy nejen na sport profesionální a poloprofesionální, ale taktéž na sport čistě amatérský. Vzhledem k tomu, že zákaz diskriminace se vztahuje též na sportovní asociace (viz rozsudek ve věci Walrave), brání článek 18 ve spojení s článkem 21 a článkem 165 Smlouvy takovému pravidlu sportovní asociace, limitujícímu počet hráčů, občanů EU, na soupisce oddílu/zápise o utkání. Je zcela nepochybné, že pravidlo vyplývající z ustanovení článku 35 písm. b) Soutěžního řádu XY omezuje počet hráčů EU na soupisce oddílu/zápise o utkání, a dostává se tak do rozporu se zákazem diskriminace z důvodu státní příslušnosti v oblasti sportu vyplývajícím z článku 18 ve spojení s článkem 21 a článkem 165 Smlouvy. Nad rámec uvedeného konstatuji, že stěžovatel, pan P., není sám obětí diskriminace (diskriminaci ve spojitosti se svou osobou nenamítá), a proto mu nemohu poskytnout nad rámec tohoto stanoviska další metodickou pomoc ve smyslu ustanovení § 21b písm. a) zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů. JUDr. Pavel V a r v a ř o v s k ý v. r. veřejný ochránce práv [1] Článek 18 Smlouvy: "V rámci použití Smluv, aniž jsou dotčena jejich zvláštní ustanovení, je zakázána jakákoli diskriminace na základě státní příslušnosti." [2] Článek 21 odst. 2 Listiny EU: "V oblasti působnosti Smluv, a aniž jsou dotčena jejich zvláštní ustanovení, se zakazuje jakákoli diskriminace na základě státní příslušnosti." [3] Pokud jde o občany Evropské unie pobývající na území ČR, lze ještě podpůrně poukázat na ustanovení článku 24 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES, o právu osob svobodně se pohybovat (dále jen "směrnice"), které stanoví, že "s výhradou zvláštních ustanovení výslovně uvedených ve Smlouvě a v sekundárních právních předpisech požívají všichni občané Unie, kteří pobývají na základě této směrnice na území hostitelského členského státu, v oblasti působnosti Smlouvy stejného zacházení jako státní příslušníci tohoto členského státu." [4] Srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 12. 12. 1974 ve věci C-36/74, Walrave. [5] Tento článek byl nicméně Lisabonskou smlouvou pozměňující smlouvu o Evropské unii a smlouvu o založení Evropského společenství zrušen, a věcně nahrazen článkem 3 smlouvy o Evropské unii. [6] Srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 15. 12. 1995 ve věci C-415/93, Bosman. [7] Srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 11. 4. 2000 ve věci C-51/96 a C-191/97, Deliege. [8] Jedná se o práva, která svědčí též rodinným příslušníkům migrujícího pracovníka, a která mají zamezit tomu, aby byl volný pohyb pracovníků omezován nepřímo. Mezi tato oprávnění patří např. právo dětí k rovnému přístupu ke vzdělání ve smyslu čl. 12 Nařízení Rady č. 1612/68 ze dne 15. října 1968, o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství. [9] Srov.: RAINER, A. Sport a Evropské společenství. Evropské právo, 2000, č. 6, s. 9. [10] Srov. Hospodářský rozměr sportovních činností - zvláštní povaha sportu. Judikatura Evropského soudního dvora, 7. ročník, 2010, č. 4, s. 279.