Právní věty

Text dokumentu

V Brně dne 1. července 2014 Sp. zn.: 2977/2014/VOP/PPO Zpráva o šetření ve věci diskriminace z důvodu sexuální orientace v oblasti osvojení dítěte Dne 13. května 2014 se na mě obrátil prostřednictvím svého advokáta Ing. P. L. (dále jen "stěžovatel") se žádostí o prošetření postupu Úřadu městské části Praha 13, odboru sociální péče a zdravotnictví (dále jen "úřad městské části"), jenž rozhodoval jako prvoinstanční orgán, a Magistrátu hlavního města Prahy, odboru správních činností ve zdravotnictví a sociální péči (dále jen "magistrát"), který rozhodoval jako odvolací orgán. Uvedené správní orgány rozhodovaly o žádosti stěžovatele o zařazení do evidence žadatelů vhodných stát se osvojiteli. Stěžovatel žije v registrovaném partnerství, a právě kvůli této skutečnosti bylo řízení o jeho žádosti zastaveno. Stěžovatel se proto domnívá, že výše označené správní orgány porušily jeho právo na rovné zacházení, respektive právo nebýt diskriminován, a to z důvodu jeho sexuální orientace. A - Předmět šetření Stěžovateli a správním orgánům předkládám následující zprávu o šetření, která je naplněním úkolu, jenž je mi svěřen ustanovením § 1 odst. 5 a § 21b písm. a) zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů. Předmětem mého šetření bylo posouzení, zda bylo se stěžovatelem zacházeno rovně, respektive zda nebylo dotčeno jeho právo na rovné zacházení. V rámci působnosti svěřené veřejnému ochránci práv v ustanovení § 1 odst. 1 zákona o veřejném ochránci práv bylo předmětem mého šetření i posouzení, zda je postup dotčených správních orgánů v souladu s právem, odpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy. B - Skutková zjištění V rámci svého podnětu stěžovatel předložil kopie rozhodnutí výše uvedených správních orgánů. Z odůvodnění rozhodnutí úřadu městské části č. j. P 13-12735/2014, ze dne 25. března 2014, vyplývá, že řízení o stěžovatelově žádosti bylo podle ustanovení § 66 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "SŘ"), zastaveno pro zjevnou nepřípustnost, a to vzhledem k ustanovení § 800 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "OZ")[1]. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal dne 31. března 2014 včasné odvolání, v němž namítal rozpor rozhodnutí úřadu městské části s právními předpisy. Rozpor spatřuje především ve vztahu k zákazu diskriminace a ochraně práva na rovné zacházení. Dále upozorňuje na nepřiléhavost argumentace úřadu městské části, který své rozhodnutí opřel mimo jiné o ustanovení § 800 OZ. Podle stěžovatele ale toto ustanovení na danou situaci nedopadá a podotýká, že úřad městské části ve skutečnosti rozhodl na základě ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů[2]. Nadto stěžovatel v odvolání uvedl, že nejen rozhodnutí úřadu městské části, ale i samotné ustanovení § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství je protiústavní. Magistrát jakožto odvolací orgán rozhodl dne 30. dubna 2014, pod sp. zn. SOC: 608555/2014, o odvolání stěžovatele tak, že odvolání zamítl a usnesení úřadu městské části potvrdil. Své rozhodnutí zdůvodnil tvrzením, že "[o]dvolávání se na nejvyšší právní normy ... je zcela irelevantní, neboť zprostředkování osvojení se řídí primárně nejlepším zájmem dítěte, nikoliv zájmy dospělých žadatelů". Ohledně namítaného vadného odůvodnění magistrát konstatoval, že opomenutí uvedení ustanovení § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství v prvoinstančním rozhodnutí nemůže nikterak zvrátit skutečnost, že žádost stěžovatele je zjevně nepřípustná. C - Hodnocení věci ochránkyní C.1 Osvojení Osvojení osoby pokrevně nepříbuzné představuje jednu z forem náhradní péče o dítě. Podstatou institutu osvojení je vytvoření rodinněprávního pouta mezi osvojitelem a osvojencem, kdy se osvojitel stává právním rodičem osvojence.[3] Institut osvojení neřeší pouze otázku péče o dítě, ale také rodinného statusu, čímž se odlišuje od ostatních forem náhradní péče, přičemž zajištění odpovídající péče o dítě je jedním z předpokladů osvojení.[4] Konečně osvojitel je vůči osvojenému v postavení rodiče se všemi z toho plynoucími právy a povinnostmi, a to včetně rodičovské odpovědnosti.[5] Obecnou úpravu institutu osvojení obsahují ustanovení § 794 až 854 OZ. Konkrétní podmínky osvojení a jeho samotný průběh jsou upraveny zákonem č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "SPOD")[6], a zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních[7], který upravuje postup soudu v řízení o osvojení. Děti, kterým je třeba zajistit péči v náhradním rodinném prostředí formou osvojení, jakož i fyzické osoby, jež by byly vhodnými osvojiteli, vyhledává obecní úřad obce s rozšířenou působností.[8] Za tím účelem shromažďuje potřebné údaje (mimo jiné vede evidenci vhodných osvojitelů), které bezprostředně postupuje krajskému úřadu, jenž osvojení zprostředkovává.[9] Náležitosti žádosti o zařazení do evidence žadatelů o zprostředkování osvojení blíže upravuje ustanovení § 21 odst. 2 a 5 SPOD. Přestože stěžovatel splnil všechny zákonem předepsané podmínky, nebyl do evidence zařazen. Jak jsem již uvedla výše, úřad městské části tak učinil s poukazem na ustanovení § 800 OZ. Toto ustanovení pouze pozitivně vymezuje okruh osob, jež mohou být osvojiteli. Úřad městské části se na základě výkladu e silencio legis domnívá, že ustanovení § 800 OZ neumožňuje osvojení dítěte osobou žijící v registrovaném partnerství. Takový závěr považuji za značně zjednodušený. Předně lze úspěšně pochybovat o významu slov "manželé nebo jeden z manželů". Dále lze polemizovat nad významem slov "jiná osoba". Důvodem mých pochybností ohledně výkladu ustanovení § 800 OZ je nutnost vykládat normy ústavně konformním způsobem. Povinnost vykládat normy ústavně konformním způsobem plyne nejen ze setrvalé judikatury Ústavního soudu,[10] ale i ze systematické výstavby a hierarchie právního řádu. Navíc je povinnost ústavně konformního výkladu nově zmíněna přímo ustanovením § 2 odst. 1 OZ, které připomíná primát ústavního pořádku nad textem normy. Z těchto důvodů musí aplikující orgán v případech, kdy lze normu interpretovat různými způsoby, zvolit výklad odpovídající ústavnímu pořádku. Vzhledem k argumentaci podané v oddíle C.2.1 této zprávy mám za to, že ustanovení § 800 OZ je třeba vykládat tak, že nebrání osvojení registrovanými partnery. Osvojení dítěte registrovanými partnery je totiž výslovně zakázáno pouze ustanovením § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství, které bezvýjimečně zapovídá osvojení dítěte jedním anebo oběma partnery.[11] C.2 Právo na rovné zacházení C.2.1 Soulad s ústavním pořádkem České republiky Rovnost představuje jednu ze základních hodnot demokratického právního státu. Spolu se svobodou a bratrstvím (solidaritou) tvořily nejen ústřední motiv Velké francouzské revoluce roku 1789, ale staly se i trvalými hodnotami moderních států. Tyto tři hodnoty totiž nerozlučně doprovázejí ideu dělby moci a právního státu. Regulace vztahu státu k občanům a vztahů mezi občany navzájem je prováděna právě skrze hodnoty rovnosti, svobody a solidarity. Stanovení konkrétního poměru těchto hodnot je svěřeno zákonodárci. Přesto ani on nemůže vykročit z rámce vytyčeného Ústavou[12] a ústavním pořádkem. Tento rámec je dán mimo jiné ustanovením čl. 1 odst. 1 Ústavy, které deklaruje, že Česká republika je demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Toto ustanovení je třeba vzhledem k Preambuli Ústavy interpretovat jako rovnou úctu k právům a svobodám.[13] Vhodný výklad pojmu "demokratický právní stát" pak podává profesor Hendrych, který má za to, že: "[s]pojení ‚demokratický právní stát' je toliko jiným vyjádřením pro ústavní stát, a to v tom smyslu, že ústavní stát je realizovatelný pouze na základě občanské společnosti, založené na rovnosti občanů a na primátu jednotlivce před státem."[14] Ústavodárce se tak přiklonil ke kantovskému pojetí člověka jako člena království účelů, tedy o sobě jsoucímu účelu.[15] Z této hodnotové orientace pak plyne rovná úcta státu k lidské důstojnosti všech fyzických osob. Paradigmatu rovné důstojnosti všech lidí ostatně odpovídá i ustanovení čl. 1 usnesení Předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které deklaruje rovnost lidí v důstojnosti a právech. Princip rovnosti je konkretizován nejen v dalších ustanoveních Listiny, ale napříč právním řádem.[16] K tomuto náhledu se přiklonil i Ústavní soud, a to v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/04, ze dne 6. června 2006: "Lze konstatovat, že rovnost svobodného jedince v důstojnosti a právech je základním stavebním kamenem našeho ústavního řádu a promítá se vlastně i do celé Listiny základních práv a svobod." Výklad pojmu "rovnost v právech" nalezneme opět v doktríně, podle níž: "Rovnost v právech znamená na jedné straně možnost stejného přístupu k právům, na druhé straně znemožnění vyloučit člověka z dostupnosti určitých práv či svobod."[17] Součástí principu rovnosti, respektive práva na rovné zacházení, je mimo jiné zákaz diskriminace. Právo nebýt diskriminován je konkretizováno ustanovením čl. 3 odst. 1 Listiny. Podle tohoto ustanovení se základní práva a svobody zaručují všem bez rozdílu. Výčet diskriminačních důvodů uvedený v ustanovení čl. 3 odst. 1 Listiny je vzhledem k dikci ustanovení, a především smyslu a účelu ustanovení pouze demonstrativní.[18] Samotný princip rovnosti je Ústavním soudem setrvale vykládán jako zákaz rozlišování mezi srovnatelnými osobami, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup.[19] V opačném případě by se jednalo o libovůli, která je v právním státě nepřípustná. K tomu Ústavní soud uvádí: "Je věcí státu, aby v zájmu zabezpečení svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat zcela libovolně. ... Pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty."[20] Princip rovnosti obsažený v ustanovení čl. 1 Listiny tak lze považovat za jeden z ústředních principů právního řádu. V souladu s judikaturou a doktrínou jej lze interpretovat jako závazek státu zacházet se všemi osobami stejně, tj. nerozlišovat mezi nimi bez objektivních a rozumných důvodů. Jinými slovy, stát musí zacházet s těmi, jimž vládne, se stejnou pozorností a úctou.[21] Tento požadavek pak lze konkretizovat jako "právo na rovný díl statků nebo příležitostí, jaký má každý jiný nebo jaký se poskytuje každému jinému" a jako právo na rovnou pozornost a úctu k zájmům všech osob při rozhodování o distribuci dober.[22] Minimem rovnosti a rovného zacházení tak je vyloučení libovůle zákonodárce. Hodnotové požadavky demokratického státu jdou ale dál a zapovídají nejen rozlišování založené na libovůli, ale i rozlišování, jež se dotýká lidské důstojnosti jednotlivce.[23] Řešení otázky možnosti osvojení registrovanými partnery je třeba hledat ve výše vymezeném prostoru, tedy ústavněprávním rámci případu. Pokud řešení přijaté zákonodárcem z tohoto rámce vybočuje, je třeba je jako protiústavní odmítnout. Z těchto důvodů se v následující části zabývám posouzením otázky, zda zákaz osvojení registrovaným partnerem má objektivní a rozumný důvod a zda přijaté opatření je tomuto cíli přiměřené.[24] Důvodová zpráva k zákonu o registrovaném partnerství v komentáři k ustanovení § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství uvádí následující: "Osvojení dítěte registrovanými partnery, resp. kterýmkoliv z partnerů, v době trvání partnerství bude zakázáno. Důvodem je preference náhradní výchovy dítěte heterosexuálním párem." Důvod preference výchovy heterosexuálním párem již ale zdůvodněn není. Stejně tak nahlédneme-li do stenografických záznamů jednání Poslanecké sněmovny, zjistíme, že ani během rozpravy nebyly uvedeny žádné věcné argumenty pro tuto úpravu.[25] Parlamentní rozpravu lze spíše označit za ideologický střet, kdy část poslanců obhajovala tezi, že umožnění uzavření registrovaného partnerství je projevem tolerance vůči menšině a umožní nemalému počtu lidí důstojnější život ve společnosti. Naproti tomu odpůrci zákona o registrovaném partnerství obhajovali tezi, že jeho přijetí je zcela nepřijatelné, neboť by to vedlo k rozkladu společnosti. Ve vystoupeních odpůrců návrhu se nevyskytuje žádný věcný argument proti přijetí zákona o registrovaném partnerství.[26] Jedinou výjimkou je poznámka poslance Cyrila Svobody, jenž poukázal na skutečnost, že žádný zákon nemůže změnit přesvědčení lidí. Tyto poznatky tak naznačují, že otázky spojené s institutem registrovaného partnerství a osvojení registrovanými partnery jsou řešeny zejména z pohledu předsudků a falešných dojmů.[27] Další kolo debaty proběhlo poměrně nedávno, když vláda dne 12. června 2013 vyslovila nesouhlas s návrhem novely zákona o registrovaném partnerství, která by umožnila osvojení dítěte druhého partnera.[28] Přičemž ani toto stanovisko nepovažuji za racionálně zdůvodněné.[29] Jelikož nenacházím žádný objektivní a racionální důvod, pro který by mělo být registrovaným partnerům znemožněno osvojení, a to ani mezi tvrzeními odpůrců osvojení registrovanými partnery, považuji ustanovení § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství za protiústavní. Absurdnost celé situace je dokreslena skutečností, že zákonodárce se snaží zákonem zabránit něčemu, co není normativně regulovatelné, a sice aby byly děti vychovávány registrovanými partnery. Tato situace totiž reálně existuje. Pomineme-li možnost biologického rodičovství, mohou výchovy dítěte registrovaní partneři dosáhnout i jinými způsoby. Nejčastěji půjde o případy, kdy se jeden z partnerů stal rodičem ještě před vznikem partnerství a o dítě nadále pečuje. Rozpolcenost zákonodárce lze ilustrovat zněním ustanovení § 13 odst. 3 zákona o registrovaném partnerství, které v takovém případě stanoví druhému partneru povinnost o dítě pečovat. Další variantou je osvojení dítěte pouze jednou osobou, aniž by faktičtí životní partneři uzavřeli registrované partnerství, neboť osvojení samostatně žijící osobou zákon připouští.[30] C.2.2 Soulad s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod Rovnost v právech a zákaz diskriminace je chráněn také mezinárodními úmluvami.[31] Mimo jiné Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"),[32] nad jejímž dodržováním bdí Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP").[33] Díky účinnému sankčnímu mechanismu má Úmluva výjimečné postavení mezi mezinárodněprávními instrumenty ochrany práva na rovné zacházení, a proto považuji za vhodné zabývat se otázkou souladu nemožnosti osvojení registrovanými partnery s Úmluvou. Právo na rovné zacházení a zákaz diskriminace upravuje ustanovení čl. 14 Úmluvy. Toto ustanovení pouze doplňuje předchozí výčet chráněných práv, neboť zaručuje jejich rovnou dostupnost všem osobám. Jedná se tak o akcesorické pojetí rovnosti, kdy diskriminace je zakázána pouze v rámci chráněných práv. ESLP proto ustanovení čl. 14 Úmluvy setrvale aplikuje pouze v případě, že diskriminace má vliv na užívání práv chráněných Úmluvou. Což ale neznamená, že musí být porušeno i jiné právo. Postačí, že věc spadá do Úmluvou chráněné oblasti.[34] V tomto případě je dotčeným právem právo na rodinný život zaručené ustanovením čl. 8 Úmluvy. Nicméně toto ustanovení nezakládá právo založit rodinu ani právo adoptovat dítě. Avšak zaručuje právo založit a rozvíjet vztah s jinou lidskou bytostí, právo na rozvoj vlastní osobnosti či právo na sebeurčení.[35] Možnost, či nemožnost osvojit dítě nepochybně spadá do okruhu práva založit a rozvíjet vztah s jinou lidskou bytostí, a proto je nutné podmínky přístupu k osvojení zkoumat i z hlediska ustanovení čl. 14 Úmluvy. Právo na rovné zacházení chráněné Úmluvou je nejen akcesorické, ale i relativní. Může být proto narušeno v případě, že pro takový zásah existují legitimní důvody a přijaté opatření je těmto důvodům přiměřené. Touto otázkou se ESLP ve svých rozhodnutích již zabýval. V případech Fretté proti Francii[36] nebo E. B. proti Francii[37] dospěl k závěru, že adopce dítěte homosexuálně orientovanou osobou může být zamítnuta pouze v případě, že pro takové rozhodnutí existují i jiné důvody než pouhá sexuální orientace zájemce. Jinými slovy, ESLP samotnou sexuální orientaci uchazeče o adopci nepovažuje za legitimní důvod pro omezení jeho práva rozvíjet vztah s dítětem vhodným k adopci. Jelikož ustanovení § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství vylučuje registrované partnery z možnosti osvojit dítě pouze z důvodu jejich sexuální orientace, mám za to, že toto ustanovení odporuje Úmluvě a na jeho základě došlo k porušení stěžovatelova práva na rovné zacházení deklarovaného článkem 14 Úmluvy. C.3 Postup dotčených správních orgánů Jak bylo zmíněno výše, správní orgány žádosti stěžovatele nevyhověly pro zjevnou nepřípustnost návrhu, a to vzhledem k ustanovení § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství, které neumožňuje registrovaným partnerům osvojit jinou osobu. Jakýkoliv postup směřující k osvojení registrovaným partnerem je proto neúčelný, neb taková osoba nemůže nikoho osvojit. Správní orgány tak nepochybily, když řízení zastavily podle ustanovení § 66 odst. 1 písm. b) SŘ, aniž se věcně zabývaly návrhem stěžovatele. Správnímu orgánu, na rozdíl od soudu, není dána možnost přerušit řízení a požádat Ústavní soud o přezkoumání ústavnosti dotčeného ustanovení.[38] Nicméně správní orgány jsou vázány celým právním řádem,[39] a proto se i na ně vztahuje povinnost aplikovat právo ústavně konformním způsobem. Jak bylo demonstrováno výše, ustanovení § 800 OZ ústavně konformně vyložit lze. To už ovšem neplatí o ustanovení § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství, které považuji za protiústavní. Nelze proto správním orgánům vytýkat nezákonnost jejich postupu ani porušení principů dobré správy, neboť právní řád jim ani jiný postup neumožňoval. D - Závěry Ustanovení § 800 občanského zákoníku nevylučuje osvojení registrovanými partnery. Osvojení dítěte osobou žijící v registrovaném partnerství je vyloučeno ustanovením § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství. Ustanovení právního předpisu nebo postup orgánu veřejné moci, které znemožňují osvojení pouze z důvodu sexuální orientace potenciálního osvojitele, odporují ústavnímu pořádku a Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Při řešení stěžovatelova podnětu jsem se zabývala dvěma otázkami, a to postupem výše uvedených správních orgánů a ochranou stěžovatelova práva na rovné zacházení. V rámci šetření jsem dospěla k závěru, že dotčené správní orgány postupovaly v souladu s pozitivním právem. I přesto se domnívám, že stěžovatelovo právo na rovné zacházení bylo porušeno. Základem dobré správy, ale i spravedlnosti vůbec je zákonnost. Přijaté řešení, stejně jako postup orgánů veřejné správy, se musí pohybovat v rámci vytyčeném pozitivním právem. Z tohoto rámce lze vykročit pouze v situaci, kdy rozpor mezi pozitivním právem a spravedlností je natolik nesnesitelný, že pozitivní právo již nelze považovat za právo. Jak uvádí Gustav Radbruch, již jde o "zákonné neprávo" a v takových situací musí ustoupit "nadzákonnému právu". V demokratickém právním státě je státní moc tradičně rozdělena mezi moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Tím je zajištěno, že žádná osoba se nestane hegemonem ve státě a nepodřídí zájmy všech obyvatel své vůli. Úkolem správních orgánů jakožto součásti moci výkonné je provádět zákony. Dohled nad souladem právních předpisů s ústavním pořádkem je svěřen moci soudní, konkrétně Ústavnímu soudu. Nelze proto ani spravedlivě požadovat po orgánech veřejné správy, aby zkoumaly rozpor právních norem s ústavním pořádkem. Na druhou stranu jsou orgány veřejné správy ústavním pořádkem vázány. Jsou proto povinny mu svou činnost podřídit, tedy mimo jiné vykládat a aplikovat jednotlivé předpisy ústavně konformním způsobem. Jádrem řešeného případu je ochrana stěžovatelova práva na rovné zacházení. Právo na rovné zacházení je zaručeno především Listinou a Úmluvou. Z výše uvedených důvodů jsem dospěla k závěru, že stěžovateli nebylo dopřáno rovné zacházení ve věci osvojení dítěte, neboť mu byla kvůli sexuální orientaci upřena možnost osvojit dítě, aniž by byly objektivně posouzeny jeho předpoklady být osvojitelem. Toto nerovné zacházení bylo způsobeno aplikací ustanovení § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství. Dospěla jsem tak k závěru, že toto ustanovení je v rozporu s Listinou a Úmluvou a mělo by být jako protiústavní zrušeno. Ke kontrole ústavnosti zákonů nebo jejich částí je povolán výlučně Ústavní soud.[40] Stěžovateli proto mohu pouze doporučit, aby svá práva hájil pomocí správní žaloby u Městského soudu v Praze, případně podáním ústavní stížnosti spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství. Zprávu o šetření zasílám na vědomí starostovi městské části Praha 13 Ing. Davidu Vodrážkovi a řediteli Magistrátu hlavního města Prahy Ing. Radovanu Košťálovi, Ph.D. O svých zjištěních a závěrech informuji rovněž stěžovatele a jeho právního zástupce. Mgr. Anna Šabatová, Ph.D. veřejná ochránkyně práv [1] "(1) Osvojiteli se mohou stát manželé nebo jeden z manželů. Výjimečně může osvojit i jiná osoba; v tom případě soud též rozhodne o tom, že se z matriky vypouští zápis o druhém rodiči. (2) Osvojují-li manželé, podávají návrh na osvojení společně jako společní osvojitelé." [2] "Trvající partnerství brání tomu, aby se některý z partnerů stal osvojitelem dítěte." [3] ustanovení § 794 OZ a § 797 OZ [4] srov. ustanovení § 799 odst. 1 OZ [5] srov. ustanovení § 858 OZ [6] zejména ustanovení Hlavy IV zákona o sociálně-právní ochraně dětí [7] zejména ustanovení Oddílu 4 Hlavy V zákona o zvláštních řízeních soudních [8] ustanovení § 21 odst. 1 SPOD [9] Podle ustanovení § 20 odst. 2 písm. a) SPOD je ke zprostředkování osvojení věcně příslušný krajský úřad. Podle ustanovení § 21 odst. 6 SPOD obecní úřad obce s rozšířenou působností neprodleně postoupí kopii spisové dokumentace o žadateli krajskému úřadu. [10] zejména v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 48/95, IV. ÚS 202/99 [11] k ústavní konformitě tohoto ustanovení viz níže podaný výklad [12] ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů [13] Srov. "My, občané České republiky ... odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů." K významu preambulí viz KNAPP, Viktor. Teorie práva. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 1995, s. 127 an. [14] HENDRYCH, Dušan, SVOBODA, Cyril. Ústava České republiky: komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 1997, s. 2. [15] Blíže KANT, Immanuel. Kritika praktického rozumu. 1. vydání. Praha: Svoboda, 1996, s. 225. [16] Jde například o procesní rovnost (čl. 37 odst. 3 Listiny), rovné vlastnické právo (čl. 11 odst. 1 Listiny) nebo rovné volební právo (čl. 21 odst. 3 Listiny) apod. Tato základní práva pak přirozeně nalézají svou zákonnou odezvu. [17] KLÍMA, Karel. Komentář k Ústavě a Listině. 2. vydání. Plzeň: Nakladatelství a vydavatelství Aleš Čeněk, 2009, s. 935. [18] Srov. WAGNEROVÁ, Eliška et al. Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 99. [19] např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 53/04, ze dne 16. října 2007 [20] Nález Ústavního soudu ČSFR sp. zn. Pl. ÚS 22/92, ze dne 8. října 1992. Byť se jedná o nález federálního Ústavního soudu, je dodnes Ústavním soudem ČR hojně citován (naposled v nálezu ze dne 26. května 2009, sp. zn. Pl. ÚS 40/08). [21] Viz DWORKIN, Ronald Myles. Když se práva berou vážně. 1. vydání, Praha: OIKOYMENH, 2001, s. 336. [22] DWORKIN, Ronald Myles. Když se práva berou vážně. 1. vydání, Praha: OIKOYMENH, 2001, s. 337. [23] Jen na okraj si dovolím poznamenat, že demokratický právní stát není hodnotově neutrální, jak ostatně konstatoval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/93, ze dne 21. prosince 1993. [24] srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 53/04, ze dne 16. října 2007 [25] Viz stenografické záznamy z projednávání zákona o registrovaném partnerství. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/2002ps/stenprot/051schuz/s051330.htm#r1 http://www.psp.cz/eknih/2002ps/stenprot/045schuz/s045280.htm http://www.psp.cz/eknih/2002ps/stenprot/051schuz/s051547.htm [26] srov. výše odkazované stenografické záznamy [27] Příkladem budiž vystoupení poslance Vlastimila Tlustého, který zdůvodnil své zamítavé stanovisko k zákonu tím, že "nechce, aby homosexuálové vychovávali děti", a to proto, že se nechce "dožít okamžiku, ve kterém dva pánové budou mladému chlapci vysvětlovat, který z nich je maminka". Tato slova názorně dokumentují dva podstatné aspekty odmítání registrovaného partnerství, respektive osvojení registrovanými partnery. Prvním je determinace přesvědčení o potřebě vyloučit homosexuální páry na okraj společnosti pouze neodůvodněným subjektivním dojmem odpůrce. Druhým je neznalost a nepochopení kritizované problematiky, která odpůrci nijak nebrání vést "svatou válku" proti homosexuálům. K problematice "rozdělení rolí" srov. např. NEDBÁLKOVÁ, Kateřina. Lesbické rodiny: Mezi stereotypem a autenticitou. Biograf. č. 38, 2005. ISSN 1211-5770 Dostupné také z: http://www.biograf.org/clanek.html?id=555. [28] dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=6&ct=1022&ct1=1 [29] Použití absence celospolečenské diskuse o problematice jako nosného argumentu považuji za alibismus. [30] srov. ustanovení § 800 OZ [31] například Všeobecná deklarace lidských práv, Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod nebo Mezinárodní pakt o občanských a politických právech [32] sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění pozdějších předpisů [33] ustanovení čl. 19 Úmluvy [34] srov. bod 71. rozhodnutí ESLP ve věci Abdulaziz, Cabales a Balkandali v. Spojené Království, ze dne 28. května 1985, č. stížnosti 9214/80; 9473/81; 9474/81 [35] bod 41. a 43. rozhodnutí ESLP ve věci E. B. proti Francii ze dne 22. ledna 2008, č. stížnosti 43546/02 [36] rozhodnutí ESLP ve věci Fretté proti Francii ze dne 26. února 2002, č. stížnosti 36515/97 [37] rozhodnutí ESLP ve věci E. B. proti Francii ze dne 22. ledna 2008, č. stížnosti 43546/02 [38] ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy [39] ustanovení § 2 odst. 1 SŘ [40] ustanovení čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy