Právní věty

Text dokumentu

V Brně dne 22. dubna 2010 Sp. zn.: 5432/2009/VOP/IK Závěrečné stanovisko ve věci podnětu manželů H. I. Důvody vydání závěrečného stanoviska Manželé H. (dále též "stěžovatelé"), se na mě obrátili se stížností na postup Komise k projednávání přestupků města Brandýs nad Labem - Stará Boleslav (dále jen "KPP Brandýs") a Krajského úřadu Středočeského kraje (dále jen "KrÚ SČK") Podnět manželů H. se týkal postupu výše uvedených správních orgánů v rámci přestupkového řízení vedeného vůči panu S. pro přestupek proti občanskému soužití dle ustanovení § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o přestupcích"), kterého se měl dopustit vůči paní H. tím, že dne 14. 1. 2009 mezi 14:30 hod. a 15:00 hod. měl na veřejném prostranství fyzicky napadnout poškozenou paní H., a to tak, že jí měl opakovaně udeřit rukou do obličeje a následně kopat do některých částí těla, čímž měl úmyslně narušit občanské soužití drobným ublížením na zdraví a zároveň poškozené paní H. způsobit škodu ve výši 5.464,- Kč na ušlé hrubé mzdě v důsledku její následné pracovní neschopnosti. Řízení v této věci bylo na základě rozhodnutí KPP Brandýs vydaného dne 15. 9. 2009, č.j. RP 27/09, zastaveno dle ustanovení § 76 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, a paní H. byla s náhradou na náhradu škody odkázána na soud. Proti tomuto rozhodnutí podala paní H. dne 30. 9. 2009 "odpor proti rozhodnutí přestupkové komise a stížnost na jednání", kteréžto podání KrÚ SČK posoudil jako nepřípustné, a jako takové je svým rozhodnutím ze dne 4. 11. 2009, č.j. 163552/2009KUSK, zamítl dle ustanovení § 92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"). Jelikož podnět stěžovatelů splňoval náležitosti stanovené zákonem č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o veřejném ochránci práv"), rozhodl jsem se ve věci zahájit šetření. V průběhu šetření bylo zjištěno, že se manželé H. obrátili na Ministerstvo vnitra (dále jen "ministerstvo") s podnětem k provedení přezkumného řízení, kterému však ministerstvo nevyhovělo a přezkumné řízení nezahájilo. Jelikož jsem v tomto kroku ministerstva shledal též pochybení, rozhodl jsem se šetření rozšířit i vůči němu. Podstatou mých výtek byla především skutečnost, že správní orgány nepřipustily možnost použití videozáznamu zachycujícího předmětný incident s ohledem na to, že obviněný pan S. s pořízením tohoto videozáznamu neprojevil souhlas, což je v rozporu s ustanovením § 12 odst. 1[1] zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. V důsledku toho pak dle názoru dotčených správních orgánů není možné s ohledem na ustanovení § 51 odst. 1 věta první[2] správního řádu předmětný videozáznam jako důkaz ve správním řízení provést. Rovněž jsem dospěl, oproti KPP Brandýs, k odlišnému závěru ohledně samotné interpretace toho, co bylo na videozáznamu zachyceno a jak incident probíhal. II. Shrnutí vyjádření Městského úřadu Brandýs nad Labem - Stará Boleslav Ke zprávě o šetření jsem dne 19. 3. 2010 obdržel vyjádření tajemnice Městského úřadu Brandýs nad Labem - Stará Boleslav (dále jen "MěÚ Brandýs") JUDr. Ireny Tučkové, která je též předsedkyní KPP Brandýs. JUDr. Tučková polemizovala s mým názorem, že ze spisového materiálu nepochybně vyplývalo, že manželé H. kamerový systém instalovali nikoli proto, aby zachycovali osobnostní projevy manželů S. či jiných osob jako takové, nýbrž pro účely získání důkazního materiálu pro případné přestupkové či trestní řízení, a to na základě předchozích zkušeností, kdy v minulosti mělo dojít k násilnému vniknutí na pozemek manželů H. Předsedkyně KPP Brandýs v tomto směru namítá, proč není kamerovým systémem monitorováno veřejné prostranství před pozemkem manželů H., nýbrž výhradně veřejné prostranství před pozemkem manželů S., se kterými mají, dle svědecké výpovědi paní S., dlouhodobé neshody. JUDr. Tučková rovněž rozporovala moji interpretaci skutkového děje zachyceného videokamerou manželů H.. Dle ní je z něj patrné, že incident začal za dodávkovým automobilem pana S., tedy mimo záběr kamerového systému. Vzhledem k tomu, že osoby, které byly přítomné incidentu, vypovídaly rozdílně, nebylo možno vyhodnotit, zda obviněný útok vyvolal či zda se případně ze strany obviněného nejednalo o nutnou obranu. Tajemnice MěÚ Brandýs dále nesouhlasila s tím, že v rámci přestupkového řízení škoda, která vznikla poškozené paní H., byla spolehlivě zjištěna. Poukazovala přitom na to, že paní H. doložila pouze výši ušlé hrubé mzdy, avšak majetkovou škodou ve smyslu ustanovení § 70 zákona o přestupcích je dle názoru JUDr. Tučkové rozdíl mezi čistou mzdou, kterou by poškozená měla, pokud by u ní nevznikla pracovní neschopnost, a vyplacenou náhradou za dny dočasné pracovní neschopnosti. Toto však poškozená nedoložila, proto tedy škoda nebyla spolehlivě zjištěna. III. Shrnutí vyjádření KrÚ SČK Dne 22. 3. 2010 jsem obdržel též vyjádření ředitele KrÚ SČK Ing. Petra Hostka. Dle něho KrÚ SČK trvá na svém vyjádření č.j. 183376/2009/KUSK ze dne 17. 12. 2009, v němž bylo mj. uvedeno, že "Krajský úřad Středočeského kraje, odbor vnitřních věcí a krajský živnostenský úřad, i s přihlédnutím k judikatuře vztahující se k dokazování v trestním řízení, považuje za nutné přípustnost takovýchto důkazů (videozáznamů, audiozáznamů) v řízení o přestupku posuzovat s ohledem na respektování práva na soukromí zakotveného v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Krajský úřad připouští, že v některých konkrétních případech může být užití důkazu pořízeného v rozporu s ustanovením § 12 odst. 1 občanského zákoníku správním orgánem v řízení o přestupku připuštěno, a to i přes rozpor s ustanovením § 51 odst. 1 správního řádu. Budou to však takové případy, kdy bude vzhledem k jejich okolnostem ochrana veřejného zájmu nadřazena ochraně respektování práva na soukromí, resp. práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí. Tedy v případech závažných přestupků, které závažným způsobem poruší nebo ohrozí zájem společnosti." Dle Ing. Hostka KrÚ SČK dále trvá na tom, že "správním uvážením nedospěl k závěru, že v daném případě by ochrana veřejného zájmu byla nadřazena ochraně respektování práva na soukromí, resp. práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí." Proto nepřípustné odvolání paní H. nebylo posouzeno jako podnět k přezkumnému řízení. V předmětné věci nešlo o trestnou činnost, proto byla namístě aplikace občanskoprávní ochrany osobnosti dle občanského zákoníku (viz výše). Judikatura ohledně použití audiovizuálního záznamu jako důkazu v přestupkovém řízení zatím neexistuje. Pokud se však v trestním řízení individuálně zvažuje, zdali převáží veřejný zájem nad ochranou osobnosti při použití záznamu jako důkazu, potom by takové zvažování v rámci přestupkového řízení, kdy je společenská nebezpečnost přestupku nižší, mělo být ještě intenzivnější. Závěrem ředitel KrÚ SČK namítl, že pokud obviněný nezpochybnil provedení důkazu videozáznamem, nelze z této skutečnosti dovodit konkludentní souhlas s použitím tohoto záznamu jako důkazu. IV. Shrnutí vyjádření ministerstva Za ministerstvo se k šetřené věci vyjádřil dne 22. 3. 2010 ředitel odboru všeobecné správy JUDr. Václav Henych. Ten ve svém vyjádření zdůraznil, že příslušným k provedení přezkumného řízení, tj. i k případnému zrušení přezkoumávaného rozhodnutí KPP Brandýs, byl dle ustanovení § 95 odst. 1 správního řádu KrÚ SČK. Ministerstvo nebylo příslušné k posouzení rozhodnutí KPP Brandýs podle ustanovení § 94 a násl. správního řádu, nemohlo zahájit přezkumné řízení a případně rozhodnout o jeho zrušení. Zrušit rozhodnutí KPP Brandýs v přezkumném řízení by mohlo ministerstvo v souladu s ustanovením § 95 odst. 3 správního řádu pouze tehdy, pokud by "otevřelo" právní moc rozhodnutí KrÚ SČK. Z věcného hlediska k šetřené věci JUDr. Henych uvedl, že videozáznam byl nahráván na soukromou kameru manželů H., monitorující veřejné prostranství před nemovitostí obviněného. S ohledem na charakter prostoru snímaného kamerou a na stanoviska Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále jen "Úřad") je dle názoru ministerstva provozování kamerového systému manž. H. zpracováním osobních údajů ve smyslu zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochraně osobních údajů"). Ten v ustanovení § 16 ukládá osobě, která hodlá jako správce zpracovávat osobní údaje, povinnost tuto skutečnost písemně oznámit Úřadu před zpracováním osobních údajů. Ten posléze zapíše podané informace do veřejně přístupného registru. V tomto registru však není k osobám H. žádný záznam. Je tedy otázkou, zdali se stěžovatelé v rámci správního řízení neodvolávali na důkazní prostředek pořízený v rozporu se zákonem o ochraně osobních údajů, tj. zda před zaznamenáváním záznamů nahrávaných na jejich kamerový systém splnili svou oznamovací povinnost stanovenou v ustanovení § 16 zákona o ochraně osobních údajů. Pokud by tomu tak nebylo, nemohl by správní orgán podle ustanovení § 51 správního řádu k takto získanému důkaznímu prostředku přihlédnout. Dle názoru JUDr. Henycha nepostupovalo ministerstvo v rozporu se zákony, když nemohlo zrušit pravomocné rozhodnutí KPP Brandýs v přezkumném řízení, neboť k zahájení přezkumného řízení nebylo příslušné. V. Konečné hodnocení ochránce Úvodem mého hodnocení si dovolím stručný exkurs do oblasti ústavního práva. Zastánci restriktivního pojetí v otázce použitelnosti audio či videozáznamů (dále jen "záznam") odůvodňují svůj postoj zejména tím, že by v případě použití těchto záznamů jako důkazů ve správním řízení došlo k narušení soukromí osob, které jsou na záznamu zachyceny (zejm. obviněných). Ochrana soukromí je v ústavním rámci zakotvena v čl. 7 Listiny základních práv a svobod. Je však třeba si uvědomit, že Listinou je též zaručena např. nedotknutelnost osoby (dokonce v témže čl. 7 odst. 1), její důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a jméno (čl. 10 odst. 1 Listiny). V konkrétním případě by tedy mělo být poměřováno právo na ochranu soukromí pachatele přestupku na straně jedné a jiná výše zmíněná práva postižených (poškozených) osob na straně druhé. Domnívám se, že by do sféry soukromoprávní ochrany dle § 12 občanského zákoníku, který je zákonným vyjádřením ústavního práva na ochranu soukromí ve sféře soukromoprávní, mělo spadat především pořizování těch záznamů, jejichž primárním cílem je toto soukromí narušit. Asi není sporu o tom, že pokud někdo např. natočí jinou osobu ať už v intimní nebo běžné každodenní situaci a snímek následně bez jejího svolení rozešle nebo vyvěsí na internet či využije jiným způsobem (a nejedná se přitom o některou ze zákonných licencí zmíněných v ustanovení § 12 odst. 2 a 3[3] občanského zákoníku), potom jde jednoznačně o jednání, které by bylo namístě řešit podáním civilní žaloby na ochranu osobnosti. Pokud však někdo (např. na základě předchozích negativních zkušeností ať už s pachatelem přestupku, nebo s předchozím správním či trestním řízením, které bylo zastaveno z důvodu, že se nepodařilo obviněnému protiprávní jednání prokázat) pořídí záznam závadného jednání jiné osoby s cílem pořídit důkaz pro případné správní řízení (v jehož rámci jsou nařízená ústní jednání neveřejná, což je z hlediska ochrany soukromí věc nikoliv nepodstatná), dostáváme se tímto zjevně do oblasti práva veřejného. V té hraje dominantní úlohu při ochraně ústavního práva na soukromí zákon o ochraně osobních údajů, na jehož dodržování dohlíží Úřad. Jemu tedy náleží posouzení, zdali jsou osobní údaje[4] či citlivé osobní údaje[5] fyzických osob zpracovávány[6], shromažďovány[7] a uchovávány[8] správci[9] či zpracovateli[10] v souladu s tímto zákonem. Rozsah působnosti je stanoven v ustanovení § 3; zde jsou vymezeny i případy, na něž se zákon o ochraně osobních údajů nevztahuje[11]. Provozování kamerového systému je Úřadem dlouhodobě považováno za zpracování osobních údajů (pokud je zároveň prováděn záznam pořizovaných záběrů)[12]. Správci údajů je obecně stanovena povinnost zpracovávat osobní údaje pouze se souhlasem subjektů údajů (§ 5 odst. 2 věta první zákona o ochraně osobních údajů). Z této obecné povinnosti však citovaný zákon připouští výjimky. K nim patří i výjimka stanovená v ustanovení § 5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů, dle něhož může správce osobní údaje zpracovávat bez souhlasu subjektů údajů, pokud je to nezbytné pro ochranu práv a právem chráněných zájmů správce, příjemce nebo jiné dotčené osoby; takové zpracování osobních údajů však nesmí být v rozporu s právem subjektu údajů na ochranu jeho soukromého a osobního života. Dle mého názoru je možno do této kategorie výjimek zařadit i pořizování záznamů pro účely získání důkazů (a pouze pro ně) v rámci případného přestupkového řízení. Pokud by samozřejmě předmětný záznam byl použit (zneužit) i pro jiné účely než výše uvedené, potom by se samozřejmě mohlo jednat o porušení této výjimky, s možností následného postihu ze strany Úřadu popř. podání žaloby na ochranu osobnosti ze strany osoby, která je záznamem zachycena. Jak už bylo řečeno výše, vzhledem k tomu, že k posouzení dodržování povinností stanovených zákonem o ochraně osobních údajů (a tedy i přípustnosti zpracování osobních údajů bez souhlasu subjektů údajů, a to zejména z hlediska posouzení nezbytnosti pro ochranu práv a právem chráněných zájmů správce a možného rozporu s právem subjektu údajů na ochranu jeho soukromého a osobního života) je pouze Úřad, měl by správní orgán zvážit v případě, kdy je mu předložen jako důkaz záznam (a to minimálně tehdy, pokud se jedná o důkaz klíčový nebo je pořízení záznamu obviněným rozporováno), postupovat dle ustanovení § 57 odst. 1 písm. a) správního řádu, tj. iniciovat vyřešení předběžné otázky spočívající v posouzení výše zmíněných aspektů pořízení záznamu. Pokud by Úřad dospěl k závěru, že při pořizování záznamu nebyl porušen zákon na ochranu osobních údajů, tj. zejména že byly naplněny podmínky pro aplikaci výše zmíněné výjimky dle ustanovení § 5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů), jsem toho názoru, že by předmětný záznam mohl být použit jako důkazní prostředek ve smyslu ustanovení § 51 odst. 1 věta první[13] správního řádu. Pokud by samozřejmě došlo k použití záznamu i jiným způsobem než pro účely správního řízení, mohla by se dotyčná osoba podle okolností bránit právě podáním občanskoprávní žaloby na ochranu osobnosti. Samozřejmě nelze vyloučit, že osoba, která záznam pořídila, by mohla být v případě, že by Úřad shledal, že pořízení záznamu bylo v rozporu se zákonem na ochranu osobních údajů, sankcionována. Bylo by tedy na ní, aby v řízení o předběžné otázce náležitě dokladovala především otázku nezbytnosti pořízení záznamu pro ochranu svých práv a oprávněných zájmů ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů, např. poukazem na dlouhodobé protiprávní jednání osoby, která je na záznamu zachycena a popř. i opakovaná správní řízení vedená vůči ní, kdy by bylo možno dovodit pořízení záznamu jako určité ultima ratio, které by mohlo přispět k potrestání pachatele protiprávního jednání. Úřad by měl rovněž posuzovat např. otázku zabezpečení záznamu, délky a způsobu jeho uchování a další aspekty pořízení záznamu, a to z hlediska proporcionality mezi ochranou práv a oprávněných zájmů osoby, která záznam pořídila, a intenzitou zásahu do práva osoby, která byla záznamem zachycena, na ochranu soukromého a rodinného života. Jsem si vědom toho, že tento postup může způsobit určitou prodlevu v rámci řízení. Proto by měl správní orgán v takových případech též zvážit, zdali je provedení důkazu záznamem z hlediska zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, nezbytné. Pokud by byl např. skutkový stav bezpečně zjištěn např. svědeckými výpověďmi, které by nebyly vzájemně rozporné, potom by již navrhovaný důkaz záznamem nebylo třeba provádět. S odmítnutím důkazu by se pochopitelně měl správní orgán vypořádat v odůvodnění rozhodnutí. Domnívám se však, že avizovaný postup dle ustanovení § 57 odst. 1 písm. a) správního řádu by byl vůči oznamovatelům nebo dokonce navrhovatelům či poškozeným jakožto účastníkům řízení "férovější" a reflektující zásadu spravedlivého procesu, než navrhovaný důkaz záznamem a priori odmítnout s odkazem na ochranu soukromí obviněného. Jsem toho názoru, že by správní orgán v rámci řízení měl šetřit nejen práva obviněného, ale i jiných účastníků řízení (např. poškozeného či navrhovatele), kteří mají zájem na řádném projednání věci minimálně z hlediska náhrady škody (poškozený) či případného hrazení nákladů řízení (navrhovatel). Tito účastníci řízení by tedy měli mít možnost přednést svou věc za stejných podmínek jako obviněný (zásada "rovnosti zbraní"). Je totiž třeba si uvědomit, že zastavení řízení z důvodu prekluze, která by nastala mj. z důvodu řešení výše zmíněné předběžné otázky Úřadem, by mělo pro obviněného podobný efekt, jako pravomocné zastavení řízení dle ustanovení § 76 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích; nikoliv však např. pro navrhovatele, který by byl v případě zastavení řízení z důvodu, že se nepodařil skutek, o němž se vede řízení, obviněnému prokázat, povinen uhradit náklady řízení dle ustanovení § 79 odst. 1 zákona o přestupcích. Na závěr pojednání o použitelnosti záznamu jako důkazu ve správním řízení si dovolím jednu, spíše filosofickou úvahu. (Nejen) ve správním řízení je jako důkaz obecně přípustná a akceptovaná svědecká výpověď, která je považována za pravdivou, pokud není prokázán opak. Je však všeobecně známo, že taková svědecká výpověď je ryze subjektivním pohledem osoby, která ji podává. Odráží se v ní nejen její vztah a preference (ať už kladné či záporné) ke skutečnostem a osobám, jichž se týká, ale též životní zkušenosti, okamžitý psychický a zdravotní stav v době, kdy k popisované události došlo i v době podání svědecké výpovědi, či "zub času", tj. možné "rozmělnění" popisovaného skutkového děje v paměti svědka v důsledku uplynutí delšího časového období od události k podání svědecké výpovědi. Jestliže tedy připouštíme dokazování skrze tyto, jak už bylo řečeno, poněkud subjektivní výpovědi aktérů a svědků incidentu, potom je dle mého soudu namístě se ptát, zdali by neměly být tím spíše připuštěny jako důkazy i zmíněné záznamy, které by mohly popisovanou realitu přiblížit přece jen objektivnějším způsobem. Samozřejmě i tyto záznamy by musely být předmětem zkoumání správním orgánem (podobně jako svědecké výpovědi) jednak stran jejich věrohodnosti, tj. z hlediska případné dodatečné úpravy pořízeného záznamu, ale též ohledně bezpečné identifikace osob na něm zachycených. Nyní bych si dovolil vyjádřit se k dalším sporným aspektům vyjádření jednotlivých správních orgánů. Nemohu souhlasit se závěrem JUDr. Tučkové, že incident začal za dodávkovým automobilem pana S. a že ze záznamu není zřejmý začátek i samotný průběh incidentu. V podrobnostech odkazuji na svou zprávu ze šetření ze dne 22. 2. 2010, str. 5 a 6, s tím, že předmětný záznam je obsažen nikoliv pouze na DVD nosiči, který mi zaslali stěžovatelé, ale i na nosiči, který měla k dispozici KPP Brandýs jako součást spisového materiálu, a který jsem si vyžádal z důvodu objektivního posouzení věci. Musím znovu připomenout, že v záznamu je velice podstatná i zvuková stopa, z níž je (při maximálně zesíleném zvuku) patrné, že pan S. paní H. hrubě oslovil, a to slovy "Co se tady couráš?", ještě předtím, než k němu přišla. Poté jsou zcela jasně slyšitelné výzvy stěžovatelky, aby na ni pan S. nesahal. Rovněž nemohu souhlasit s tvrzením tajemnice MěÚ Brandýs, že manželé H. mají kamerový systém namířený výlučně na prostranství před pozemkem manželů S. Na DVD nosiči, který jsem měl já i KPP Brandýs k dispozici, byly předloženy záběry z celkem 4 kamer, z nichž pouze 1 monitorovala téměř výlučně prostranství před pozemkem S.. Další kamera umístěná vedle branky na pozemek manželů H. zabírala z větší části pozemek stěžovatelů a pouze malou část prostranství před pozemkem S.. Třetí kamera snímala bezprostřední okolí před pozemkem H. a čtvrtá pak prostranství za brankou na pozemku H.. Pokud se týče otázky výše způsobené škody, je možno přisvědčit JUDr. Tučkové, že výše škody tak, jak ji doložila paní H., neodpovídá majetkové škodě ve smyslu ustanovení § 70 zákona o přestupcích, neboť dokladovaná ušlá hrubá mzda neodpovídá ztrátě na výdělku jakožto rozdílu mezi mzdou, kterou by bývala stěžovatelka měla, pokud by u ní v důsledku přestupku nevznikla pracovní neschopnost, a nemocenským, které pobírala v době pracovní neschopnosti. V tomto smyslu jsem tedy přehodnotil své původní závěry zmíněné ve zprávě o šetření. Pokud se týče sporné interpretace vyjádření Ing. Kovačové ze dne 17. 12. 2009 týkajícího se otázky použitelnosti záznamů jako důkazů ve správním řízení v praxi KrÚ SČK, kdy jsem na základě výše citovaného textu vyjádření Ing. Kovačové ve své zprávě o šetření dovodil, že dle KrÚ SČK "lze užití audiovizuálních záznamů, jako důkazů ve správním řízení, lze připustit nikoliv ve fázi, kdy zachycuje samotné projevy osobní povahy fyzické osoby, nýbrž následek jednání. V takových případech nepůjde o hlavní důkaz prokazující zavinění přestupku, může však jít o podpůrný důkazní prostředek.", nemohu jinak než potvrdit své zmíněné stanovisko, neboť takovýto závěr se mi jeví z textu vyjádření jako nepochybný. Použitelnost záznamů, jakožto důkazů pak dle KrÚ SČK bude dále omezena na "takové případy, kdy bude vzhledem k jejich okolnostem ochrana veřejného zájmu nadřazena ochraně respektování práva na soukromí, resp. práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí. Tedy v případě závažných přestupků, které závažným způsobem poruší nebo ohrozí zájem společnosti." Při takovém úzkém vymezení možnosti užití záznamů jako důkazů však mám obavu, zda by takový záznam byl jako relevantní důkaz, způsobilý prokázat skutkový děj, vůbec využitelný. V souvislosti s šetřeným případem musím přisvědčit JUDr. Henychovi z ministerstva, že by manželé H. pochybili, pokud by v rozporu s ustanovením § 16 zákona na ochranu osobních údajů zahájili zpracování osobních údajů (nahrávání záznamu na kameru), aniž by o tom učinili písemné oznámení Úřadu ve smyslu citovaného ustanovení. V takovém případě se jedná o přestupek dle ustanovení § 44 odst. 2 písm. i) zákona o ochraně osobních údajů, za něhož může Úřad v případě prokázání uložit pokutu až do výše 1.000.000,-Kč. Otázkou ovšem zůstává, zda již v tomto případě nedošlo k prekluzi přestupku (pokud byl spáchán), neboť tento přestupek je dokonán již samotným nezasláním oznámení ve 30denní lhůtě před zahájením zpracování osobních údajů[14]. Dle mého názoru však samotné nesplnění oznamovací povinnosti podle ustanovení § 16 zákona o ochraně osobních údajů ještě neznamená, že dochází ke zpracování osobních údajů v rozporu s tímto zákonem. Samotné zpracování osobních údajů a oznamovací povinnost jsou dva různé objekty právní regulace, které nelze spolu směšovat. Účelem oznamovací povinnosti je především to, aby měl Úřad přehled o tom, kde a jakým způsobem jsou zpracovávány osobní údaje, a mohl tomu přizpůsobit např. svoji kontrolní činnost. Jak už bylo zmíněno výše, přestupek spočívající v nesplnění oznamovací povinnosti je spáchán (resp. dokonán) nezasláním oznámení ve stanovené lhůtě. Samotný záznam by však měl být podroben zkoumání, zdali jeho pořízení naplňuje podmínky stanovené zákonem o ochraně osobních údajů (v daném případě zdali jsou splněny podmínky výjimky z pravidla povinného souhlasu subjektů údajů se zpracováním jejich osobních údajů v ustanovení § 5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů). Pokud tyto podmínky splněny byly, potom nelze dle mého soudu tento záznam s poukazem na případné nesplnění oznamovací povinnosti a priori považovat za důkaz získaný v rozporu se zákonem. Po důkladné analýze problematiky věcné příslušnosti k zahájení přezkumného řízení a argumentů přednesených v této záležitosti ministerstvem jsem naopak dospěl k závěru, že ministerstvu v šetřeném případě skutečně nenáleželo přezkoumání věci v rámci přezkumného řízení, neboť k jeho zahájení vůči KrÚ SČK nebyl důvod, když rozhodnutí KrÚ SČK, jímž bylo odvolání paní H. zamítnuto jako nepřípustné, bylo vydáno v souladu s ustanovením § 92 odst. 1 správního řádu ve spojení s ustanovením § 81 odst. 2 zákona o přestupcích. Postup dle ustanovení § 95 odst. 3 správního řádu, tj. přezkoumání rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze strany ministerstva, by byl možný pouze v případě, pokud by bylo zároveň zahájeno přezkumné řízení vůči KrÚ SČK. VI. Návrh opatření k nápravě Vzhledem k tomu, že v daném případě již uplynul jeden rok od spáchání přestupku, a ten tedy není možné znovu projednat, nelze již v daném konkrétním případě nápravná opatření uložit. Přesto v souladu s § 18 odst. 2 zákona o veřejném ochránci práv navrhuji jako opatření k nápravě, aby se KPP Brandýs a KrÚ SČK mými výhradami zabývaly a zohlednily je ve své budoucí praxi. Přestože, jak vyplývá z výše uvedeného, jsem dospěl k závěru, že ministerstvo nepochybilo, když v dané věci nezahájilo přezkumné řízení, dovoluji si je vyzvat, aby v rámci svého metodického působení (např. ve formě pravidelných konzultačních dnů) seznámilo s mými výše zmíněnými poznatky a úvahami pracovníky podřízených správních orgánů, neboť je zřejmé, že otázka přípustnosti záznamů jako důkazních prostředků ve správním řízení tak, jak je v současné době (nejen) ministerstvem chápána[15], je odvozována především z pohledu intenzity zásahu do soukromí obviněného; nikoliv z hlediska práv a oprávněných zájmů postižených (poškozených) osob. Domnívám se, že pokud by se v praxi správních orgánů zabývajících se přestupkovou agendou rozšířilo vnímání použitelnosti záznamů jako důkazů ve správním řízení mnou naznačeným způsobem, potom by mohlo dojít k potrestání pachatelů i v celé řadě řízení, která byla dosud zastavována proto, že nebyl připuštěn důkaz záznamem s poukazem na ochranu soukromí pachatele. Jsem přesvědčen, že by tento posun v praxi správních orgánů mohl alespoň částečně přispět ke zvýšení důvěry občanů v řádné fungování veřejné správy, což je, jak doufám, cílem nejen mým, ale pracovníků všech správních orgánů. Závěrečné stanovisko s návrhem opatření v souladu s ustanovením § 20 odst. 1 zákona o veřejném ochránci práv zasílám JUDr. Ireně Tučkové, tajemnici Městského úřadu Brandýs nad Labem - Stará Boleslav, Ing. Petru Hostkovi, řediteli Krajského úřadu Středočeského kraje a JUDr. Václavu Henychovi, řediteli odboru všeobecné správy Ministerstva vnitra, aby se k mnou navrženým opatřením k nápravě vyjádřili. Závěrečné stanovisko zasílám též stěžovatelům. JUDr. Otakar M o t e j l v. r. veřejný ochránce práv [1] (1) Písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen s jejím svolením. [2] K provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. [3] (2) Svolení není třeba, použijí-li se písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky nebo obrazové a zvukové záznamy k účelům úředním na základě zákona. (3) Podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy se mohou bez svolení fyzické osoby pořídit nebo použít přiměřeným způsobem též pro vědecké a umělecké účely a pro tiskové, filmové, rozhlasové a televizní zpravodajství. Ani takové použití však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby. [4] § 4 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů: osobním údajem se rozumí jakákoliv informace týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů. Subjekt údajů se považuje za určený nebo určitelný, jestliže lze subjekt údajů přímo či nepřímo identifikovat zejména na základě čísla, kódu nebo jednoho či více prvků, specifických pro jeho fyzickou, fyziologickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální identitu, [5] 4 písm. b) zákona o ochraně osobních údajů: citlivým údajem se rozumí osobní údaj vypovídající o národnostním, rasovém nebo etnickém původu, politických postojích, členství v odborových organizacích, náboženství a filozofickém přesvědčení, odsouzení za trestný čin, zdravotním stavu a sexuálním životě subjektu údajů a genetický údaj subjektu údajů; citlivým údajem je také biometrický údaj, který umožňuje přímou identifikaci nebo autentizaci subjektu údajů, [6] 4 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů: zpracováním osobních údajů se rozumí jakákoliv operace nebo soustava operací, které správce nebo zpracovatel systematicky provádějí s osobními údaji, a to automatizovaně nebo jinými prostředky. Zpracováním osobních údajů se rozumí zejména shromažďování, ukládání na nosiče informací, zpřístupňování, úprava nebo pozměňování, vyhledávání, používání, předávání, šíření, zveřejňování, uchovávání, výměna, třídění nebo kombinování, blokování a likvidace, [7] 4 písm. f) zákona o ochraně osobních údajů: shromažďováním osobních údajů se rozumí systematický postup nebo soubor postupů, jehož cílem je získání osobních údajů za účelem jejich dalšího uložení na nosič informací pro jejich okamžité nebo pozdější zpracování, [8] 4 písm. g) zákona o ochraně osobních údajů: uchováváním osobních údajů se rozumí udržování údajů v takové podobě, která je umožňuje dále zpracovávat, [9] 4 písm. j) zákona o ochraně osobních údajů: správcem se rozumí každý subjekt, který určuje účel a prostředky zpracování osobních údajů, provádí zpracování a odpovídá za něj. Zpracováním osobních údajů může správce zmocnit nebo pověřit zpracovatele, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak, [10] 4 písm. k) zákona o ochraně osobních údajů: zpracovatelem se rozumí každý subjekt, který na základě zvláštního zákona nebo pověření správcem zpracovává osobní údaje podle tohoto zákona, [11] např. odstavec 3: Tento zákon se nevztahuje na zpracování osobních údajů, které provádí fyzická osoba výlučně pro osobní potřebu. odstavec 4: Tento zákon se nevztahuje na nahodilé shromažďování osobních údajů, pokud tyto údaje nejsou dále zpracovávány. [12] Viz stanovisko Úřadu č. 1/2006 či Výroční zpráva Úřadu za rok 2008, str. 42 Obojí dostupné na webových stránkách Úřadu www.uoou.cz [13] K provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. [14] § 16 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů: Obsahuje-li oznámení všechny náležitosti podle odstavce 2 a není-li zahájeno řízení podle § 17 odst. 1, lze po uplynutí lhůty 30 dnů ode dne doručení oznámení zahájit zpracování osobních údajů. Úřad v takovém případě zapíše informace uvedené v oznámení do registru. [15] Viz Zápis z konzultačního dne k přestupkové problematice konaný odborem všeobecné správy Ministerstva vnitra pro zpracovatele přestupkové agendy dne 9. 12. 2009, bod 13: http://www.kr-jihomoravsky.cz/Default.aspx?PubID=119576&TypeID=2