Poznámka/Výsledek případu

Právní věty

Text dokumentu

V Brně dne 18. května 2016 Sp. zn.: 5581/2015/VOP/KK Zpráva o šetření ve věci dávek pomoci v hmotné nouzi paní Evy Dohnalové A - Předmět šetření Obrátila se na mě paní Eva Dohnalová, nar. 22. 10. 1982, bytem Fügnerova 434/21, 405 02 Děčín (dále jen "stěžovatelka"), se stížností na postup Úřadu práce České republiky, krajské pobočky v Ústí nad Labem (dále také jen "úřad práce"), v řízení o příspěvku na živobytí. Stěžovatelka byla uznána vinnou ze spáchání přestupku neplnění povinností zákonného zástupce dítěte spojených s řádným plněním povinné školní docházky a byla jí uložena sankce napomenutí. Na základě uvedené skutečnosti byla stěžovatelce na dobu tří měsíců sankčně odňata dávka státní sociální podpory - rodičovský příspěvek (ve smyslu ustanovení § 54a zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů). Následně byla stěžovatelce snížena též dávka pomoci v hmotné nouzi - příspěvek na živobytí, jelikož dle § 3 odst. 1 písm. e) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, po dobu tří měsíců není považována za osobu v hmotné nouzi. Po seznámení s obsahem podnětu jsem zahájila v souladu s ustanovením § 14 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů, šetření postupu úřadu práce v řízení o dávkách pomoci v hmotné nouzi. V souladu s ustanovením § 15 odst. 2 zákona o veřejném ochránci práv jsem požádala ředitele úřadu práce o poskytnutí vyjádření a kopie spisové dokumentace. B - Skutková zjištění Z vyjádření úřadu práce a ze spisové dokumentace vyplynuly následující skutečnosti. Paní Eva Dohnalová je příjemkyní dávky pomoci v hmotné nouzi příspěvek na živobytí od 15. 10. 2014. V okruhu společně posuzovaných osob jsou dále její čtyři nezletilé děti Tomáš Dohnal, nar. 15. 2. 2000, Milan Dohnal, nar. 13. 8. 2001, Kristýna Dohnalová, nar. 9. 5. 2013, a Klára Dohnalová, nar. 13. 1. 2015. Dne 25. 8. 2015 obdržel úřad práce sdělení o spáchání přestupku podle § 31 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, kterým byla stěžovatelka uznána vinnou, že řádně nezajistila školní docházku svého syna Milana Dohnala. Následně úřad práce obdržel též příkaz Magistrátu města Děčína o uložení trestu napomenutí ze dne 13. 7. 2015, jenž nabyl právní moci dne 18. 8. 2015. Na základě těchto skutečností úřad práce dne 2. 9. 2015 zahájil správní řízení z moci úřední o přehodnocení dávky pomoci v hmotné nouzi a její výše ode dne 1. 9. 2015. Dne 4. 9. 2015 úřad práce vydal dle ustanovení § 3 odst. 1 písm. e) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, rozhodnutí o snížení příspěvku na živobytí z částky 3.223,- Kč na částku 2.321,- Kč. Stěžovatelka nebyla po dobu tří měsíců považována za osobu v hmotné nouzi, částka živobytí společně posuzovaných osob tedy byla snížena o částku živobytí paní Dohnalové. Úřad práce se zabýval též možností uvedenou v ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů,[1] neshledal k tomu však žádné důvody. Proti rozhodnutí o snížení příspěvku na živobytí podala stěžovatelka dne 23. 9. 2015 odvolání, které však při ústním jednání dne 29. 9. 2015 vzala zpět. Důvod, proč tak učinila, není v protokolu o ústním jednání zaznamenán. Od měsíce listopadu 2015 úřad práce příspěvek na živobytí zvýšil na částku 6.151,- Kč, kdy důvodem zvýšení příspěvku na živobytí byl pokles výše příjmu rodiny v rozhodném období, tj. v předcházejícím kalendářním měsíci. Následně byl příspěvek zvýšen ještě od měsíce prosince 2015 na částku 8.543,- Kč, a to proto, že stěžovatelka již byla opět považována za osobu v hmotné nouzi, čímž došlo ke zvýšení částky živobytí společně posuzovaných osob. Z vyjádření úřadu práce a spisové dokumentace dále vyplynulo, že stěžovatelka žije v nájemním bytě 3+1 o rozloze 92 m2, přičemž skutečné náklady na bydlení činí úhrada za nájemné a služby ve výši 9.300,- Kč, 1.000,- Kč za elektrickou energii a 1.500,- Kč za plyn, celkem tedy 11.800,- Kč. Stěžovatelka pobírá příspěvek na bydlení, který však nekryje veškeré náklady na bydlení. Stěžovatelka není příjemcem dávky pomoci v hmotné nouzi doplatek na bydlení. Pro přehlednost uvádím výši jednotlivých příjmů v měsících září 2015 až prosinec 2015. V měsíci září 2015 činily celkové příjmy rodiny paní Dohnalové 22.802,- Kč (po odečtení skutečných nákladů na bydlení ve výši 11.800,- Kč zůstalo v rodině 11.002,- Kč): - Rodičovský příspěvek 7.600,- Kč - Přídavek na dítě 2.310,- Kč - Výživné 1.500,- Kč - Příspěvek na bydlení 9.071,- Kč - Příspěvek na živobytí 2.321,- Kč (od 1. 9. 2015 snížen o 902,- Kč, jelikož stěžovatelka nebyla považována za osobu v hmotné nouzi) Navíc úřad práce stěžovatelce v měsíci září 2015 přiznal mimořádnou okamžitou pomoc na zakoupení školních pomůcek ve výši 1.000,- Kč. V měsíci říjnu 2015 činily celkové příjmy rodiny paní Dohnalové 15.202,- Kč (po odečtení skutečných nákladů na bydlení ve výši 11.800,- Kč zůstalo v rodině 3.402,- Kč): - Přídavek na dítě 2.310,- Kč - Výživné 1.500,- Kč - Příspěvek na bydlení 9.071,- Kč - Příspěvek na živobytí 2.321,- Kč (stěžovatelka nadále nebyla považována za osobu v hmotné nouzi) V měsíci listopadu 2015 činily celkové příjmy rodiny paní Dohnalové 18.365,- Kč (po odečtení skutečných nákladů na bydlení ve výši 11.800,- Kč zůstalo v rodině 6.565,- Kč): - Přídavek na dítě 2.310,- Kč - Výživné 1.500,- Kč - Příspěvek na bydlení 8.404,- Kč - Příspěvek na živobytí 6.151,- Kč (od 1. 11. 2015 zvýšen, jelikož v rozhodném období nenáležel rodičovský příspěvek; stěžovatelka nadále nebyla považována za osobu v hmotné nouzi) V měsíci prosinci 2015 činily celkové příjmy rodiny paní Dohnalové 20.757,- Kč (po odečtení skutečných nákladů na bydlení ve výši 11.800,- Kč zůstalo v rodině 8.957,- Kč): - Přídavek na dítě 2.310,- Kč - Výživné 1.500,- Kč - Příspěvek na bydlení 8.404,- Kč - Příspěvek na živobytí 8.543,- Kč (stěžovatelka již byla považována za osobu v hmotné nouzi) C - Hodnocení věci ochránkyní Předmětem mého šetření bylo, zda úřad práce postupoval při rozhodování o dávkách pomoci v hmotné nouzi v souladu se zákonem. C.1 Příspěvek na živobytí Důsledky neplnění povinné školní docházky dítěte jsou upraveny v ustanovení § 54a zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů. Úřad práce je povinen v případě, že byla alespoň jednomu z rodičů pravomocně uložena sankce za neplnění povinností souvisejících s řádným plněním povinné školní docházky dítěte, přestat vyplácet rodičovský příspěvek po dobu tří měsíců. Ačkoli je rodičovský příspěvek vyplácen z titulu péče o nejmladší dítě v rodině, které ještě není školou povinné (rodičovský příspěvek náleží nejdéle do čtyř let věku dítěte), v případě stěžovatelky o dceru Kláru, posuzuje se řádné plnění povinné školní docházky staršího dítěte v rodině, tedy syna Michala. Úřad práce rozhodující o rodičovském příspěvku neměl možnost po obdržení sdělení Magistrátu města Děčína o projednání přestupku postupovat jinak, jelikož právní úprava zde nepřipouští žádnou správní úvahu správního orgánu. Postup úřadu práce v řízení o rodičovském příspěvku proto nebyl předmětem mého šetření. Podobnou úpravu však obsahuje též zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů. Dle ustanovení § 3 odst. 1 písm. e) zákona o pomoci v hmotné nouzi se za osobu, která není v hmotné nouzi, považuje mimo jiné i osoba, které byla za neplnění povinností zákonného zástupce dítěte spojených s řádným plněním povinné školní docházky uložena sankce. Snížení či odnětí příspěvku na živobytí je též na dobu tří měsíců. V případě dávek pomoci v hmotné nouzi úřad práce může dle ustanovení § 3 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi (na rozdíl od dávek státní sociální podpory, tedy rodičovského příspěvku) v odůvodněných případech určit, že i osobu, které byla za neplnění povinností zákonného zástupce dítěte spojených s řádným plněním povinné školní docházky uložena sankce, bude považovat za osobu v hmotné nouzi. Toto rozhodnutí je vždy na úvaze úřadu práce po zvážení všech aspektů konkrétního případu. Smyslem právní úpravy je přinutit zákonné zástupce dětí k zajištění řádného plnění školní docházky svých dětí, odnětí sociálních dávek však nesmí být pro rodinu v žádném případě likvidační. Na rozdíl od rodičovského příspěvku je v případě dávek pomoci v hmotné nouzi tedy možné v rámci správního uvážení v odůvodněných případech i nadále dosavadního příjemce dávky považovat za osobu v hmotné nouzi a od snížení dávky upustit (viz ustanovení § 3 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi). K tomuto však dle odůvodnění rozhodnutí úřad neshledal žádné důvody. Příspěvek na živobytí byl tedy podle ustanovení § 23 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi stanoven jako rozdíl mezi částkou živobytí společně posuzovaných osob a příjmem společně posuzovaných osob, ale bez poměrné části příspěvku na živobytí připadající na osobu, která není považována za osobu v hmotné nouzi. Úřad práce ve svém vyjádření konstatuje, že není zřejmé, zda se matka snažila o získání další finanční pomoci po snížení příspěvku na živobytí v měsíci říjnu 2015. Úřad práce však nezohlednil skutečnost, že stěžovatelka se v době rozhodování starala o osmiměsíční dítě, a skutečně tedy neměla možnost zvýšit si příjem jiným způsobem, nehledě na nemalou výši nákladů na výživu a hygienické potřeby nutné pro péči o takto malé dítěte, jakož i na aktuální vážný zdravotní stav stěžovatelky. Úřad práce aktuální sociální situaci stěžovatelky navíc nezohlednil ani poté, co sama stěžovatelka ve svém odvolání upozornila na skutečnost, že se jedná v jejím případě o "likvidační sankci, která rodinu vystavuje opravdové nouzi". Z vyjádření úřadu práce ani spisové dokumentace není zřejmé, zda se důvody pro postup dle § 3 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi úřad práce zabýval pouze v měsíci září 2015, příp. zda se touto otázkou zabýval též v měsíci říjnu 2015, kdy došlo ke změně rozhodných skutečností spočívajících ve ztrátě příjmu rodiny v rozhodném období ve výši 7.600,- Kč. Je sice pravda, že právo na vzdělávání je jedním ze základních sociálních práv dítěte a je povinností zákonného zástupce dbát o řádnou docházku žáka do školy a řádné vzdělávání dětí, není však přípustné zájem na vzdělávání dětí nadřadit nad právo každého na přiměřené hmotné zabezpečení. Právo na minimální standard životních podmínek úzce souvisí s právem na život podle čl. 6 Listiny základních práv a svobod[2] a hodnotami lidské důstojnosti podle čl. 1 Listiny. Jeho mezinárodněprávní výraz lze shledat v čl. 11 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech,[3] z něhož plyne, že státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého jednotlivce na přiměřenou životní úroveň pro něj a jeho rodinu, zahrnujíce v to dostatečnou výživu, šatstvo, byt, a na neustálé zlepšování životních podmínek. Ve své rozhodovací praxi by měl úřad práce brát na vědomí, že zákon o pomoci v hmotné nouzi zohledňuje základní právo každého, kdo je v hmotné nouzi, na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek, garantované článkem 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Je proto třeba, aby úřad práce náležitě zohledňoval situaci konkrétního klienta. Povinností orgánu pomoci v hmotné nouzi je, aby rozhodnutí o dávce a její výši odpovídalo okolnostem daného případu a bylo v souladu s veřejným zájmem.[4] Úřad práce této povinnosti nedostál, porušil tuto základní zásadu správního řízení, v čemž spatřuji nesprávný úřední postup. Není v rozporu se zákonem o pomoci v hmotné nouzi, aby úřad práce v průběhu tříměsíčního sankčního snížení dávky přehodnotil, zda nenastaly vážné důvody, pro které by bylo možné stěžovatelku považovat za osobu v hmotné nouzi, např. po uplynutí prvního měsíce (od měsíce října). Stěžovatelka v měsíci říjnu 2015 přišla jednak o výplatu rodičovského příspěvku ve výši 7.600,- Kč, dále o část příspěvku na živobytí ve výši 902,- Kč, faktický pokles příjmu rodiny (samoživitelky čtyř nezletilých dětí) tedy byl o cca 8.500,- Kč. Po úhradě skutečných nákladů na bydlení paní Dohnalové tedy v tomto měsíci zůstala pouze částka 3.402,- Kč na úhradu základních životních potřeb pěti osob na celý měsíc, ačkoli částka živobytí společně posuzovaných osob (bez částky živobytí 3.140,- Kč paní Dohnalové) činila 8.070,- Kč. Stěžovatelka byla nucena v tomto měsíci žít s pouhými cca 110,- Kč na den pro celou pětičlennou rodinu, ze kterých měla hradit náklady na stravu a hygienické potřeby, nehledě na ošacení a obuv. To považuji za nepřijatelné s ohledem na smysl systému pomoci v hmotné nouzi. Musím konstatovat, že úřad práce nedostatečně zjistil skutkový stav věci.[5] Náležitě nezjistil a nezohlednil aktuální sociální situaci stěžovatelky při rozhodování o výši příspěvku na živobytí, a vystavil tak nezaviněnému ohrožení hmotnou nouzí čtyři nezletilé děti, přičemž měl možnost stěžovatelku považovat za osobu v hmotné nouzi dle § 3 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi. S ohledem na výše uvedené jsem dospěla k závěru, že úřad práce nesprávně vyhodnotil situaci stěžovatelky a její rodiny. Porušení zásad správního řízení,[6] spočívající zejména v nezohlednění všech relevantních okolností daného případu (faktický příjem rodiny, věk společně posuzovaných osob, zdravotní stav stěžovatelky, výše skutečných nákladů rodiny atd.)[7], mohlo mít za následek nezákonnost rozhodnutí o příspěvku na živobytí č. j. 81547/2015/DEC, ze dne 4. 9. 2015. C.2 Výkon sociální práce Musím konstatovat, že zabezpečení úspěšnosti systému pomoci v hmotné nouzi je vždy vázáno na využití sociální práce. Bez uplatnění metod a postupů sociální práce nelze úspěšně bránit dlouhodobému setrvávání osob ve stavu hmotné nouze a reprodukci chudoby. Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, blíže specifikuje a provádí právo každého, kdo je v hmotné nouzi, na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek, zakotvené v čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.[8] Primární pomocí, kterou jsou všechny orgány pomoci v hmotné nouzi povinny zabezpečit a která je předpokladem pro efektivní řešení nepříznivé sociální situace klienta, je zajištění sociálního poradenství. Dávky pomoci v hmotné nouzi jsou naopak sekundárním nástrojem pomoci k předcházení sociálního vyloučení, protože řeší důsledky, nikoliv příčiny vzniku stavu hmotné nouze osoby, a samy o sobě nevedou ke zlepšení sociální situace klienta tak, aby již nebyl osobou v hmotné nouzi.[9] Bližší vymezení úkolů zaměstnanců orgánů pomoci v hmotné nouzi ve vztahu k řešení stavu hmotné nouze klientů se nachází v ustanovení § 64 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Dle ustanovení § 64 odst. 1 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi jsou zaměstnanci orgánů pomoci v hmotné nouzi v souvislosti s poskytováním dávek povinni informovat každou osobu o možných postupech řešení hmotné nouze a zapojovat ji do řešení její situace a vést ji k vlastní odpovědnosti. Ustanovení § 64 odst. 1 písm. d) citovaného zákona ukládá zaměstnancům orgánů pomoci v hmotné nouzi povinnost aktivně vyhledávat osoby, které jsou ohroženy hmotnou nouzí nebo se již ve stavu hmotné nouze nacházejí. S osobami v hmotné nouzi, které jsou příjemci příspěvku na živobytí a nacházejí se ve stavu hmotné nouze déle než 3 kalendářní měsíce, jsou pak zaměstnanci orgánů pomoci v hmotné nouzi povinni dále pracovat. Tato práce mimo jiné zahrnuje shromažďování údajů potřebných pro posouzení situace osoby v hmotné nouzi, dohodu o řešení situace hmotné nouze s využitím metod vhodných pro konkrétního klienta, spolupráci s dalšími zaměstnanci orgánu pomoci v hmotné nouzi, s provozovateli sociálních služeb, s poradenskými zařízeními a organizacemi při řešení situace hmotné nouze klienta.[10] Zejména je důležitá spolupráce s pověřenými obecními úřady a obecními úřady obcí s rozšířenou působností, které vykonávají terénní sociální práci, tj. mohou klientovi pomoci nejen poradenstvím, ale např. i doprovodem při jednání na úřadech, s potenciálními zaměstnavateli, zajistit poskytování nezbytných sociálních služeb pro zdravotně postižené apod. Standardem při realizaci sociální pomoci na úřadu práce by mělo být zjištění základních informací o situaci klienta, jejich vyhodnocení, doporučení vhodných kroků k řešení stavu hmotné nouze a pomoc s jejich realizací. Zákonná povinnost podání sociálního poradenství se vztahuje k celkové situaci klienta (zajištění bydlení, otázky nezaměstnanosti, vyživovací povinnosti, otázky dluhového poradenství apod.). Za účelem získání potřebných informací o sociálních a majetkových poměrech klienta (žadatele o dávky, příjemce dávky) je vhodné provést sociální šetření, v rámci něhož lze navázat užší spolupráci s daným klientem a dosáhnout adresnějšího řešení jeho situace. Sociální práce ve smyslu ustanovení § 64 zákona o pomoci v hmotné nouzi se stěžovatelkou dle vyjádření úřadu práce vedena není. Základní sociální poradenství je jí poskytováno v rámci pravidelného kontaktu. Z vyjádření úřadu práce vyplývá, že podrobné zjištění sociálních a majetkových poměrů stěžovatelky bylo provedeno pouze při prvotním sociálním šetření v měsíci říjnu 2014. Jakékoli poskytování sociálního poradenství však není v protokolech o ústním jednání zaznamenáno. Úřad práce nemá povědomí o možnostech stěžovatelky zvýšit si příjem vlastním přičiněním. Úřad práce ve svém vyjádření pouze spekuluje o pomoci ze strany otců nezletilých dětí nad rámec jejich vyživovací povinnosti a možnostech získání další finanční pomoci. Úřad práce zmiňuje ve svém vyjádření mimo jiné možnost využít nadaci Agrofertu, která nabízí pomoc rodičům samoživitelům. Zda byla stěžovatelka seznámena s možností obrátit se na tuto nadaci, není ze spisové dokumentace zřejmé. Ze spisové dokumentace dále nevyplývá, z jakého důvodu stěžovatelka nepobírá doplatek na bydlení. Z protokolů o ústním jednání není patrné, že by byla poučena o možnosti o tuto dávku žádat. Smyslem a účelem doplatku na bydlení přitom je poskytnout osobě v hmotné nouzi příspěvek na náklady na bydlení tak, aby jí skutečně zůstala částka živobytí, tj. minimální hranice peněžních příjmů k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb. Nezbytné náklady na bydlení jsou totiž prostřednictvím doplatku na bydlení hrazeny v plné výši (na rozdíl od příspěvku na bydlení, kdy se náklady na bydlení kryjí pouze částečně), pokud nepřesáhnou nájemné v místě obvyklé. Nepobírání doplatku na bydlení mělo za následek, že rodina paní Dohnalové musela své náklady na bydlení doplácet z pobíraného příspěvku na živobytí, tedy z dávky určené na zajištění jiných životních potřeb. Současně považuji za nutné upozornit, že stěžovatelka nebyla poučena o možnosti žádat o mimořádnou okamžitou pomoc z důvodu hrozby vážné újmy na zdraví, případně z důvodu ohrožení sociálním vyloučením, a to zejména v době, kdy nebyl vyplácen rodičovský příspěvek. Vzhledem ke skutečnosti, že rozhodným obdobím, za které se zjišťuje příjem v průběhu poskytování opakující se dávky, je období kalendářního měsíce předcházejícího aktuálnímu kalendářnímu měsíci,[11] nemohl úřad práce v měsíci říjnu 2015 (tedy prvním měsíci, v němž nebyl rodičovský příspěvek vyplacen) v rámci řízení o příspěvku na živobytí dostatečným způsobem zohlednit aktuální sociální situaci rodiny stěžovatelky. Dle platné právní úpravy mohl úřad práce nevyplácení rodičovského příspěvku zohlednit až v následujícím kalendářním měsíci, tedy zvýšením příspěvku na živobytí v měsíci listopadu. Ačkoli příjem rodiny v měsíci říjnu byl nižší o částku 7.600,- Kč, úřad práce nepřijal žádná opatření, aby rodina s nezletilými dětmi nebyla ohrožena sociálním vyloučením. Úřad práce při rozhodnutí o snížení příspěvku na živobytí ani stěžovatelku nepoučil o možnosti žádat o mimořádnou okamžitou pomoc. V tomto shledávám pochybení úřadu práce. Úřad práce neplnil své povinnosti dle ustanovení § 64 odst. 1 písm. b) a odst. 2 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů. Je nezbytné přitom poučení nejen zajistit, ale též je zaznamenat. V průběhu správního řízení je tato povinnost explicitně stanovena § 18 správního řádu. Záznam může následně sloužit nejen jako důkaz, ale též může přispět pro vývoj sociální práce s klientem. Písemný protokol o jednání s klientem zachycující sociální poradenství poskytnuté klientovi může prokázat, či vyvrátit nesprávný úřední postup v případech, kdy by je klient namítl a žádal z tohoto titulu náhradu škody či nemateriální újmy.[12] Je pravda, že úřad práce vede ve spisové dokumentaci protokoly o všech ústních jednáních se stěžovatelkou, ty jsou však značně formulářové, stručné, není z nich patrný průběh ústního jednání. V protokolech chybí údaje o jednání s klientkou, z nichž by bylo možné jednoznačně poskytnuté poradenství zpětně osvědčit. Úřad práce by měl zaznamenávat průběh jednání s klientem tak, aby mohl dostát povinnostem vyplývajícím z § 64 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Na základě výše uvedeného tak nezbývá než konstatovat, že úřad práce jednal v rozporu s ustanovením § 18 správního řádu, jakož i principy dobré správy, pokud nevyhotovil písemné záznamy o jednání s klientkou, resp. v nich nezaznamenal průběh jednání a poskytnuté poučení (bylo-li skutečně nějaké poskytnuto). D - Závěry Na základě výše popsaných zjištění a úvah jsem ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona o veřejném ochránci práv dospěla k přesvědčení, že se Úřad práce České republiky, krajská pobočka v Ústí nad Labem, dopustil pochybení spočívajících v: - nezohlednění aktuální sociální situace stěžovatelky při rozhodování o výši příspěvku na živobytí, - nedostatečném výkonu sociální práce, - nedostatečném vyhotovování protokolů o jednání. Zprávu o šetření zasílám řediteli Úřadu práce České republiky, krajské pobočky v Ústí nad Labem, a žádám, aby se v zákonné lhůtě 30 dnů od jejího doručení vyjádřil ke zjištěnému pochybení a informoval mě o přijatých opatřeních k nápravě. Zpráva shrnuje mé dosavadní poznatky, které mohou být podkladem pro závěrečné stanovisko. Zprávu zasílám na vědomí také ředitelce odboru pro sociální věci generálního ředitelství Úřadu práce České republiky. Vzhledem ke skutečnosti, že k nápravě cestou přezkumného řízení je příslušné Ministerstvo práce a sociálních věcí, zasílám zprávu také ministryni práce a sociálních věcí. Zprávu zasílám rovněž stěžovatelce, paní Evě Dohnalové. Mgr. Anna Šabatová, Ph.D., v. r. veřejná ochránkyně práv [1] "Orgán pomoci v hmotné nouzi může v odůvodněných případech určit, že osobu uvedenou v odstavci 1 písm. a) až e), g) a h), a dále nezaopatřené dítě umístěné na základě rozhodnutí příslušného orgánu v plném přímém zaopatření v pobytovém zařízení sociálních služeb podle ustanovení § 48 zákona o sociálních službách, bude považovat za osobu v hmotné nouzi." [2] usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky [3] Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 120/1976 Sb., o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. [4] Srov. ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu. [5] viz ustanovení § 3 správního řádu [6] ustanovení § 2 odst. 4 a § 3 správního řádu [7] Dle ustanovení § 64 odst. 2 písm. a) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, je povinností orgánu pomoci v hmotné nouzi mimo jiné shromažďovat a analyzovat údaje o osobách v hmotné nouzi, potřebné pro posouzení jejich situace. [8] Právo na sociální pomoc mimo jiné zaručuje také např. čl. 13 Evropské sociální charty, čl. 34 Listiny základních práv Evropské unie. [9] "Právo na poskytnutí pomoci neznamená automaticky nárok na peněžitou dávku nebo jiné věcné plnění v rámci systému pomoci v hmotné nouzi. Pouze v případě sociálního poradenství má každý nárok na jeho poskytnutí. Sociální poradenství mají povinnost zabezpečovat všechny orgány pomoci v hmotné nouzi. ... Jde o poskytnutí základních informací o možnostech prevence situace hmotné nouze a jejího řešení. Uvedená povinnost vyplývá z Evropské sociální charty, jejího článku 13, upravujícího právo na sociální a lékařskou pomoc. Česká republika v návaznosti na uvedený článek je zavázána stanovit, že každému se má dostat prostřednictvím kompetentních veřejných nebo soukromých služeb takového poradenství a osobní pomoci nezbytné k zabránění, odstranění nebo zmírnění stavu potřebnosti jednotlivce nebo rodiny. Jde o základní činnost v systému pomoci v hmotné nouzi. ..." Metodický pokyn Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 14. prosince 2006, č. 2/2006 Sb., k zákonu č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění zákona č. 165/2006 Sb., bodu 1. [10] ustanovení § 64 odst. 2 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů [11] Viz ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů. [12] dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů