Právní věty

Text dokumentu

V Brně dne 19. března 2015 Sp. zn.: 4410/2013/VOP/MPT Zpráva o šetření ve věci nezletilé A. V. narozené dne xxxxx Paní R. V. (dále jen "stěžovatelka" nebo "matka"), bytem xxxxx, která je matkou shora jmenované nezletilé, svým podáním ze dne 4. 7. 2013 napadá postup Městského úřadu Beroun (dále jen "dotčený úřad") při výkonu sociálně-právní ochrany její dcery. Ve svém podnětu stěžovatelka uvádí, že od 21. 9. 2012 se jí pro odpor dcery nepodařilo realizovat kontakt s dcerou. O pomoc stěžovatelka opakovaně žádala místně příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí a soud. Má za to, že vlivem liknavosti oslovených orgánů došlo k úplnému odmítání stěžovatelky její dcerou. A - Předmět šetření Můj předchůdce, JUDr. Pavel Varvařovský, na základě stížnosti stěžovatelky, v souladu s ustanovením § 14 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů, zahájil v dané věci šetření. Dne 7. 8. 2013 provedli pověření pracovníci Kanceláře veřejného ochránce práv v prostorách Městského úřadu Beroun místní šetření a prostudovali kompletní spisovou dokumentaci Om 120/08. Můj předchůdce si za účelem objektivního posouzení námitek stěžovatele vyžádal kopii relevantní části vedené dokumentace. Dne 17. 12. 2013 se pověření pracovníci Kanceláře veřejného ochránce práv účastnili případové konference. Od stěžovatelky i dotčeného úřadu jsem pro dokreslení situace následně obdržela další kopie relevantních dokumentů. B - Skutková zjištění V následující části shrnuji skutečnosti významné pro mé posouzení. Spisová dokumentace Om 187/12 byla založena v souvislosti s rozpadem soužití rodičů. Matka se v září 2012 osobně dostavila na Městský úřad Beroun, aby sociální pracovnici sdělila, že požádala otce, aby opustil společnou domácnost. Uvedla, že otec odešel i s dcerou. Téhož dne se na úřad dostavil také otec s (tehdy jedenáctiletou) A., která uvedla, že k matce nechce (odvolávala se na nevhodné chování matky). Otec sdělil, že dceru objednal k psycholožce. Sociální pracovnice zdůraznila potřebnost zachování kontaktů A. s matkou a stejného dne jim pomohla uzavřít mimosoudní dohodu o střídavé péči.[1] Všichni zúčastnění se dohodli, že A. toho dne přespí u matky, vezme si své věci a následujícího dne se vrátí k otci. Později matka informovala sociální pracovnici, že k převzetí dcery nedošlo, neboť otec dceru poslal domů (zopakoval, že dcera k matce jít nechce) a ta už nevyšla. A. začala docházet k psycholožce, s matkou proběhl ojediněle telefonát. Sociální pracovnice doporučila matce, aby dceři projevovala svůj zájem o ni (např. v sms zprávách), alespoň 2x týdně. Dne 22. 10. 2012 otec sociální pracovnici sdělil, že se A. domluvila s matkou na schůzce, podmínila ji však přítomností otce. Za takových okolností matka schůzku odmítla. Ze zprávy centra psychologicko-sociálního poradenství ze dne 22. 10. 2012 vyplynulo, že A. vykazuje typické projevy zmanipulovaného dítěte, a to zejména tzv. černobílé vidění (Matka je špatná, otec je vzorný, dokonalý. A. si nedokáže vybavit jediný pozitivní zážitek s matkou.). Zpráva dále akcentuje potřebu udržet stálý kontakt s matkou jako jediný způsob, jak neutralizovat pravděpodobné programování. Podle psycholožky u A. došlo vlivem neřešených neshod rodičů k odklonu od citově jisté matky, o jejíž lásku nikdy nemusela bojovat, výměnou za těsnou koalici s otcem, který se o ni dříve dostatečně nezajímal, a po jehož péči a lásce toužila. Otec připustil, že A. již v minulosti falešně obviňovala matku. V dané chvíli se faktor prostředí jevil jako nejdůležitější. Dokud totiž bude A. závislá na péči otce, který zavržení matky podporuje, nebude pravděpodobně schopna rozpoznat realitu. Zpráva obsahuje také doporučení nenechávat rozhodnutí o frekvenci styků s matkou na A. Přerušení a ztráta kontaktu představuje ztrátu možnosti uniknout a odolávat vlivům škodlivého prostředí.[2] Dne 24. 10. 2012 rozhodl Okresní soud v Berouně o předběžném opatření, kterým upravil styk A. s matkou tak, že bude probíhat každý sudý víkend, od pátku do neděle, čímž vyhověl návrhu matky. V telefonickém hovoru se sociální pracovnicí se otec vyjádřil, že je s obsahem rozhodnutí srozuměn, avšak "vše záleží na A.". Sociální pracovnice otci vysvětlila, že "přichystat ke styku" neznamená nechat A. rozhodnout, jak chce. S ohledem na očekávaný vývoj situace, bylo domluveno, že předání bude asistovat pracovnice FOD.[3] A. předání matce se nezdařilo. Otec k předání přizval další osoby, mimo jiné pracovnici A. F.[4] A. musela projít kordonem lidí až k zavřené brance, kde stál otec. Matka byla za plotem. A. v půli cesty vykřikla, že k matce nepůjde a utekla za babičkou, která se o matce i v přítomnosti pomáhajících pracovníků vyjadřovala negativně.[5] Otec sociální pracovnici sdělil, že A. byla po nezdařeném předání ve velmi špatném stavu, krvácela z nosu, musela být hospitalizovaná. Sociální pracovnice otce dne 16. 11. 2012 konfrontovala se svým podezřením, že A. manipuluje proti matce, a snažila se na společné schůzce rodičů dohodnout přesný scénář předání A. (např. otec vezme A. za ruku a předá ji matce, popřeje pěkný víkend). Otec s ničím nesouhlasil a trval na tom, že A. si musí od všeho odpočinout. Sociální pracovnice rodičům a A. doporučila využití odborné poradenské pomoci. Na to otec sdělil, že A. začala docházet k psycholožce Mgr. B. V., a vyjádřil přání, aby jí sociální pracovnice zatelefonovala. Psycholožka, Mgr. V., sociální pracovnici sdělila, že si A. potřebuje od všeho odpočinout, prostředí u babičky označila jako neutrální prostředí, matka se podle psycholožky chová nevhodně (jakým způsobem vymáhá kontakt s dcerou).[6] Dne 19. 11. 2012 matka sociální pracovnici sdělila, že jí dcera do telefonu řekla, že "takového hajzla ještě neviděla, který jí slíbil, že přijde a potom nepřišel". Matka byla zaskočená, protože dceři nic neslibovala, nechávala ji dle doporučení psycholožky "odpočinout". Psycholožka, Mgr. V., opakovaně doporučovala pozdržet styk s matkou, na A. netlačit. Dne 22. 11. 2012 matka sociální pracovnici sdělila, že jí otec nabídl kontakt s A. u sebe doma, ten však matka odmítla, neboť cítila, že by byla ve velké nevýhodě. Sociální pracovnice s otcem dne 22. 11. 2012 opět probrala, jak nejlépe dceru motivovat k předání. V pátek 23. 11. 2012 proběhl další nezdařilý pokus o předání. Dle vyjádření pracovnice FOD otec nespolupracoval, A. matce nadávala, potom ji uhodila dveřmi. Z telefonátu pracovnice A. F. vyplynulo, že není dobré přistoupit na návrh psycholožky, Mgr. V.: tedy přestat usilovat o kontakt A. s matkou, jen je třeba nalézt nějaké schůdné řešení. Ze zprávy FOD mimo jiné vyplynul závěr, že A. pravděpodobně nebude schopna styku s matkou, proto pracovnice navrhla asistovaný kontakt.[7] Dne 28. 11. 2012 sociální pracovnice rodičům znovu doporučila odbornou pomoc a dále asistovaný styk A. s matkou. Psycholožka, Mgr. V., opakovaně nedoporučila vynucování styku A. s matkou, matce doporučila, aby zapracovala na svém výchovném stylu.[8] Dne 3. 12. 2012 rodiče souhlasili se zajištěním odborné pomoci pro sebe a A. Dále se dohodli na asistované formě kontaktu matky s A. Sociální pracovnici následně kontaktovala psycholožka, Mgr. V., a zpochybnila nabízená řešení. Vyzdvihla babičku jako osobu, které A. věří a cítí se s ní dobře, a kterou potřebuje. Uzavřela, že bude dobré, pokud budou rodiče využívat odbornou pomoc, a teprve po nich A.[9] Rodiče se přesto dohodli na rodinné terapii, když však mělo proběhnout druhé sezení, otec oznámil svou pracovní neschopnost (a to až do 3. 1. 2013), další setkání v poradně se neuskutečnilo. Před plánovaným předáním A. matce, dne 27. 12. 2012, sociální pracovnice otci opět vysvětlila, že je dobré dceru ubezpečit, že mu nevadí, pokud půjde na návštěvu k matce. Dne 28. 12. 2012 matka otci sdělila, že onemocněla rakovinou, otec o tom s A. promluvil. Téhož dne měl proběhnout další pokus o setkání dcery s matkou, sociální pracovnice proto ještě otci připomněla, že je nezbytné, aby dceru ujistil, že mu nebude vadit, když by nějakou dobu trávila u matky, a že není vhodné nechat rozhodnutí na dceři, ale sdělit jí, že bude rád, pokud by si šla s maminkou alespoň popovídat. Pokusy matky o "náhodný kontakt" s dcerou nedopadaly dobře. Nakonec se nepodařilo uskutečnit žádný z vánočních kontaktů. Otec A. po jednom neúspěšném pokusu o předání zavolal rychlou záchrannou službu, a následně požádal matku, aby další styk nevymáhala. To matka odmítla, neboť pokus o předání představuje jediný moment, kdy může dceru alespoň vidět. Dne 2. 1. 2013 sociální pracovnice otci sdělila, že podle ní A. ke styku nedostatečně motivuje. Otec s A. několikrát poukazovali na nevhodné výchovné metody, ke kterým matka v minulosti přistupovala (např. opisování dlouhých textů až A. bolela ruka, fyzické tresty, tahání za vlasy, nespravedlivý trest). Vzhledem k dosavadnímu průběhu sociální pracovnice vyjádřila, že bude nutné konzultovat možnou psychologickou či psychiatrickou péči pro A. Dne 4. 1. 2013 sociální pracovnice revidovala kauzu s kolegyněmi (v rámci interní případové supervize), shodly se, že se u A. rozvíjí syndrom zavrženého rodiče. Dne 8. 1. 2013 sociální pracovnice otci doporučila hospitalizaci A. v psychiatrické léčebně, poté, kdy A. odmítla odejít do školy, aby nepotkala matku. Vysvětlila otci, že by měl na dceru kladně působit a snažit se ji zbavit strachu z matky, který je bezdůvodný. Otec na sdělení sociální pracovnice reagoval zlobou a křikem, odmítl podepsat protokolární záznam o jednání. Zdůraznil, že spolupracuje s Mgr. V., která nedoporučuje styky matky s dcerou. Plánované předání A. matce se dne 11. 1. 2013 opět neuskutečnilo, otec měl podle vyjádření matky A. povzbuzovat, aby řekla, že se matky bojí, v závěru se měl otec matky zeptat, proč je tak zlá.[10] Dne 14. 1. 2013 Mgr. V. sdělila sociální pracovnici, že se obává situace, kdy do problému vstoupí další odborník, který bude od A. chtít nějaké informace o mamince, to by podle psycholožky A. neunesla. S tím sociální pracovnice nesouhlasila, podle ní by měl s A. klinický psycholog nebo psychiatr začít pracovat co nejdříve, neboť A. obavy z matky se stupňují, aniž by pro to existoval reálný důvod.[11] Hospitalizace matky znemožnila pokusit se o další kontakty matky s dcerou. Ve zprávě školy ze dne 28. 1. 2013 třídní učitelka uvedla, že se domnívá, že oba rodiče měli stejný podíl na výchově a péči o A. Ze zprávy otcem sjednané organizace A. F., ze dne 25. 1. 2013, vyplývá, že chvíli před plánovaným předáním A. matce se A. otce zeptala: "myslíš, že už nepřijde?". Ze zprávy pediatra z února 2013 vyplynulo, že do rozchodu rodičů A. k lékaři doprovázela matka, od rozchodu rodičů otec. Z vyjádření psychologa, pana J. K. (zajišťoval rodičům rodinnou terapii), ze dne 19. 2. 2013 vyplynulo, že se uskutečnila jediná schůzka rodičů, poté se již otec A. neozval. Z telefonátu sociální pracovnice s Mgr. V. vyplynulo, že psycholožka je stále přesvědčena, že "to chce čas". Jak vyplývá ze zprávy MěÚ Beroun ze dne 15. 3. 2013 adresované soudu, vzhledem k dlouhodobě nepříznivé situaci v rodině a neochotě otce podpořit kontakt A. s matkou úřad ve správním řízení rozhodl o povinnosti rodičů objednat se do konce března 2013 do střediska výchovné péče[12] a dle pokynů pracovníků zařízení spolupracovat na rodinné terapii.[13] Ve zprávě ze dne 18. 3. 2013[14] Mgr. V. uvádí, že jejím cílem bylo zjistit, "proč se nedaří kontakt dítěte s matkou a odstranit strach dítěte z poradenských služeb" (zkušenost z předchozího poradenského pracoviště měla být pro A. stresující) a konstatuje, že vztah A. k matce se nezměnil. Mgr. V. ve zprávě dále zpochybňuje výběr zařízení pro rodinnou terapii, naznačuje, že by pro A. mohlo být traumatizující. Psycholožka deklaruje, že je schopna do budoucna zajistit psychologickou i terapeutickou péči o dítě. V březnu 2013 se rodiče pokoušeli o společné schůzky matky s A. v restauraci za přítomnosti otce, schůzky však nedopadaly dobře. Sociální pracovnice apelovala na otce, aby A. vhodně povzbuzoval ke kontaktům s matkou, matku nabádala k trpělivosti. Od 18. 4. 2013 začala rodina docházet do střediska výchovné péče. V poradně A. vůbec nespolupracovala, chovala se jako vzdorovité tříleté dítě. Matce byly doporučeny pravidelné telefonáty dceři (dvakrát týdně - v pondělí a ve čtvrtek) a absence osobních kontaktů v rozmezí asi tří týdnů. Příjemný společný kontakt se uskutečnil jedinkrát, a to když matka do poradny dorazila společně se štěnětem, které si pořídila. A. si se psem hrála, podle matky se chovala "jako dřív". Pes mohl představovat pojítko mezi matkou a dcerou, otec však A. vzápětí pořídil také štěně. Ze zprávy střediska výchovné péče, ze dne 21. 5. 2013, vyplynulo, že setkání jsou pro všechny náročná, rozhodně však nejsou traumatizující. K nápravě narušeného vztahu matky s dcerou bude zapotřebí intenzivní práce s rodinou, setkání jsou potřebná. Znalecký posudek ze dne 10. 5. 2013[15] na základě provedeného vyšetření matky, otce a dcery doporučuje rodinnou a vztahovou terapii všech zúčastněných osob, pravidelnější a četnější styk dcery s matkou, včetně využití ústavního programu. Znalec popsal vyhrocený vztah rodičů, u A. upozornil na rozvíjející se syndrom odcizeného rodiče - matky. A. prezentuje výhradně pozitivní postoje vůči otci, matku očerňuje a zatracuje. Identifikuje se s tím prostředím, kde se nachází. Matka je šokovaná rychlým postupem odcizení. Vztah k dítěti mají oba rodiče blízký, zachovány jsou také základní předpoklady k výkonu rodičovské zodpovědnosti. Vlivem vyhrocených vztahů mezi rodiči je citový a osobnostní vývoj A. ohrožen. Sociální pracovnice prošla dne 1. 7. 2013 s otcem celý znalecký posudek a pokoušela se mu vysvětlit škodlivost jeho jednání, současně mu nabízela, co by měl v jednotlivých situacích dceři říkat. Otec sdělil, že to nedokáže. Následný pokus o předání dcery matce vyústil v napadení matky dcerou (uhodila jí pěstí do ruky). Na rodinnou terapii se otec s dcerou nedostavil pouze ojediněle, důvodem měly být zdravotní potíže dcery. Dne 1. 7. 2013 začala sociální pracovnice organizovat případovou konferenci, avšak většina z pomáhajících organizací nechtěla svou účast z důvodu probíhající spolupráce s rodinou přislíbit. Jak vyplývá ze spisové dokumentace, sociální pracovnice se ve spolupráci se soudem pokoušela nalézt také ústavní zařízení, kde by mohla být A. umístěna současně s matkou.[16] Znalec se domníval, že požadovanou službu poskytuje léčebna O., ukázalo se však, že nikoli.[17] Rozhodnutím ze dne 13. 7. 2013 soud rozhodl o předběžném opatření, kterým matku oprávnil stýkat se s dcerou v době od 14. 7. 2013 do 5. 8. 2013. Soud rozhodl nad rámec návrhu matky, neboť vztah matky s dcerou je potřeba budovat intenzivně a otec nevyvíjí dostatečnou aktivitu, aby se pokusil vzniklou situaci napravit. Tento kontakt se neuskutečnil. Vyjádřením ze dne 22. 7. 2013 dotčený úřad podpořil návrh matky na výkon rozhodnutí uložením pokuty otci, pokuta 25.000,- Kč byla otci soudem následně uložena. Sociální pracovnice dále předjednala s pomáhající organizací S. terapeutické působení v rodině, které by navázalo na dosavadní práci SVP. Spolupráce se neodehrávala v atmosféře důvěry, neboť otec o objektivitě pracovníků otevřeně pochyboval (i v přítomnosti A.), spolupráci završil podanou stížností. Protože spolupráce se střediskem výchovné péče nevedla ke zlepšení rodinné situace a nebylo účelné v ní pokračovat, byla na den 17. 12. 2013 svolána případová konference, jejímž cílem bylo zhodnotit dosavadní působení v rodině a naplánovat další vhodné kroky při práci s rodinou. Na případové konferenci psycholožka, Mgr. V., přiznala, že se v souvislosti s vyjádřením A. obrátila na Policii ČR s podezřením na týrání A. matkou. Přislíbila, že podané oznámení "vezme zpět". Své jednání vysvětlila tím, že se snažila dosáhnout klidu pro A., tedy aby již nedocházelo k vynucování dalších kontaktů s matkou, které jsou pro ni traumatizující. Po konzultaci pozvaných odborníků se s rodiči podařilo dojednat jejich další spolupráci s pomáhající organizací S. Ze zprávy pomáhající organizace S. ze dne 5. 6. 2014[18] vyplynulo, že v zařízení proběhlo celkem 36 konzultací, z toho tři společná setkání rodičů, 11 individuálních konzultací s otcem, 13 s matkou, 4 individuální sezení s A., 5 asistovaných setkání A. s matkou. Podle pracovnice bylo patrné, že má A. k matce vyhraněný postoj, který blíže nechce zdůvodňovat. Matka na ni v minulosti měla být zlá, proto se s ní nechce stýkat, chce zůstat s tátou u babičky. Z jejích projevů bylo patrné, že je sice v odporu, ale matky se nebojí. A. matce adresovala pouze negativní sdělení (že je trapná, nechce s ní být, není si o čem povídat), na setkání docházela s pevným rozhodnutím, že se s matkou bavit nechce a nebude. Další kontakty s matkou A. odmítala. Bylo zřejmé, že A. matku odmítá dlouhodobě, diskusi na dané téma odmítá stejně tak. Vzájemný vztah rodičů se jevil být stále hostilní, matka otce podezírala z manipulace dcery, otec verbalizoval ochotu ke spolupráci, zároveň však sdělil, že A. motivovat nedokáže. A. podle něj na zmínky o matce reaguje prudkou až hysterickou reakcí, odmítá jakoukoli komunikaci. Pracovnice vyjádřila názor, že otec pravděpodobně není schopen A. autenticky podpořit. Ve zprávě zaznívá, že metoda asistovaných styků se v daném případě jeví jako nástroj neúčelný, který vztahu A. s matkou nepomohl. Proto zařízení spolupráci s rodinou ukončilo.[19] Z telefonátu klíčové sociální pracovnice a pracovnice pomáhající organizace S. [20] vyplynulo, že A. není submisivní dítě závislé na otci. Další společná setkání již však pro A. nejsou přínosem, neboť momentálně ve svém úhlu pohledu matku vůbec nemá, nechce nic řešit, začala somatizovat. Vlivem uskutečněných setkání je šance, že si A. do budoucna cestu ke své matce najde, neboť měla možnost matku vyslechnout a vnímat její pozitivní nastavení. Pracovnice vyjádřila, že si A. odnáší pozitivní obraz matky. Rodiče by měli zpytovat svědomí. Institucím nelze podle pracovnice vyčítat, že nejsou schopny rodině pomoci. V závěru spolupráce s pomáhající organizací S. pracovnice rodičům doporučila, aby se sami setkávali v kavárně, kde si budou předávat informace o A. Otec A. sdělí, kam jde a nabídne jí, že se setkání může také účastnit. Oba rodiče tím dají A. najevo, že spolu chtějí komunikovat, čímž jí mohou pomoci do budoucna navázat kontakt s matkou. Současně je třeba pokračovat v psychoterapeutické péči o A., kterou otec na doporučení pracovnice navázal s Mgr. L. Ch. Spolupráce s Mgr. V. byla ukončena. Dne 20. 10. 2014 schválil Okresní soud v Berouně dohodu rodičů o tom, že nezletilá A. se svěřuje do péče otce, matka bude měsíčně přispívat na výživu, styk s matkou se neupravuje. A. se v řízení vyjádřila tak, že si přeje zůstat v péči otce. Z přiložené e-mailové komunikace mezi matkou, otcem a dotčeným úřadem je zřejmé, že se rodiče pokusili o setkávání v kavárně, jak jim bylo doporučeno v odborném zařízení. Matka dotčený úřad pravidelně informovala, že ji otec během setkání napadá a vysmívá se jí, A. nepřivedl ani jednou. Z tohoto důvodu matka v lednu 2015 společná setkání ukončila. Sociální pracovnice otce vedla k tomu, aby matku pravidelně informoval o A. Matku podporovala v udržování korespondence s dcerou, byť by dcera na e-maily (dopisy) nereagovala, nebo je nečetla.[21] Při řešení souhlasu rodičů s vycestováním dcery do zahraničí apelovala sociální pracovnice na vzájemnou vstřícnost rodičů a na výkon rodičovské odpovědnosti v souladu se zájmy dítěte. Ve společném e-mailu rodiče požádala, aby rodičovskou odpovědnost nepřenášeli na soud a jiné instituce.[22] Z bohaté e-mailová komunikace mezi matkou a otcem, která je součástí vedené dokumentace, je patrné, že rodiče doposud nedosáhli takové úrovně komunikace, která by ve výsledku mohla vést ke zlepšení rodinné situace. Dotčený úřad proto zvažuje uspořádání další případové konference, na jejímž základě vypracuje nový individuální plán na ochranu nezletilé. Vzhledem k tomu, že rodiče přestali pracovat na zlepšování svých vztahů, bude jim ve správním řízení opakovaně nařízena povinnost využít pomoci odborného zařízení. C - Hodnocení věci ochránkyní Zákon o veřejném ochránci práv[23] mi ukládá povinnost působit k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí státní správy, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností, a tím přispívat k ochraně základních práv a svobod. V posuzovaném případě se stěžovatelka dotazuje, jak je možné, že orgány veřejné moci nedokázaly zvrátit rodinnou situaci zatíženou úplným odmítáním matky nezletilou dcerou, a v případě dotčeného úřadu pochybuje, zda bylo využito skutečně veškerých nástrojů, jež by mohly vést k obnově narušeného vztahu. Ve svém hodnocení vycházím z toho, že vztahy mezi rodiči a dětmi, které jsou poškozené v důsledku programování dítěte proti jednomu z rodičů, a které již vyústily v odmítání či úplné zavržení rodiče dítětem, kdy není možné realizovat běžný rodičovský kontakt, jsou jen obtížně řešitelné. Současně tvrdím, že pozitivní závazky státu v této oblasti neumožňují rezignaci orgánů veřejné moci na řešení vzniklého problému, byť dosavadní odborné poznatky nedávají jednoznačný návod, jaké druhy intervencí povedou k sanaci poškozeného vztahu. Své šetření jsem proto zaměřila na posouzení, zda dotčený úřad při řešení zoufalých poměrů nezletilé A. jednal včas, přiměřeně a systematicky, s cílem dosáhnout opětovného sblížení matky s dcerou. Jak jsem zjistila z předložených materiálů, primárním problémem rodiny je úroveň komunikace a vztah rodičů, ve kterém doposud přetrvává hostilita a obviňování. Otec matce vytýká rozpad rodiny a její (v minulosti) nevhodné působení na dceru. Matka otce viní z programování dcery proti ní, krácení rodičovských práv, respektive zneužívání rodičovských práv. Stav nezletilé, která je od rozchodu rodičů nepřetržitě v péči odborníků, se nezlepšil a její odmítání matky trvá. Osobní kontakt matky s dcerou aktuálně není možné uskutečnit. Právní ochrana dítěte obecně vychází z toho, že dítě pro svou tělesnou a duševní nezralost potřebuje zvláštní záruky, péči a odpovídající právní ochranu před narozením i po něm. V České republice tomu koresponduje koncept sociálně-právní ochrany poskytované každému nezletilému dítěti, zajišťované převážně obecními úřady s rozšířenou působností. Jak vyplývá z ustanovení § 1 zákona č. 539/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, jedním z hlavních úkolů orgánů sociálně-právní ochrany dětí je působení k obnovení narušených funkcí rodiny. Těžištěm sociální práce s rodinou je přitom poradenská činnost, kterou rodiče mohou při řešení problémů souvisejících s péčí o dítě opakovaně žádat,[24] nebo působení k odstranění nedostatků ve výchově, které jsou nuceni strpět.[25] Zákon o sociálně-právní ochraně dětí orgánům sociálně-právní ochrany ukládá povinnost přijmout potřebné opatření, nastane-li situace, která ohrožuje řádnou výchovu a příznivý vývoj dítěte, kterou rodiče nebo jiné osoby odpovědné za výchovu dítěte nemohou nebo nejsou schopni sami řešit. Tato opatření musí být zvolena tak, aby na sebe navazovala a vzájemně se ovlivňovala. Při výkonu a realizaci opatření mají přednost ta, která zabezpečí řádnou výchovu a příznivý vývoj dítěte v jeho rodinném prostředí a není-li to možné v náhradním rodinném prostředí; při tom se postupuje s využitím metod sociální práce a postupů odpovídajících současným vědeckým poznatkům.[26] Základním vodítkem, nejdůležitější kategorií a nejvyšším imperativem při posuzování jakékoliv otázky týkající se dítěte je jeho nejlepší zájem.[27] S ohledem na uvedenou premisu nijak nesnižuje kvalitu výkonu sociálně-právní ochrany dětí, je-li zájem dítěte spatřován v jiné úpravě poměrů, než prosazuje ten který rodič, nebo oba rodiče. V daném případě postoje rodičů vyústily v úplné zavržení matky nezletilou dcerou, a to tak, že se od odchodu otce a dcery z domácnosti nedaří realizovat běžný osobní kontakt matky s dcerou. Osobní kontakt dítěte s rodičem je přitom chráněn celou řadou právních předpisů.[28] Občanský zákoník jej chápe jako jedno z práv a povinností, které vyplývají z rodičovské odpovědnosti,[29] kterou jsou rodiče povinni vykonávat ve vzájemné shodě.[30] Dítě, které je v péči jednoho rodiče, má právo stýkat se s druhým rodičem v rozsahu, který je v zájmu dítěte, stejně jako tento rodič má právo stýkat se s dítětem, ledaže soud takový styk omezí nebo zakáže. Rodič, který má dítě v péči, je povinen dítě na styk s druhým rodičem řádně připravit, styk dítěte s druhým rodičem řádně umožnit a při výkonu práva osobního styku s dítětem v potřebném rozsahu s druhým rodičem spolupracovat.[31] Rodič, který má dítě v péči, a druhý rodič se musejí zdržet všeho, co narušuje vztah dítěte k oběma rodičům nebo co výchovu dítěte ztěžuje. Brání-li rodič, který má dítě v péči, bezdůvodně trvale či opakovaně druhému rodiči ve styku s dítětem, je takové chování důvodem pro nové rozhodnutí soudu o tom, který z rodičů má mít dítě ve své péči.[32] Rodiče jsou povinni si vzájemně sdělit vše podstatné, co se týká dítěte a jeho zájmů.[33] Rodič, který má dítě v péči, a druhý rodič se spolu dohodnou, jak se rodič, který dítě v péči nemá, bude s dítětem stýkat. Nedohodnou-li se rodiče, nebo vyžaduje-li to zájem na výchově dítěte a poměry v rodině, soud styk rodiče s dítětem upraví, omezí anebo styk i zakáže.[34] S ohledem na výše uvedené mohu konstatovat, že dotčený úřad po seznámení se s rodinnou situací nejprve vhodně intervenoval poučením obou rodičů o nezbytnosti zachování kontaktů dcery s matkou a napomohl rodičům k uzavření mimosoudní dohody. Při první zmínce odborného zařízení o možné manipulaci s dítětem (cca do jednoho měsíce od založení spisové dokumentace) rodičům sociální pracovnice doporučila nadále řešit situaci za pomoci odborného zařízení a současně působila na otce, aby dceru řádně připravoval ke styku s matkou, tak jak mu ukládá prozatímní soudní rozhodnutí. Pracovnice s otcem opakovaně a velmi podrobně probírala možné scénáře předání dcery ke styku matce, upozorňovala na negativní důsledky absence kontaktu dcery s matkou. S ohledem na zřejmá rizika dále zajistila pomáhající organizaci, která by u předání asistovala. Jinou organizaci zajistil také otec. Přesto se pro odpor dcery a pasivitu otce nepodařilo dceru matce ke styku předat. Práci s rodinou do jisté míry komplikoval postoj psycholožky Mgr. V., která opakovaně navrhovala "pozdržení styku dcery s matkou" a zpochybňovala řešení, se kterými přicházel dotčený úřad, zejména šlo-li o zajištění další pomoci rodině. Velmi kladně hodnotím, že sociální pracovnice i přes působení oslovené psycholožky trvala na zajištění další odborné péče rodině, neboť postup navrhovaný jmenovanou psycholožkou (nechat dítě odpočinout, nevyžadovat kontakt s matkou, vše chce čas) nebyl v zájmu dítěte a odporoval jak odborným závěrům, tak právní úpravě. Důležitým aspektem při řešení otázek o styku rodiče s dítětem je právě rychlost, neboť prostý běh času může v podobných případech vést k nenapravitelným důsledkům.[35] Pouze na okraj dodávám, že matka byla oprávněna vyjádřit s poskytovanou péčí Mgr. V. nesouhlas. V případě, že by se rodiče nedohodli na jiném vhodném odborníkovi, by o další péči Mgr. V. o A. rozhodoval soud.[36] Odborný komentář[37] k výše uvedeným ustanovením uvádí, že při odmítání styku dítětem je nutné zejména důsledně zjišťovat jeho důvody a připomíná, že pozitivní závazky státu vyplývající z mezinárodních úmluv nespočívají v povinnosti dosáhnout určitého výsledku, ale v povinnosti vyčerpat všechna dostupná opatření. Orgány veřejné moci totiž nejsou všemocné, zejména pokud rodiče nejsou schopni překonat svoji nevraživost a nedbají zájmů vlastního dítěte.[38] Pokud by odpovědnost za dosažení dohody rodičů v záležitostech péče o děti, ležela pouze na orgánech sociálně-právní ochrany dětí (a dalších orgánech veřejné moci), veškerá právní úprava požadující kooperaci rodičů by se jevila jako zbytečná. Proto platí, že v případech, kdy se rodičům nedaří v oblasti péče o dítě dohodnout, mají ze strany státu nárok na určitou pomoc nesankční povahy, odpovědnost za dosažení či nedosažení dohody však zůstává stále na rodičích. Ať už jde o preventivní působení orgánu sociálně-právní ochrany dětí, nebo autoritativní rozhodnutí soudu, tyto nejsou nikdy způsobilé nahradit absentující dobrou vůli, porozumění a schopnost kompromisu rodičů. K urovnání vyhrocené rodinné situace je potřeba její pochopení, smíření, a mnohdy také osvojení si nových komunikačních metod. K tomu může napomoci odborné zařízení, které se danou problematikou zabývá. Proto oceňuji, že ve chvíli, kdy rodiče přestali dobrovolně pracovat na vzájemných vztazích v odborné poradně, v rámci řešení kritické rodinné situace úřad autoritativně rozhodl o povinnosti rodičů objednat se do konce března 2013 do střediska výchovné péče a dle pokynů pracovníků zařízení spolupracovat na rodinné terapii. Byl-li styk upraven soudním rozhodnutím, avšak neprobíhal, podpořil dotčený úřad návrh matky na výkon rozhodnutí uložením pokuty otci. Za nešťastný považuji návrh sociální pracovnice směřující k hospitalizaci A. v psychiatrické léčebně, neboť jak se již v minulosti vyjádřil Ústavní soud,[39] v podobných případech jde vždy o opatření nešetrné a nepřiměřené. Znalecký posudek vypracovaný v soudním řízení následně potvrdil nutnost rodinné a vztahové terapie všech zúčastněných osob, pravidelnějších a četnějších styků dcery s matkou, včetně využití ústavního programu. V reakci na závěry znalce se sociální pracovnice pokusila zajistit zařízení, ve kterém by bylo možné umístit nezletilou A. společně s její matkou, s cílem intenzivně působit na jejich sblížení, ale žádné vhodné zařízení nenalezla. Zjistila, že tento typ zařízení v České republice neexistuje. Z uspořádané případové konference pak vzešel další plán práce s rodinou, a to v programu zajišťovaném specializovaným zařízením - pomáhající organizací S. Je zřejmé, že při zatvrzelém odmítání matky A. se sociální pracovnice soustředila na zajištění takové pomoci, kde bude působeno zejména na vztah zavržený rodič - odcizené dítě, a vztah mezi rodiči. Intenzivní spolupráce s rodinou byla po čase ukončena z podnětu samotného zařízení, neboť pracovníci došli k závěru, že pro A. již setkání nejsou přínosem. Nyní je A. v péči psychologa. V zařízení dostali rodiče doporučení, aby se sami (bez dohledu) pravidelně scházeli a ukázali A., že spolu komunikovat chtějí, A. by se v případě zájmu mohla přidat. Rodiče se scházeli jedenkrát za čtrnáct dnů. Matka však setkávání ukončila v lednu 2015. Aktuálně není nikdo, kdo by s rodiči pracoval, proto dotčený úřad znovu zvažuje uspořádání případové konference, na jejímž základě vypracuje nový individuální plán na ochranu nezletilé A. Vzhledem k tomu, že rodiče přestali pracovat na zlepšování svých vztahů, bude jim ve správním řízení opakovaně nařízena povinnost využít pomoci odborného zařízení. Uzavírám, že podle mého názoru nelze dotčený úřad vinit ani z rezignace, ani z nedostatečného působení na rodinu, když po celou dobu spolupráce s rodinou sociální pracovnice situaci v rodině sleduje, vyhodnocuje, na rodiče systematicky působí a zprostředkovává jim vhodnou pomoc (rozhovory, doporučení, poradenství, rodinné terapie, asistované předání, asistovaný kontakt). Výhradu však mám ke skutečnosti, že sociální pracovnice doposud hovořila s A. pouze dvakrát. V daném případě neobstojí vysvětlení, že A. byla nepřetržitě v péči jiných odborníků, kteří s ní situaci probírali, nebo obavy, že by rozhovor neunesla. Podle ustanovení § 8 zákona o sociálně-právní ochrany dětí platí, že dítě, které je schopno formulovat své vlastní názory, má právo pro účely sociálně-právní ochrany tyto názory svobodně vyjadřovat při projednávání všech záležitostí, které se ho dotýkají, a to i bez přítomnosti rodičů nebo jiných osob odpovědných za výchovu dítěte. Dítě, které je schopno s ohledem na svůj věk a rozumovou vyspělost posoudit dosah a význam rozhodnutí vyplývajících ze soudního nebo správního řízení, kterého je účastníkem, nebo jde-li o jiné rozhodnutí vztahující se k jeho osobě, obdrží od orgánu sociálně-právní ochrany informace o všech závažných věcech jeho osoby se týkajících. Jsem přesvědčena, že shora formulovaná povinnost je takřka nepřenositelná a musí existovat skutečně vážné důvody, proč by sociální pracovnice s dítětem ve věku 13 let neměla hovořit o věcech, které se ho bytostně týkají (důvodem by mohl být např. zdravotní stav dítěte). V posuzovaném případě sice A. docházela k různým psychologům, nicméně jejich cílem primárně bylo pracovat na potřebách A., nikoli seznamovat ji s událostmi, které se kolem ní dějí a s tím, jaké důsledky mohou mít její rozhodnutí. Stranou ponechávám tu skutečnost, že je vyloučeno, aby oslovený psycholog disponoval za každé situace všemi informacemi, které by A. měla podle zákona o sociálně-právní ochraně obdržet (např. by nemusel vědět o tom, jaké kroky v její záležitosti právě činí otec nebo matka). Sociální pracovnice by proto měla A. pravidelně (alespoň krátce) informovat o aktuální situaci, možnostech, matce, a také vytvořit prostor pro případné dotazy a vyjádření A.. Uvedené má o to větší smysl, uvážíme-li, že podle čl. 2 Úmluvy o styku s dětmi[40] se stykem rozumí také sdělení dítěti informace o jeho rodiči. D - Závěry Na základě výše popsaných zjištění a úvah jsem dospěla k přesvědčení, že se Městský úřad Beroun při výkonu sociálně-právní ochrany nezletilé A. V., narozené dne 17. 12. 2001, nedopustil pochybení spočívajícího v nedostatečném působení na rodinu nebo v rezignaci na další řešení narušeného vztahu matky s dcerou, výhrady však mám k informování nezletilé, které ze strany sociální pracovnice takřka neprobíhá. S ohledem na informaci, že do plánu práce s rodinou bude do budoucna zahrnuta také povinnost informovat nezletilou, své šetření v souladu s ustanovením § 18 odst. 2 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů, uzavírám. Zprávu o šetření zasílám starostce města Beroun Ing. Šárce Endrlové a o svých zjištěních a závěrech informuji rovněž stěžovatelku, paní R. V Mgr. Anna Šabatová, Ph.D. veřejná ochránkyně práv [1] Dohoda ze dne 24. 9. 2012 založená na str. 3 spisové dokumentace Om 187/12 [2] Zpráva ze dne 22. 10. 2012 založená na str. 20 spisové dokumentace Om 187/12. [3] Úřední záznam založený na str. 26 dokumentace Om 187/12. [4] Jde o otcem placenou službu. [5] Zpráva ze dne 6. 11. 2012 založená na str. 28 spisové dokumentace Om 187/12. [6] Úřední záznam ze dne 16. 11. 2012 založený na str. 35 spisové dokumentace Om 187/12 [7] Zpráva ze dne 28. 11. 2012 založená na str. 49 spisové dokumentace Om 187/12 [8] Zpráva ze dne 25. 11. 2012 založená na str. 53 spisové dokumentace Om 187/12 [9] Úřední záznam ze dne 3. 12. 2012 založený na str. 55 spisové dokumentace Om 187/12 [10] Tyto informace nejsou uvedeny ve zprávě vypracované pracovnicí A. F., která se každého pokusu o předání z iniciativy otce (a na jeho náklady) účastní. [11] Úřední záznam ze dne 14. 1. 2013 založený na str. 102 spisové dokumentace Om 187/12. [12] Ze záznamu založeném na str. 39 vedené dokumentace je patrné, že sociální pracovnice oslovila celou řadu pomáhajících organizací (ve dvou byla zcela naplněná kapacita, v jiné otec neměl důvěru k psychologovi, v dalších byla jiná cílová skupina či byly nedostupné, až ve středisku výchovné péče domluveno - docházet má i ke kontaktu celé rodiny navzájem) [13] Rozhodnutí MěÚ Beroun ze dne 25. 2. 2013 [14] Str. 121 spisové dokumentace Om 187/12 [15] Str. 158 spisové dokumentace Om 187/12 [16] Str. 177 spisové dokumentace Om 187/12. [17] Na str. 182 nalezneme celý seznam zařízení, která sociální pracovnici sdělila, že buď poskytují výhradně ambulantní služby, nebo umístí pouze A. [18] Str. 432 spisové dokumentace Om 187/12. [19] Současně rodičům zůstala zachována možnost pracovat na problému v tzv. párové terapii. [20] Str. 424 spisové dokumentace Om 187/12. [21] E-mail ze dne 17. 12. 2014, který sociální pracovnice zaslala matce. [22] E-mail ze dne 2. 2. 2015, který sociální pracovnice zaslala matce a otci. [23] Zákon č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů. [24] Ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. [25] Ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. [26] Ustanovení § 9a odst. 1 a 2 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. [27] V jakém kontextu je třeba zájem dítěte chápat, se snaží přiblížit Úmluva o právech dítěte v čl. 3 odst. 1 a 2: "Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, se zavazují zajistit dítěti takovou ochranu a péči, jaká je nezbytná pro jeho blaho, přičemž berou ohled na práva a povinnosti jeho rodičů, zákonných zástupců nebo jiných jednotlivců právně za něho odpovědných, a činí pro to všechna potřebná zákonodárná a správní opatření." [28] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, Úmluva o právech dítěte, Úmluva o stylu s dětmi a další. [29] Ustanovení § 858 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. [30] Ustanovení § 876 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. [31] Ustanovení § 888 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. [32] Ustanovení § 889 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. [33] Ustanovení § 890 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. [34] Ustanovení § 891 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. [35] Rozhodnutí ESLP ve věci Ignaccolo-Zenide proti Rumunsku, č. 31679/96. [36] Podle ustanovení § 49 tehdy platného zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, platilo, že nedohodnou-li se rodiče o podstatných věcech při výkonu rodičovské zodpovědnosti, rozhodne soud. [37] Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975), 1. vydání, 2014, s. 937-956. [38] Rozhodnutí ESLP ve věci Pedovič proti České republice, č. 27145/03 [39] ÚS III. ÚS 3363/2010 [40] Sdělení č. 91/2005 Sb.m.s.