Právní věty

Text dokumentu

V Brně dne 2. května 2012 Sp. zn.: 161/2011/DIS/AHŘ Zpráva o šetření vyloučení dárkyně krve pro její zdravotní postižení A. Obsah podnětu Dne 1. srpna 2011 se na mě se svým podnětem obrátila paní K. (trvale bytem xxxx). Jádrem její stížnosti je nespokojenost s praxí Fakultní nemocnice Y., Transfuzní a tkáňové oddělení, kde byla jako zájemkyně o dárcovství krve odmítnuta s odkazem na to, že je nevidomá. B. Skutková zjištění Z podnětu stěžovatelky vyplynuly skutečnosti odůvodňující podezření, že jednáním Fakultní nemocnice Y. (dále také jen jako "FN Y.") mohlo dojít k její diskriminaci na základě zdravotního postižení ve smyslu antidiskriminačního zákona.[1] Ve věci tudíž bylo zahájeno šetření, v jehož rámci byly shromážděny následující podklady. Stěžovatelka Stěžovatelka ve svém podání uvedla, že se dne 13. 7. 2011 dostavila do FN Y. - pracoviště Z., Transfuzní a tkáňové oddělení. Již v přijímací místnosti byla odmítnuta, aniž byla prohlédnuta či jí byl předložen k vyplnění dotazník dárce. Jako důvod jí bylo sděleno, že jako osoba zdravotně postižená nemůže darovat krev. Pracovnice konající službu v přijímací místnosti předala paní K. vedoucí lékařce oddělení, která odmítnutí zdůvodnila nedůvěryhodností nevidomého dárce a obtížnou pozdější komunikací s takovým člověkem. Její rozhodnutí nezměnila ani skutečnost, že stěžovatelku doprovázela asistentka, která mohla na místě zprostředkovat komunikaci mezi zdravotnickými pracovníky a stěžovatelkou. Stěžovatelka svoji zkušenost medializovala,[2] což vyústilo v prohlášení FN Y. k důvodům odmítnutí dárců se smyslovým a tělesným postižením zveřejněné na webových stránkách nemocnice dne 19. 7. 2011[3] (viz dále). Fakultní nemocnice Y. Ke dni 8. září 2011 jsem obdržel vyjádření ředitele FN Y. MUDr. A., MBA, k otázkám, jež jsem mu v souvislosti s podnětem paní K. položil. Týkaly se jak individuálního případu stěžovatelky, tak obecné praxe nemocnice ve vztahu k potenciálním dárcům krve se zdravotním postižením. Dr. A. především uvádí, že dárcovství krve dle jeho mínění nepředstavuje výkon zdravotní péče. Neznamená to však, že by nemocnice chtěla někoho z jakéhokoliv důvodu diskriminovat a uvádí: "Veškeré naše kroky jsou vedeny ve snaze v maximální možné míře chránit zdraví a bezpečnost jak dárců samotných, tak především příjemců transfuzních přípravků a současně dodržet poměrně složité a náročné legislativní podmínky." Dárcovství krve není dle mínění ředitele FN Y. ani lidským právem, potenciální dárce si je tedy nemůže nárokovat. Darování krve představuje jeden z postupů, prostřednictvím kterého jsou vyráběny transfuzní přípravky a jako takové je chápáno jako jeden výrobní krok. Následuje popis legislativního rámce, v němž je zařízení transfuzní služby povinno se pohybovat, včetně odkazu na některé evropské prameny (Rady Evropy, EU). Akcentována je povinnost zařízení zajistit v maximální možné míře bezpečnost jak pro dárce krve, tak i pro příjemce transfuzního přípravku. Dr. A. se posléze vyjadřuje i k odmítnutí stěžovatelky pro její smyslové postižení. Provozovatel zařízení transfuzní služby musí plnit povinnosti, jež mu ukládá zákon[4] a prováděcí předpis[5] a zajistit: - aby bylo na minimum sníženo riziko přenosu původců onemocnění přenosných lidskou krví, - předání informací dárcům krve (a jejích složek) a získání informací od dárců (identifikace, anamnéza, podpis dárce), - jakost a bezpečnost transfuzních přípravků aj. V souladu s vyhláškou o lidské krvi je nutné, aby důvěrný pohovor s dárcem probíhal v samostatných oddělených prostorách. V současných možnostech transfuzního oddělení přitom není, aby pověřený pracovník předčítal nevidomé osobě text o zhruba 7 stranách (což by zabralo cca 30-45 min) a ověřoval její způsobilost k darování krve. Posouzení způsobilosti nepostiženého dárce přitom zabere zhruba 5 minut, což na rozdíl od zhodnocení vhodnosti nevidomého dárce nebrání maximální průchodnosti a efektivitě. Rozhovor s nevidomým dárcem vedený před další osobou nadto nezajišťuje plně otevřenost dárce a autenticitu poskytnutých informací. Pokud by byla doprovázející osobou osoba dárci blízká, potom by mohla být takové osobě způsobena psychická újma, neboť posouzení způsobilosti dárce zahrnuje zjišťování velmi citlivých otázek z intimního života dárce. Materiály pro dárce doposud nejsou vyhotoveny v Braillově písmu. V době návštěvy paní K. nebylo zařízení personálně, organizačně ani provozně připraveno na přítomnost asistentů zdravotně postižených osob. Dr. A. se zmiňuje i o zdravotních rizicích pro nevidomé osoby. Slepota pro ně totiž může představovat nebezpečí krvácení, kolapsu po odběru (cca 1 % případů) aj. Ředitel k tomu uvádí: "Vzhledem ke skutečnosti, že nevidomá osoba se orientuje v prostředí jinak než vidoucí osoba (neznamená, že hůře), může kolaps s následným pádem u nevidomé osoby představovat větší riziko než u vidoucí osoby, neboť při pádu je nevidomý ohrožen nežádoucím nárazem s možnými dalšími důsledky (úraz hlavy, riziko nitrolebního krvácení s možnými fatálními důsledky). Další častou komplikací dárcovství krve je krvácení po odběru. Krvácení po odběru nebolí a vidoucí dárce krve koriguje svoje další chování na základě zrakových podnětů, čehož osoba se zdravotním postižením není schopna." Kontraindikační mohou být ve vztahu k dárcovství krve některé zdravotní poruchy přímo související s postižením nevidomého, např. závažný nález na očním pozadí. Co se týče kvality krve vidoucího a nevidomého dárce, ta je dle informací ředitele FN Y. stejná. "Velmi pravděpodobně však nevidomý dárce nebude schopen odpovědět např. na otázku, zda měl v posledních 4 týdnech přisáté klíště, neboť přisátí klíštěte člověk necítí. Vidoucí dárci krve se orientují zrakem, což nevidomý nemůže." Na závěr Dr. A. poznamenává, že si je vědom postupujícího vývoje společnosti ve smyslu co možná nejširší integrace postižených osob do společnosti ve všech oblastech života, včetně dárcovství krve. Případ paní K. se pro FN Y. stal podnětem ke zlepšení kvality poskytovaných služeb a navázání spolupráce s ABC, o. p. s. V reakci na jeho vyjádření jsem ředitele FN Y. ke dni 24. října 2011 vyzval k tomu, aby mi sdělil, jak se FN Y. staví k odčinění újmy stěžovatelky způsobené zasažením do její důstojnosti. Doposud jsem neobdržel jeho stanovisko. Česká společnost Jana Evangelisty Purkyně - Společnost pro transfuzní lékařství (STL ČLS JEP) V souvislosti se svým šetřením jsem se na některé otázky dotázal rovněž výše uvedené odborné společnosti: 1. Zabývala se Společnost pro transfuzní lékařství ČLS JEP někdy otázkou dárcovství zdravotně postižených? V případě, že ano, jaký k této otázce zaujala postoj? 2. Do jaké míry se ztotožňujete se stanoviskem Fakultní nemocnice v Y. zveřejněným na jejích webových stránkách (viz příloha)? Svůj postoj prosím zdůvodněte. 3. Máte informace o tom, že odmítání zdravotně postižených dárců by bylo běžnou praxí provozovatelů transfuzní služby? 4. Máte za to, že plošné odmítnutí dárcovství zdravotně postižených (nevyplývá-li kontraindikace z postižení samotného) mohou odůvodňovat objektivní zdravotní rizika pro takové dárce? V případě, že ano, uveďte prosím jaká. V dopovědi na ně MUDr. Ř., předseda Výboru STL ČLS JEP, uvádí, že Společnost se zabývala otázkou dárcovství osob se zdravotním postižením na schůzi konané dne 8. 9. 2011 a zaujala následující postoj. Způsobilost k odběru krve nebo krevní složky se u každého posuzuje individuálně. Z tohoto důvodu nejsou z dárcovství v ČR plošně vylučovány osoby např. pro svoji národnost, rasu, politickou příslušnost, náboženství, sexuální orientaci či zdravotní postižení. "Výbor rozhodně odmítá stanovisko, že odmítnutí dárce krve může představovat zdravotní újmu nebo diskriminaci v přístupu ke zdravotní péči, protože odběrem krve pro výrobu transfuzních přípravků není dárci poskytována žádná pro něj potřebná zdravotní péče." Dále Dr. Ř. uvádí, že členové Výboru konstatují, že mají mezi dárci ve svých zařízeních řadu osob zdravotně postižených (různého typu a tíže postižení), které pravidelně darují krev nebo krevní složky. Záleží ale i na místních a technických podmínkách daného zařízení. Zdravotní rizika nevidomých dárců dle Dr. Ř. nemohou být hodnocena plošně, nýbrž ve vztahu ke každému dárci individuálně. Ostatní okolnosti Na webových stránkách FN Y. byly ke dni 19. 7. 2011, nejspíše v reakci na zprávy z médií o případu stěžovatelky, zveřejněny informace pro osoby s tělesným či smyslovým postižením, jejichž znění je přílohou této zprávy. V současné době sice na webových stránkách nemocnice odkaz na tyto informace stále je, není však aktivní.[6] C. Právní hodnocení Jak je evidentní již z komunikace s ředitelem FN Y. a s Výborem STL ČLS JEP, je nejprve nutné zhodnotit, zda lze odmítnutí zájemce o dárcovství krve posuzovat z hlediska antidiskriminačního zákona.[7] Jde tedy zejména o to, zda je dárcovství (krve, krevních složek) možné podřadit pod oblast zdravotní péče ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 písm. h) právě uvedeného předpisu. Domnívám se, že výběr jednotlivce, který se může stát vhodným dárcem krve či krevních složek, pod oblast zdravotní péče spadá a každému takovému jednotlivci tudíž svědčí právo nebýt v této oblasti právních vztahů diskriminován. Pro svůj závěr mám následující zdůvodnění. Zdravotní péče Nejprve je nutno předeslat, že v průběhu šetření případu paní K. došlo k významné změně relevantní právní úpravy, a to přijetím zákona o zdravotních službách a zákona o specifických zdravotních službách.[8] Vzhledem k tomu, že k odmítnutí stěžovatelky došlo v době, kdy zákon o zdravotních službách ještě nebyl účinný, nelze situaci posuzovat z hlediska tohoto předpisu.[9] Do doby přijetí již zmíněného zákona o zdravotních službách neobsahoval právní řád definici pojmu "zdravotní péče", a to ani v zákoně o péči o zdraví lidu, který otázky zdravotní péče upravoval. Ani antidiskriminační zákon blíže nedefinuje oblast zdravotní péče, kde je jednotlivcům garantováno právo na rovné zacházení. Vzhledem k tomu, že v České republice funguje systém veřejného zdravotního pojištění, lze oblast poskytování zdravotní péče zařadit do kategorie veřejných služeb. Pojem "veřejná služba" není opět nikde právně vymezen, lze jím však rozumět takovou službu, která je poskytována v celospolečenském zájmu, a která tedy podléhá veřejnoprávní regulaci. V této souvislosti není pochyb, že získávání léčivých přípravků pocházejících z lidské krve a nakládání s nimi je součástí systému zdravotní péče. V rámci mého šetření padl taktéž argument, že na darování krve není právní nárok, resp. že neexistuje lidské právo spočívající ve vymahatelnosti darování krve. Tato polemika je v rovině podústavního práva, na bázi antidiskriminačního zákona naprosto bezpředmětná. Není rozhodné, zda existuje subjektivní právo darovat krev, či nikoliv. Postačí totiž, že antidiskriminační zákon zakotvuje subjektivní právo každého člověka na rovné zacházení v definovaných oblastech. Na zákaz diskriminace přitom nelze nahlížet jako na právo absolutní povahy, které dává každému chráněnému jednotlivci možnost domáhat se, aby mu bylo bez dalšího vyhověno (byl přijat do zaměstnání, do mateřské školy, přijat jako dárce krve apod.). Dává mu však právo, aby oproti člověku, který diskriminační znak postrádá (zde osoba bez zdravotního postižení), nebyl bez legitimního důvodu znevýhodněn. Právě toto právo stěžovatelky - právo nebýt diskriminován, bylo porušeno. Nikoliv právo darovat krev, jak je někdy mylně uváděno, jež neexistuje, a tudíž by ani nemohlo dojít k jeho porušení. Shrnu-li právě uvedené. Právo na darování krve neexistuje, existuje však právo nebýt diskriminován, a právě o porušení toho druhého v případě stěžovatelky jde. Výběr mezi zájemci o dárcovství krve je, jak jsem již předeslal, možné podřadit pod systém zdravotní péče jako celek, neboť zájemci jsou (by měli být) za účelem stanovení vhodnosti vyšetřováni pomocí příslušných diagnostických metod (viz níže). Diagnostická péče je přitom ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 písm. a) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů, jako součást zdravotní péče vnímána. Obsah pojmu zdravotní péče je nově přijatým zákonem o zdravotních službách vymezen jako soubor činností a opatření prováděných u fyzických osob za definovaným účelem.[10] Cílem zdravotní péče je i předcházení, odhalení a odstranění nemoci, vady nebo nepříznivého zdravotního stavu. Za zdravotní péči v tomto smyslu jsou považovány i diagnostické zdravotní výkony prováděné zdravotnickými pracovníky (srov. ustanovení § 5 odst. 2 písm. b/). Chápání zdravotní péče jako úkonů směřujících výlučně k terapeutickému působení na pacienta by bylo značně zužující a nekorespondovalo by s aktuálním pojetím zdravotní péče.[11] Pominout nelze ani skutečnost, že dárcovství krve je regulováno veřejnoprávními předpisy dopadajícími na oblast poskytování zdravotní péče a zdravotních služeb. Do 31. 3. 2012 zákonem o péči o zdraví lidu v ustanovení § 8 ve spojení s ustanovením § 26, aktuálně pak ustanovením § 31 a násl. zákona o specifických zdravotních službách. Jelikož se zájemce o dárcovství dostává do interakce se zdravotnickými pracovníky, kteří posuzují za využití lékařských metod způsobilost jednotlivce stát se dárcem krve, jsem přesvědčen, že se na situaci nelze dívat jinak než jako na aplikaci postupu, který spadá pod celek nazývaný jako zdravotní péče. Právní úprava dárcovství krve Právní rámec dárcovství krve, výběru a vhodnosti dárců je stanoven s ohledem na požadavky stanovené právem Evropské unie, především příslušnými směrnicemi.[12] Ty byly do vnitrostátního práva transponovány zákonem o léčivech a vyhláškou o lidské krvi. Jak vyjadřují již úvodní slova preambule jedné ze směrnic: "Rozsah, v němž je lidská krev léčebně používána, vyžaduje, aby byla zajištěna jakost a bezpečnost plné krve a krevních složek s cílem předcházet zejména přenosu onemocnění."[13] Odpovědnost za zajištění bezpečnosti odebírané krve a jejích složek nese zařízení transfuzní služby.[14] Výše uvedeného cíle minimalizace rizika pro dárce i příjemce krve je dosahováno kombinací apriorního vyloučení rizikových skupin dárců (osoby poskytující sex za peníze, promiskuitní lidé, intravenózní uživatelé drog atp.) a diagnostického testování krve dárce za účelem vyloučení přenosných infekčních chorob. Pro ověření, zda zájemce náleží do některé z rizikových skupin, resp. zda by dárcovství nebylo rizikové pro něj samotného, musí být každý jednotlivec před zařazením informován a dotazován. Zařízení transfuzní služby informuje potenciálního dárce o podmínkách dárcovství krve, o nutnosti uvést úplné a pravdivé údaje apod.[15] Dále získá od zájemce identifikační a další upřesňující údaje o zdravotním stavu, anamnéze, sociálním a sexuálním chování.[16] Zájemci o dárcovství obvykle vyplňují dotazník, jehož vzorové znění v rámci doporučených postupů nabízí STL ČLS JEP na svých webových stránkách.[17] Následující rozhovor se zájemcem o dárcovství je důvěrný a probíhá v oddělených prostorech. Dárce a pověřený zdravotnický pracovník provádějící rozhovor potvrdí svým podpisem záznam o rozhovoru. Vyhláška o lidské krvi určuje kritéria, která způsobují dočasné či trvalé vyloučení dárců, jsou tedy určitými "kontraindikacemi" k zařazení dárce do seznamu dárců. Zdravotní postižení mezi nimi není, nefiguruje ani mezi kritérii, která ve svých doporučeních formuluje STL ČLS JEP.[18] Jiná je samozřejmě situace, kdy ze zdravotního postižení dárce vyplývá některá ze zdravotních poruch, které samy o sobě brání tomu, aby se její nositel stal dárcem krve (v daném případě např. závažný nález na očním pozadí zmiňovaný ředitelem FN Y.). Právo na rovné zacházení a zákaz diskriminace Podle antidiskriminačního zákona je přímou diskriminací jednání, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě než s jinou osobou ve srovnatelné situaci ze zakázaných diskriminačních důvodů, a to v oblastech právních vztahů, kde to tento předpis zakazuje. V dané souvislosti je třeba říci, že výčet diskriminačních důvodů, mezi něž patří i zdravotní postižení, je propojen s ochranou lidské důstojnosti jako hodnoty, jejíž garance vyplývá mimo jiné i z Listiny základních práv a svobod. Jinými slovy, rozlišovat mezi lidmi na základě některých kritérií znamená zásah do důstojnosti. Ke znevýhodnění stěžovatelky na základě zdravotního postižení nepochybně došlo. V době, kdy se dostavila na Transfuzní a tkáňové oddělení, pracoviště Z., FN Y., byla realizována praxe plošného vyloučení dárců se smyslovým a tělesným postižením. Podle dikce ustanovení § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona by se tedy jednalo o přímou diskriminaci. Vzhledem k ustanovení § 7 odst. 1 je však možno rozdílné zacházení v oblasti zdravotní péče z důvodu zdravotního postižení objektivně odůvodnit legitimním cílem, pokud jsou prostředky pro jeho dosažení přiměřené a nezbytné. Pokud jde o cíl, tím je dle vyjádření FN Y. ze dne 2. 9. 2011 především ochrana nevidomého dárce a také zatížení, jež by hodnocení zájemců s postižením pro zařízení znamenalo. Přímo při odmítnutí stěžovatelky dne 13. 7. 2011 byl zmiňován důvod komunikační, tedy, že by s ní byla z důvodu jejího postižení obtížná komunikace. Důvody pro plošné odmítnutí lidí s postižením (smyslovým i tělesným) obsažené v informačním materiálu, který byl 19. 7. 2011 zveřejněn na webu FN Y. (viz příloha), lze shrnout následovně: 1. Důvod legislativní: Parametry stanovené vyhláškou o lidské krvi (důvěrnost) neumožňují přijetí dárců s postižením (u nichž je nutná přítomnost další osoby). 2. Důvod provozní: "Provozní prostory Transfuzního oddělení a krevní banky FN Y., přesto, že se jedná o nejmodernější zařízení transfuzní služby v Evropě, neumožňují dárcovství krve s asistencí. Pro dárcovství krve s asistencí nejsou konstruována žádná zařízení transfuzní služby ani v jiných státech světa." 3. Důvod ochrany zdraví osob s tělesným či smyslovým postižením: Komplikace po odběru - krvácení, kolapsové stavy atp. 4. Důvod ochrany zdraví příjemce transfuze: "Zcela nepochybně lze konstatovat, že motivací osob s postižením je altruismus a snaha pomoci potřebným, za což jim patří náš obdiv. Nelze však pominout skutečnost, že součástí motivace osob s postižením krev darovat, může být úporná snaha o realizaci všech možných aktivit, pomocí kterých se osoba s postižením sociálně zařadí mezi osoby bez postižení. Podobná motivace provází i rodinné dárcovství krve. Osobě, která chce darovat krev pro svého nemocného příbuzného nebo přítele také nelze upřít snahu pomoci, ale právě ona úporná snaha jako součást motivace s sebou nese rizika. Člověk (i nechtěně) zatají informace, které v případě anonymního standardního přístupu bývají zveřejněny." 5. Důvod praktický: "Pro nemocnici, ale především pro nemocného, jehož život často ′visí na vlásku′, je neakceptovatelné prodlužovat nezbytný interval k získání konkrétního dárce a jeho tolik potřebné krve, protože dárce krve (osoba s postižením) nemá k dispozici potřebný doprovod, bez kterého nemůže krev darovat." Pokud jde o důvody spočívající v ochraně zdraví dárce s postižením, ten je bezesporu legitimní. Závěr, že každý zájemce o dárcovství s postižením má zdravotní poruchu bránící darování krve, je však neopodstatněný. Jak vyplývá z výše zmíněného stanoviska STL ČLS JEP, způsobilost každého dárce je nutno posuzovat individuálně a plošné odmítnutí dárců se zdravotním postižením je neodůvodněné a nepřiměřené. Ochrana zdraví příjemce krve by taktéž mohla být legitimním důvodem, avšak nikoliv za výše citovaných okolností. Že motivací dárců s postižením může být úporná snaha o realizaci všech možných aktivit, pomocí kterých se osoba s postižením sociálně zařadí mezi osoby bez postižení, považuji za ničím nepodložený výrok, z nějž je patrná absence respektu ke kompetencím takových dárců. V této souvislosti považuji za nutné také připomenout, že pomoc lidem se zdravotním postižením, aby mohli proniknout do důležitých sfér společenského života, je principem, na němž je založena myšlenka zákazu diskriminace, a tudíž i antidiskriminační legislativa. Důvody provozní a praktické na mě působí spíše jako záminky pro to, aby FN Y. nebyla stavěna před situace, s nimiž doposud neměla příliš zkušeností. Z vyjádření STL ČLS JEP kromě toho plyne, že jinými zařízeními jsou dárci s postižením přijímáni, nemůže se tudíž jednat o zatížení, které by chod zařízení významným způsobem zpomalovalo. Proto nejde o důvody, které by mohly paušální odmítnutí lidí se zdravotním postižením ospravedlnit. Rozumím sice tomu, že komunikace s nevidomým dárcem a administrace spojená s posuzováním jeho zdravotní způsobilosti může znamenat časové a personální zatížení. S nevidomým dárcem lze však místo předložení písemně zachycených informací vyplňování dotazníku provést přímo rozhovor (který stejně následně probíhá) a otázky a informace přečíst. Co se týče újmy, již by mohla utrpět osoba, která by byla přítomna rozhovoru zájemce o dárcovství s lékařem, musím opět zopakovat, že nevidomému dárci chybí zrak, nikoliv schopnost se rozhodovat a jednat. Je tudíž pravděpodobné, že si jako doprovázející osobu vybere člověka, kterému důvěřuje. Kromě toho lékaři nic nebrání před rozhovorem dárci a jeho doprovodu vhodnou formou sdělit, že rozhovor je důvěrný, a je proto na rozhodnutí dárce, zda bude jeho asistent přítomen, či nikoliv. Situace je řešitelná i přizváním dalšího zdravotnického pracovníka, který záznam o rozhovoru podepíše spolu s lékařem a dárcem. Z právě uvedeného plyne, že některé důvody pro odmítnutí dárců se zdravotním postižením jsou legitimní. Jde především o důvody eliminace zdravotního rizika dárce, popř. i personální a časové zatížení zařízení transfuzní služby. Paušální odmítnutí celé skupiny lidí se zdravotním postižením postrádá přiměřenost, a tudíž vylučuje ospravedlnění rozdílného zacházení na základě zdravotního postižení předvídané v ustanovení § 7 odst. 1 antidiskriminačního zákona, a jde tedy o přímou diskriminaci. Jsem zajedno se stanoviskem STL ČLS JEP, tedy že způsobilost každého dárce je nezbytné posuzovat individuálně. Jsem rovněž přesvědčen, že nevidomí dárci jsou schopni komunikovat se svým okolím plnohodnotným způsobem (e-mailem, telefonicky atd.), který většinou nezpůsobuje vážnější kompilace. Jak jsem již zdůraznil, absence zraku neznamená absenci rozumu a rozhodovacích kompetencí. Opačný závěr, který vyjádření a informace zveřejněné FN Y. implikují, je ponižující a nedůstojný zařízení poskytujícího zdravotní péči. D. Závěr Paušální odmítnutí zájemců o dárcovství krve z důvodu zdravotního postižení představuje přímou diskriminaci v oblasti zdravotní péče. Posuzování způsobilosti dárce by mělo probíhat individuálně a s důrazem na vyloučení dárců, kde objektivně existuje zdravotní riziko pro příjemce krve nebo pro ně samotné. Bezpečnost dárce, personální a časové zatížení zařízení transfuzní služby jsou cíli, které by mohly rozdílné zacházení ospravedlnit, neboť jsou legitimní. Prostředky užité k jejich dosažení však nejsou přiměřené ani nezbytné. Zpochybňování mentální kompetence nevidomého dárce zhodnotit rizika spojená s darováním krve zásah do jeho důstojnosti ještě umocňuje. JUDr. Pavel V a r v a ř o v s k ý v. r. veřejný ochránce práv Příloha Dárcovství krve osob s tělesným či smyslovým postižením ve FN Y. [1] Zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (dále jen "antidiskriminační zákon" nebo "ADZ"). [2] Např. http://... [3] http://www... [4] Zákon č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako "zákon o léčivech"). [5] Vyhláška ministerstva zdravotnictví č. 143/2008 Sb., o stanovení bližších požadavků pro zajištění jakosti a bezpečnosti lidské krve a jejích složek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako "vyhláška o lidské krvi"). [6] http://www... [7] Zde není od věci podotknout, že alternativně přichází v úvahu kvalifikace jednání FN Y. jako zásahu do práva na ochranu osobnosti stěžovatelky dle ustanovení § 11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. V takovém případě by se u soudu mohla domáhat týchž nároků jako podle antidiskriminačního zákona. [8] Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách (dále jen jako "zákon o zdravotních službách") a zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách. [9] Do doby přijetí zákona o zdravotních službách a zákona o specifických zdravotních službách byl předpisem dopadajícím na otázky zdravotní péče zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o péči o zdraví lidu"). [10] Ustanovení § 2 odst. 4: "Zdravotní péčí se rozumí a) soubor činností a opatření prováděných u fyzických osob za účelem 1. předcházení, odhalení a odstranění nemoci, vady nebo nepříznivého zdravotního stavu (dále jen "nemoc"), 2. udržení, obnovení nebo zlepšení zdravotního a funkčního stavu, 3. udržení a prodloužení života a zmírnění utrpení, 4. pomoci při reprodukci a porodu, 5. posuzování zdravotního stavu, b) preventivní, diagnostické, léčebné, léčebně rehabilitační, ošetřovatelské nebo jiné zdravotní výkony prováděné zdravotnickými pracovníky (dále jen "zdravotní výkon") za účelem podle písmene a)." [11] Srov. např. výklad k pojmu "zdravotní péče" In Hendrych, D. a kol. Právnický slovník. 3. vydání Praha: C. H. Beck, 2009. [12] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/98/ES ze dne 27. ledna 2003 stanoví standardy jakosti a bezpečnosti pro odběr, vyšetření, zpracování, skladování a distribuci lidské krve a jejích složek a směrnice Komise 2004/33/ES, kterou se provádí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/98/ES, pokud jde o některé technické požadavky na krev a krevní složky. [13] Odst. 1 preambule směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/98/ES ze dne 27. ledna 2003 stanoví standardy jakosti a bezpečnosti pro odběr, vyšetření, zpracování, skladování a distribuci lidské krve a jejích složek [14] Ustanovení § 67 odst. 4 zákona o léčivech. [15] Srov. Příloha 2, Část A vyhlášky o lidské krvi. [16] Srov. Příloha 2, Část B vyhlášky o lidské krvi. [17] http://www.transfuznispolecnost.cz/dokumenty.php [18] Tamtéž