Spisová značka 5192/2011/VOP
Oblast práva Nevhodné chování soudních osob
Věc nevhodné chování soudních osob
Forma zjištění ochránce Zpráva o šetření - § 18
Výsledek šetření Pochybení zjištěno
Vztah k českým právním předpisům 37/1992 Sb., § 11 odst. 2
82/1998 Sb., § 32 odst. 3
6/2002 Sb., § 127 odst. 2, § 164 odst. 1, § 171, § 172
500/2004 Sb., § 3
Vztah k evropským právním předpisům
Datum podání 03. 10. 2011
Datum vydání 02. 04. 2012

Právní věty

I. Pokud předseda trestního senátu vyžaduje po zástupcích veřejnosti předložení občanského průkazu pod sankcí vyvedení z jednací síně a nemá pro tento postup oporu zejména ve skutkových a právních okolnostech hlavního líčení (§ 209 odst. 1 trestního řádu), dopouští se nevhodného chování a nesprávného úředního postupu. Taková praxe může oprávněně v zástupcích veřejnosti vyvolat pohoršení, neboť uvedený postup je typickým příznakem tzv. kabinetní justice a není pro něj v demokratickém právním státě místo. II. Orgán státní správy soudu je povinen prošetřit stížnost na nevhodné chování soudce, přestože tento soudce v době od podání stížnosti do jejího vyřízení rezignoval na svou funkci. Uvedený postup má preventivní, reparační i satisfakční úlohu. Každá řádně prošetřená a vyřízená stížnost na nevhodné chování soudce totiž dává signál veřejnosti o tom, že soudní funkcionáři věnují náležitou péči soudcovské etice za účelem zajištění spravedlivého fungování justice. III. Třebaže nelze proti soudci, který na svou funkci rezignoval, podat návrh na zahájení kárného řízení, může se jednotlivec domáhat po státu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou mu soudce způsobil svým nevhodným chováním. Tuto žádost je nutné podat do uplynutí šesti měsíců od okamžiku, kdy se poškozený o vzniku nemajetkové újmy dozvěděl. Orgán státní správy by proto měl zpravidla vyřizovat stížnosti na nevhodné chování soudce, který rezignoval na svoji funkci, ve lhůtě, jež nepřekračuje šest měsíců od okamžiku, kdy se stěžovatel o nemajetkové újmě údajně dozvěděl.

Text dokumentu

V Brně dne 2. dubna 2012 Sp. zn.: 5192/2011/VOP/PN Průběžná zpráva o výsledku šetření ve věci podnětů Mgr. J.B., Mgr. M.Š. a pana T.H. A - Shrnutí podnětu Dne 30. září 2011 byly veřejnému ochránci práv doručeny téměř identické podněty Mgr. J.B., Mgr. M.Š. a pana T.H. (dále také "stěžovatelé") směřující proti postupu tehdejšího předsedy Obvodního soudu pro Prahu 9 JUDr. Alexandra Rudého a Ministerstva spravedlnosti při vyřizování jejich stížností na nevhodné chování soudce Mgr. Jiřího Englicha. Stěžovatelé se účastnili dne 6. 10. 2010 soudního jednání ve věci sp. zn.: 103 T 236/2009 u Obvodního soudu pro Prahu 9. V průběhu tohoto jednání se měl soudce Mgr. Jiří Englich dopustit nevhodného chování a narušení důstojnosti řízení prokazováním antipatií proti obhájci obviněného Mgr. B., ignorováním jeho návrhů, nestandardním způsobem vedení jednání, vyžadováním předložení občanského průkazu po zástupcích veřejnosti pod hrozbou vyvedení z jednací síně, zapsáním osobních údajů pana T.H. a Mgr. Š., chybějícími jmenovkami soudních osob, jakož i způsobem nonverbální komunikace soudce se zapisovatelem. Stěžovatelé rovněž namítali narušení důstojnosti soudcovské funkce jednáním soudce v jeho osobním životě, když byl přistižen při řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu. Stěžovatelé podali po soudním jednání stížnosti předsedovi Obvodního soudu pro Prahu 9, který je vyřídil dopisy ze dnů 13. a 15. 10. 2010 s tím, že v dané věci nemá v úmyslu činit jakákoli opatření, jelikož se uvedený soudce dne 11. 10. 2010 vzdal své funkce (viz stížnost sp. zn.: 31 St 43/2010). Mgr. Š. podal dne 14. 10. 2010 stížnost také předsedovi Městského soudu v Praze (nazvanou "Podnět ke kárné žalobě - stížnost na nevhodné a korupční chování předsedy senátu Obvodního soudu pro Prahu 9 Mgr. Jiřího Englicha"), který daný dokument pojal jako podnět k zahájení kárného řízení. S ohledem na rezignaci Mgr. Englicha z funkce pokládal navrhovaný postup za bezpředmětný, o čemž vyrozuměl Mgr. Š. dopisem ze dne 20. 10. 2010 (Spr 3658/2010). Mgr. Š. a pan T.H. se pak dne 11. 3. 2011 obrátili na Ministerstvo spravedlnosti se žádostí o prošetření způsobu vyřízení svých původních stížností, jakož i se žádostí o poskytnutí náhrady nemajetkové újmy způsobené jednáním Mgr. Englicha v průběhu soudního jednání konaného dne 6. 10. 2010. Ke dni podání podnětu ochránci však nedostali na tyto žádosti žádnou odpověď. Podněty stěžovatelů obsahovaly všechny náležitosti stanovené zákonem č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o veřejném ochránci práv"). Jelikož vznikla pochybnost, zda byly stížnosti stěžovatelů vyřízeny předsedou Obvodního soudu pro Prahu 9 v souladu se zákonem, jakož i z důvodu namítaných průtahů na straně Ministerstva spravedlnosti při vyřizování žádostí Mgr. Š. a pana T.H., rozhodl jsem se v souladu s ustanovením § 14 zákona o veřejném ochránci práv zahájit v předmětné věci šetření. B - Průběh šetření (skutkové a právní okolnosti případu zjištěné během šetření) B. 1 - Informace obsažené v protokolu o hlavním líčení Nejprve bych rád shrnul obsah protokolu o hlavním líčení, které se konalo ve věci čj.: 103 T 263/2009 dne 6. 10. 2011 od 9:15 hod. Z protokolu plyne, že šlo o věc proti obžalovanému J.N. Jednání vedl samosoudce Mgr. Jiří Englich. Jednání byly přítomny následující osoby: JUDr. Zachystal (státní zástupce OSZ Praha 1), protokolující Jiří Riesz, obviněný J.N. a jeho obhájce Mgr. J.B. Pokud jde o předvolané svědky, jsou v protokolu uvedena jména J.J. - "osobně, tot. dle eskorty" a P.R., který se k hlavnímu líčení nedostavil. Nyní si dovolím reprodukovat přímo text: "Podle § 219 odst. 3 tr. řádu konstatován předchozí průběh hlavního líčení. Obhájce, obviněný, státní zástupce na dotaz samosoudce uvádí, že nebudou předvolávat k hlavnímu líčení přítomné ve veřejnosti (dva muži). Samosoudce vyzývá veřejnost, aby předložila OP. Jeden přítomný muž z veřejnosti odmítá předložit OP. Tento upozorněn, že pokud nepředloží OP, bude z jednací síně vykázán. Stále odmítá předložit OP a trvá na nezákonném postupu soudu. Poté předkládá OP s tím, aby jeho data nebyla uvedena do protokolu. Obhájce uvádí: jedná se o mého kamaráda pana Š. Předkládá veřejnost (2 muži) OP samosoudci. Muž uvádí, že OP předkládá nedobrovolně a nechce, aby jeho data byla někde evidována." Posléze vydal soud usnesení, jímž hlavní líčení odročil na neurčito, neboť svědek P.R. se k soudu nedostavil. Hlavní líčení bylo skončeno v 9:30 hod. B. 2 - Vyšetřovací oprávnění ochránce V zájmu získání potřebných informací o postupu předsedy soudu a Ministerstva spravedlnosti (dále také "ministerstvo") na základě stížností podaných stěžovateli jsem se dopisy ze dne 22. 11. 2011 obrátil se žádostí o vyjádření na JUDr. Alexandra Rudého, bývalého předsedu Obvodního soudu pro Prahu 9, a na JUDr. Filipa Melzera, LL.M., Ph.D., náměstka ministra spravedlnosti, sekce justiční. JUDr. Rudý mě dopisem ze dne 30. 11. 2011 informoval, že ke dni 30. 9. 2011 mu uplynulo funkční období předsedy soudu. Ke způsobu vyřízení stížností vedených pod sp. zn.: 31 St 43/2010 pouze stručně uvedl, že se domníval, že postupuje "v souladu s příslušnými právními předpisy, relevantními pro vyřizování stížností". I v současné době je přesvědčen, že postupoval správně. Pro značný časový odstup již není schopen k postupu při vyřizování konkrétní stížnosti nic bližšího uvést. Ministerstvo spravedlnosti mi odpovědělo dopisem doručeným dne 21. 2. 2012, a to až po telefonické urgenci pověřeného zaměstnance Kanceláře veřejného ochránce práv JUDr. Petra Nagye. JUDr. Melzer ve svém vyjádření předně ozřejmil důvody, pro které ministerstvo nereagovalo na žádosti Mgr. Š. a pana T.H. doručené ministerstvu dne 11. 3. 2011. "Nedopatřením referentky byla [totiž] podání stěžovatelů přiložena k žalobám stěžovatelů v jiné věci, přičemž odbor odškodňování vede a vyřizuje řadu žádostí o odškodnění a žalob stěžovatelů týkajících se nejrůznějších nároků dle zákona č. 82/1998 Sb." Vzniklé nedopatření zjistilo ministerstvo až na základě mé výzvy a začalo bez zbytečného odkladu prošetřovat podání Mgr. Š. a pana T.H. Ve věci žádosti o prošetření způsobu vyřízení stížností stěžovatelů předsedou soudu bylo podání postoupeno odboru dohledu, přičemž s ohledem na delší časový odstup se ministerstvo rozhodlo, že vyjádření odboru dohledu zakomponuje do stanoviska ve věci požadované náhrady nemajetkové újmy. Dle sdělení JUDr. Melzera pak bránila rychlejšímu vyřízení žádosti o odškodnění skutečnost, že předmětný soudní spis nemohl být ministerstvu zapůjčen z důvodu, že byl v předmětné době z Obvodního ředitelství Policie ČR Praha II zaslán k důkazu Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Teprve na konci ledna 2012 "se pracovníkovi odboru odškodňování podařilo zajistit si alespoň možnost nahlédnout a prostudovat spis na Obvodním soudu pro Prahu 1. Podání stěžovatelů tedy byla vyřízena stanovisky ze dne 13. 2. 2012 obsahujícími i vyjádření ke stížnostem stěžovatelů na odpovědi předsedy soudu." K věcné stránce prošetřovaného problému JUDr. Melzer pouze uvedl, že "oddělení stížností odboru dohledu neshledalo způsob vyřízení stížností stěžovatelů předsedou soudu závadným" s tím, že podrobnější vyjádření je obsaženo v přiloženém stanovisku. Na základě podání Mgr. Š. a pana T.H. vydalo Ministerstvo spravedlnosti dvě stanoviska, která jsou však téměř totožná (stanovisko čj.: 654/2011-ODSK-ODSK/6, ve věci Mgr. Š., a stanovisko čj.: 653/2011-ODSK-ODSK/3, ve věci pana T.H.).[1] Ministerstvo spravedlnosti uvedlo, že "dle obsahu protokolu o hlavním líčení ze dne 6. 10. 2010 lze žadateli přisvědčit v tom, že vyřizující soudce zřejmě neměl oporu v procesních předpisech pro legitimování osob přítomných v jednací síni jako veřejnost, navíc s upozorněním na vykázání z jednací síně. Za tento postup se ministerstvo žadateli omlouvá. Další tvrzení o jednání a chování uvedeného soudce nejsou z protokolu ze dne 6. 10. 2010, potažmo z předmětného spisu, zřejmá. Vzhledem k tomu, že nárok na náhradu nemajetkové újmy a omluvu žadatel již uplatnil žalobou u příslušného soudu, bude zřejmě namístě provést řádné dokazování ohledně všech tvrzení žadatele." Ministerstvo následně dospělo k závěru, dle něhož přiznání peněžitého zadostiučinění není s ohledem na menší intenzitu vzniklé nemajetkové újmy, charakter nesprávného úředního postupu, okolnosti, že žadatel není účastníkem řízení, jakož i s ohledem na určitá rozhodnutí Ústavního soudu (ministerstvo odkazuje na usnesení sp. zn.: IV. ÚS 10/98 a I. ÚS 30/02 a také na nález sp. zn.: III. ÚS 363/06) namístě. K otázce způsobu vyřízení stížnosti ze strany předsedy Obvodního soudu pro Prahu 9 a předsedy Městského soudu v Praze ministerstvo uvedlo, že "bližší šetření iniciované příslušným předsedou soudu by bylo zřejmě bezúčelné vzhledem k rezignaci soudce Englicha dne 11. 10. 2010". C - Právní hodnocení případu Zákon o veřejném ochránci práv mi ukládá povinnost působit k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí uvedených ve zmíněném zákoně, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností, a tím přispívat k ochraně základních práv a svobod.[2] Z pozice ochránce se nemohu zabývat tím, jak obecné soudy všech stupňů rozhodují nejrůznější občanskoprávní, trestněprávní či správněprávní věci. Soudy jsou totiž ve výkonu své rozhodovací činnosti nezávislé a nestranné[3] a posláním ochránce není jejich činnost jakkoliv kontrolovat a šetřit. K obraně proti rozhodovací činnosti soudů slouží řádné a mimořádné opravné prostředky, o nichž rozhoduje soud vyššího stupně. Do působnosti ochránce však náleží orgány státní správy soudů,[4] jejichž postupy se při výkonu své agendy intenzivně zabývám.[5] V předmětném šetření se tudíž zaměřím na činnost orgánů státní správy Obvodního soudu pro Prahu 9, Městského soudu v Praze a Ministerstva spravedlnosti. Dodávám, že při formulaci níže uvedených průběžných závěrů jsem se nemohl vyhnout posouzení případu v širším rámci, neboť zákon od ochránce explicitně vyžaduje hodnocení postupu úřadů nejen v úzké dichotomii "zákonnost-nezákonnost", ale rovněž v obecnějších dimenzích, jako je kupříkladu soulad s právem (v objektivním i subjektivním slova smyslu tohoto obecného pojmu), principy dobré správy[6] či základními principy demokratického právního státu. Část C své průběžné zprávy jsem rozdělil do šesti následujících kapitol. Učinil jsem tak zejména proto, abych předsedovi Obvodního soudu pro Prahu 9, předsedovi Městského soudu v Praze, Ministerstvu spravedlnosti, jakož i stěžovatelům předestřel svůj pohled na danou věc srozumitelným a přehledným způsobem. 1. Činnost orgánů státní správy soudu dle zákona o soudech a soudcích a jiných souvisejících předpisů Úkolem státní správy soudů je vytvářet soudům podmínky k řádnému výkonu soudnictví, zejména po stránce personální, organizační, hospodářské, finanční a výchovné, a dohlížet způsobem a v mezích tímto zákonem stanovených na řádné plnění úkolů soudům svěřených. Výkon státní správy soudů nesmí zasahovat do nezávislosti soudů.[7] Orgány státní správy soudů jsou předseda a místopředsedové Nejvyššího soudu, předseda a místopředseda Nejvyššího správního soudu a předsedové a místopředsedové vrchních, krajských a okresních soudů.[8] Předseda krajského soudu dbá ve smyslu ustanovení § 126 odst. 2 zákona o soudech a soudcích o důstojnost jednání a dodržování zásad soudcovské etiky v řízeních vedených u krajského soudu a u okresních soudů ve svém obvodu a o to, aby v těchto řízeních nedocházelo ke zbytečným průtahům. K tomu účelu, a to i s využitím elektronické evidence věcí vedených u krajského a okresních soudů, provádí prověrky soudních spisů, dohlíží na úroveň soudních jednání, vyřizuje stížnosti. Úkoly předsedy okresního soudu v oblasti státní správy soudu jsou blíže vypočteny v ustanovení § 127 zákona o soudech a soudcích. Předseda okresního soudu dbá o důstojnost jednání a dodržování zásad soudcovské etiky v řízeních vedených u okresního soudu a o to, aby v těchto řízeních nedocházelo ke zbytečným průtahům. K tomu účelu, a to i s využitím elektronické evidence věcí vedených u okresního soudu, provádí prověrky soudních spisů, dohlíží na úroveň soudních jednání a vyřizuje stížnosti.[9] Ministerstvo spravedlnosti jakožto ústřední orgán státní správy pro soudy[10] sleduje a hodnotí postup vrchních, krajských a okresních soudů v řízení a rozhodování pouze z hlediska dodržování zásad důstojnosti jednání a soudcovské etiky a toho, zda v řízení nedochází ke zbytečným průtahům.[11] Ministerstvo je za tímto účelem mj. oprávněno vyřizovat stížnosti. Na tomto místě je třeba dodat, že přesné určení příslušnosti pro vyřizování konkrétních stížností je zakotveno v ustanoveních § 167 až § 171 zákona o soudech a soudcích. Ministerstvo spravedlnosti je dále příslušným úřadem pro věci náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.[12] Zákon o soudech a soudcích umožňuje osobám obracet se se stížnostmi, které se týkají průtahů, nevhodného chování soudních osob či narušování důstojnosti řízení před soudem, na orgány státní správy soudu. Zákon explicitně stanoví, že stížností se nelze domáhat přezkoumání postupu soudu ve výkonu jeho nezávislé rozhodovací činnosti.[13] Dosáhnout změny soudního rozhodnutí lze totiž pouze cestou řádných či mimořádných opravných prostředků (odvolání, obnovy řízení či dovolání). Orgán státní správy soudu je povinen prošetřit skutečnosti ve stížnosti uvedené. Považuje-li to za vhodné, vyslechne stěžovatele, osoby, proti nimž stížnost směřuje, popřípadě další osoby, které mohou přispět k objasnění věci.[14] Stížnost na nevhodné chování soudních osob nebo narušování důstojnosti řízení před soudem má být v zásadě vyřízena do dvou měsíců ode dne jejího doručení orgánu státní správy soudu. O vyřízení stížnosti musí být stěžovatel v této lhůtě vyrozuměn.[15] Byla-li stížnost shledána důvodnou nebo částečně důvodnou, musí být stěžovatel vyrozuměn o tom, jaká opatření byla přijata k odstranění zjištěných závad.[16] Byla-li porušena povinnost soudcem, platí ustanovení § 128 odst. 1 zákona o soudech a soudcích. Ve smyslu uvedeného ustanovení "zjistí-li příslušný orgán státní správy soudů, že soudce zaviněně porušil své povinnosti při výkonu funkce, nebo že chování soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce, nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů, podá návrh na zahájení řízení o kárné odpovědnosti soudců podle zvláštního právního předpisu", jímž je v daném případě zákon č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 7/2002 Sb."). 2. Vyřizování stížností na nevhodné chování soudních osob a na narušování důstojnosti řízení Jádro podání stěžovatelů spočívá v nesouhlasu s vyřízením jejich stížností zaslaných orgánu státní správy Obvodního soudu pro Prahu 9. Mé šetření je zaměřeno na stěžejní otázku, zda je orgán státní správy soudu povinen vyřídit stížnost na nevhodné chování soudce v případě, kdy dotčený soudce již na svoji funkci rezignoval. K navazující otázce, zda stěžovateli namítané chování Mgr. Englicha představuje nevhodné chování, nepovažuji za náležité se vyjadřovat, jelikož nyní probíhá soudní řízení, v rámci něhož bude zřejmě tato otázka posouzena. Vedle toho jsem se neseznámil s příslušným spisem a nezískal jsem ani další důkazy, na základě nichž bych mohl učinit vlastní závěry. Ustanovení § 87 odst. 1 zákona o soudech a soudcích definuje kárné provinění soudce jako "zaviněné porušení povinností soudce, jakož i zaviněné chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů". Za kárné provinění může kárný senát uložit soudci sankci ve formě kárného opatření; jedná-li se však pouze o drobné nedostatky v práci nebo drobné poklesky v chování, může je orgán státní správy soudů, který je oprávněn podat návrh na zahájení kárného řízení, vyřídit tím, že je soudci vytkne, je-li to postačující.[17] Z formulačních rozdílů mezi ustanoveními § 87 odst. 1 a § 164 odst. 1 zákona o soudech a soudcích vyplývá, že kárné provinění je závažným skutkem, jenž způsobuje ztrátu důvěry veřejnosti nejen vůči konkrétnímu soudci, který se kárného provinění dopustil, ale vůči soudnictví jako celku. Stížnostní mechanismus se naopak potenciálně týká většího okruhu jednání soudce. Pokud se však soudce dopustí kárného provinění, musí být stížnost týkající se daného jednání shledána za důvodnou. Lze si však představit i situaci, že za jednání, ve vztahu k němuž byla stížnost shledána důvodnou, bude soudci pouze uložena výtka, tj. nikoliv kárné opatření. Ze znění ustanovení § 173 odst. 3 zákona o soudech a soudcích však vyplývá, že stížnost uznaná za důvodnou musí mít nutně za následek přijetí určitých opatření k nápravě, resp. vyvození odpovědnosti soudce. Tímto následkem však není vždy zahájení kárného řízení. Kárné řízení je totiž ovládáno zásadou dispoziční, a proto záleží na rozhodnutí oprávněných kárných navrhovatelů, zda jednání soudce dosáhlo takové míry závažnosti kárného provinění, že musí být návrhem na zahájení kárného řízení předloženo kárnému senátu Nejvyššího správního soudu. Ustanovení § 173 odst. 3 věta druhá zákona o soudech a soudcích tedy dává orgánu státní správy soudu právo, nikoliv povinnost, kárné řízení zahájit. Ochránce přitom respektuje rozhodnutí soudního funkcionáře, který nepodal kárný návrh proti soudci, vychází-li z dostatečných skutkových zjištění a opírá-li se současně o objektivní důvody ospravedlňující takové rozhodnutí.[18] V souvislosti s vyřizováním stížností na nevhodné chování soudce či narušování důstojnosti řízení musím jako ochránce podotknout, že i orgán státní správy soudu se může dopustit nevhodného chování, ba dokonce i kárného provinění, a to zejména v těch situacích, kdy vyřídí stížnost jako nedůvodnou, třebaže měla být shledána důvodnou. Kárným proviněním předsedy soudu, místopředsedy soudu je totiž ve smyslu zákona o soudech a soudcích též zaviněné porušení povinností spojených s funkcí předsedy či místopředsedy soudu.[19] Opomenutím při vyřizování stížnosti (ať již úmyslným či nedbalostním), resp. tolerováním zcela nevhodných a pro justici nedůstojných postupů, může ze strany orgánu státní správy soudu dojít k ohrožení důvěry veřejnosti ve spravedlivé rozhodování soudů. Příslušná ustanovení zákona o soudech a soudcích neobsahují žádné časové omezení pro podání stížnosti na nevhodné chování soudních osob nebo narušování důstojnosti řízení. Pochopitelně jsem si současně vědom toho, že by bylo nerozumné, pokud by předseda/místopředseda soudu měl řešit stížnosti ohledně skutků a jednání, které se staly, nadneseně řečeno, "před půl stoletím". Proto jsem také ochoten připustit, že určitá časová hranice by přece jen měla být dána, přestože v zákoně o soudech a soudcích výslovně upravena není. Tuto odpovídající časovou mez jistě nelze stanovit nahodile. V této souvislosti jsem při určení krajní časové hranice pro podání stížnosti vzal v úvahu především skutečnost, že podání stížnosti nemá význam pouze pro podatele stížnosti, nýbrž i pro předsedu/místopředsedu soudu s ohledem na získání poznatků o práci jednotlivých soudců a také z hlediska vnímání justice ze strany veřejnosti. K tomu podrobněji viz níže. V ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb. je zakotveno, že návrh na zahájení kárného řízení musí být podán nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy se navrhovatel dozvěděl o skutečnostech týkajících se kárného provinění, které jsou rozhodné pro podání návrhu, nejpozději však do 3 let ode dne spáchání kárného provinění. Pokud by předseda soudu při vyřizování stížnosti zjistil, že byla v soudním řízení porušena povinnost soudcem nebo jinou soudní osobou, měla by svůj smysl a význam i stížnost podaná nikoliv bezodkladně po stěžovatelem namítaném jednání, neboť není vyloučeno, že od zjištěného pochybení ze strany soudce (ode dne spáchání kárného provinění) by neuplynula objektivní lhůta 3 roky pro podání kárného návrhu. Přestože zpracování samotného kárného návrhu by si rovněž vyžádalo určitý časový prostor, domnívám se, že v souvislosti s kárnou odpovědností soudce lze připustit prošetření stížnosti podané do 3 let od jednání, kterým mělo dojít k nevhodnému chování soudce nebo k narušení důstojnosti řízení. Na rozdíl od výše řečeného není ve vztahu k soudcům, jejichž funkce v době podání stížnosti již zanikla nebo v předmětné době podali rezignaci na svou funkci, důvodné prošetřovat stížnosti v relativně dlouhé tříleté lhůtě. S ohledem na argumenty níže uvedené však nelze nechat bez povšimnutí a řádného vyřízení ani stížnosti týkající se osob, proti nimž již nelze učinit žádná nápravná opatření, zejména podat návrh na zahájení kárného řízení. Jelikož nevhodné chování soudce může v určitých případech mít formu nesprávného úředního postupu a zároveň dosáhnout intenzity způsobující vznik nemajetkové újmy, by bylo dle mého názoru vhodné navázat dobu, po kterou mají být prošetřovány stížnosti vůči soudcům, jejichž funkce zanikla, nebo podali rezignaci na svou funkci, na běh a délku promlčecích lhůt stanovených v ustanovení § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Jak vyplývá z kárné judikatury k otázce nevhodného chování soudců,[20] případná nemajetková újma z důvodu daného jednání může nastat zásadně pouze u osoby, která je danému jednání přítomna. Proto bude spadat počátek běhu subjektivní a objektivní promlčecí lhůty dle výše uvedeného ustanovení ve většině případů v jeden okamžik. Z tohoto důvodu se mi zdá adekvátní, aby ve vztahu k soudcům, které nelze s ohledem na zánik jejich funkce kárně postihnout, orgány státní správy soudů prošetřovaly stížnosti na nevhodné chování soudních osob nebo narušování důstojnosti řízení podané ve lhůtě šesti měsíců ode dne předmětného jednání. 3. K vyšetřovacím postupům orgánu státní správy soudu Orgán státní správy soudu je ve smyslu ustanovení § 172 zákona o soudech a soudcích povinen prošetřit skutečnosti ve stížnosti uvedené. Považuje-li to za vhodné, vyslechne stěžovatele, osoby, proti nimž stížnost směřuje, popřípadě další osoby, které mohou přispět k objasnění věci. Za těchto okolností považuji za žádoucí, aby se předseda (místopředseda) soudu k jakémukoliv incidentu v oblasti státní správy soudu (byť i nadmíru problematickému) postavil vždy čelem a vynaložil viditelné úsilí k objasnění vzniklé události. Z dlouholeté praxe v justici vím, že konflikty, k nimž dochází v jednací síni, jsou způsobeny vzájemnou interakcí mezi účastníky a osobou soudce a reprezentují výslednici působení často protichůdných sil, které charakterizují soudní řízení od nepaměti. V převážné většině případů lze tyto záležitosti uspokojivě vysvětlit a objasnit. Domnívám se, že role předsedy či místopředsedy soudu by měla být v tomto ohledu i mediační, což znamená, že by se předseda měl pokusit odstranit případná nedorozumění a nezdráhat se vyslechnout si stěžovatele a jiné zúčastněné osoby osobně. V odůvodněných případech by měl přiznat pochybení, věc řádně projednat s dotyčným soudcem či soudní osobou a přislíbit zjednání nápravy. Při opakovaných stížnostech na téhož soudce by měl přistoupit k razantnějším opatřením (např. výtce či návrhu na zahájení kárného řízení).[21] Činnost orgánů státní správy soudu musí probíhat v souladu se základními zásadami činnosti správních orgánů[22] a principy dobré správy.[23] V souvislosti s šetřením, které předseda soudu na základě stížností provádí, bych chtěl zdůraznit zejména zásadu omezené materiální pravdy.[24] V souladu s touto zásadou je správní orgán povinen před vyřízením stížnosti zjistit ex officio spolehlivě a úplně skutečný stav věci, aniž by byl vázán pouze obsahem stížnosti stěžovatele. Měl by tedy využít všechny dostupné důkazy, které mu mohou pomoci k objektivnímu zjištění skutkového stavu. Ve vztahu k vyřizování stížností na nevhodné chování soudce lze říci, že toliko v případě, kdy nelze ani za využití všech existujících a soudu dostupných důkazů nevhodné chování jednoznačně prokázat, je možné uplatnit zásadu "in dubio pro reo" a stížnost posoudit jako nedůvodnou. Plně si uvědomuji, že primárním cílem prošetřování stížností na nevhodné chování soudních osob a na narušování důstojnosti řízení je získání poznatků o jednání, které by mohlo vést v konečném důsledku ke kárnému postihu dotčeného soudce (viz ustanovení § 173 odst. 3 zákona o soudech a soudcích ve spojení s ustanovením § 128 uvedeného zákona). Primární cíl prošetření stížnosti proto nemůže být z povahy věci dosažen, když vůči osobě, proti níž stížnost směřuje, již není následně možno uplatnit žádný postih v případě prokázání pochybení.[25] Domnívám se však, že pečlivé vyřízení stížnosti na nevhodné chování soudních osob a narušování důstojnosti řízení je významné i z dalších důvodů. Na základě namítaného nevhodného chování a prošetření případu může předseda soudu upozornit ostatní soudce působící u daného soudu na důležitost respektování určitých zásad jednání, a tím předejít možnému opakování určitého způsobu nevhodného chování ze strany jiných soudců. Jak jsem již uvedl výše, vyřízení stížnosti může mít význam i při řešení případných žádostí o náhradu nemajetkové újmy. Lze si totiž představit situace, kdy nevhodné chování soudce může způsobit účastníkům řízení, případně i jiným osobám přítomným v jednací síni, morální újmu. Uplatnění nároků na náhradu nemajetkové újmy sice není nikterak závislé na předchozím využití stížnostního postupu, přesto není dle mého názoru vyloučeno, že může, byť v omezené míře, zabránit pozdějším sporům o těchto nárocích se státem. Z důkladně prošetřené a vyřízené stížnosti může ministerstvo vycházet při posouzení žádosti o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění. Zjištění předsedy nebo místopředsedy soudu promítnutá do odpovědi stěžovateli mohou mít, dle mého názoru, úlohu preventivní, přijme-li stěžovatel závěr o nedůvodnosti své stížnosti a původně zvažovanou žádost o náhradu nemajetkové újmy nebo o náhradu škody u Ministerstva spravedlnosti nakonec nepodá. Vyřízení stížnosti lze také připsat satisfakční úlohu - případná omluva předsedy soudu může pro stěžovatele představovat dostatečnou nápravu a zadostiučinění. V neposlední řadě je uvedený postup žádoucí z hlediska pozitivního vnímání justice ze strany veřejnosti. Každá řádně prošetřená a vyřízená stížnost totiž dává signál veřejnosti o tom, že soudní funkcionáři vyvíjí náležitou péči v zájmu zajištění řádného fungování justice. Uvědomuji si však, že prošetřování stížností proti soudcům, kteří rezignovali nebo jejichž funkce již zanikla, může být z hlediska vnímání image justice dvousečnou zbraní. Případný závěr o důvodnosti stížnosti kombinovaný s nemožností jakéhokoliv postihu dotčeného (bývalého) soudce totiž může způsobit rozšíření názorů o jakési beztrestnosti soudců. 4. Postup bývalého předsedy Obvodního soudu pro Prahu 9 S ohledem na výše uvedené se nemohu ztotožnit se způsobem vyřízení stížností stěžovatelů na nevhodné chování soudce Mgr. Jiřího Englicha a zapisovatele přítomného u soudního jednání konaného dne 6. 10. 2010. Mám za to, že rezignace soudce na funkci nebránila tomu, aby stížnosti byly řádným způsobem vyřízeny. Uvědomuji si, že doba, která uplynula od předmětného soudního jednání, fakticky ztěžuje, ne-li znemožňuje,[26] opětovné prošetření stížností, proto může mé šetření vést jedině k případné změně postupu při vyřizování stížností na nevhodné chování soudních osob. Neshledávám totiž žádný zákonný podklad k tomu, aby byly apriori odmítány stížnosti na nevhodné chování soudních osob, je-li kárný postih soudce již nemožný. Navíc za předpokladu, že podobných stížností bude zanedbatelný počet. Nadto je třeba dodat, že stížnosti obsahovaly také námitky vůči chování zapisovatele, jakož i informaci o chybějících jmenovkách soudních osob a o vyvolání věci v rozporu s ustanovením § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "jednací řád pro okresní a krajské soudy"). Uvedenými otázkami se však předseda soudu vůbec nezabýval, a tím znemožnil odhalit potenciálně závadné chování jiné soudní osoby. Na tomto místě bych odkázal na závěry svého dřívějšího šetření, v němž jsem dospěl k závěru, že soudce (a analogicky také jiná soudní osoba) se může zvolenými verbálními a nonverbálními prostředky projevu (slovní formulace, intenzita hlasu, mimika a gesta) také dopustit nevhodného chování.[27] Nad rámec uvedeného lze orgánům státní správy Obvodního soudu pro Prahu 9 doporučit, aby ve svých odpovědích adresovaných stěžovatelům, kteří se obrací na orgány státní správy soudu opakovaně, podrobněji vysvětlili zásady soudcovské etiky nebo jim přiblížili výklad pojmu nevhodné chování soudních osob nebo narušení důstojnosti soudního řízení provedený orgány příslušnými k rozhodování o těchto otázek. Při podávání stížností totiž hraje nezanedbatelnou roli subjektivní vnímání určitého jednání nebo postupu soudce ze strany stěžovatele. V rámci vyřizování stížností by měl být předseda nebo místopředseda soudu určitým korektorem tohoto subjektivního vnímání stěžovatele. Proto by měl svoji odpověď koncipovat přiléhavě k obsahu stížnosti s korekcí subjektivních pocitů stěžovatele a jejich promítnutí do roviny objektivního posouzení nevhodného chování soudce nebo narušení důstojnosti řízení. Pro úplnost dodávám, že předseda soudu odpověděl stěžovatelům ve lhůtě 2 měsíců stanovené pro vyřízení stížností. 5. Postup předsedy Městského soudu v Praze Přestože jsem ve vyrozumění o zahájení šetření zaslaném stěžovatelům dne 22. 11. 2011 uvedl, že se v rámci svého šetření nebudu zabývat způsobem, jakým předseda Městského soudu v Praze vyřídil podání Mgr. Š. ze dne 14. 10. 2010, považuji za potřebné věnovat několik slov i postupu uvedeného orgánu státní správy soudu. Předseda soudu pojal předmětný dokument jako podnět k zahájení kárného řízení, přičemž s ohledem na rezignaci Mgr. Englicha na funkci pokládal využití svého oprávnění zakotveného v ustanovení § 8 odst. 2 písm. f) zákona č. 7/2002 Sb. za bezpředmětné. Vůči uvedenému postupu předsedy Městského soudu v Praze nemám vzhledem k okolnostem případu žádné námitky. Předmětné podání nelze považovat ani za nesouhlas se způsobem vyřízení stížnosti ve smyslu ustanovení § 174 odst. 1 písm. b) zákona o soudech a soudcích, jelikož v dané době ještě nebyla stížnost podaná předsedovi obvodního soudu vyřízena. Proto se jím předseda městského soudu nemohl zabývat v rámci stížnostního mechanismu. Drobné formální pochybení předsedy Městského soudu v Praze lze spatřovat v tom, že nepostoupil podání Mgr. Š. s ohledem na některé části nesoucí rysy stížnosti k vyřízení předsedovi Obvodního soudu pro Prahu 9. Po materiální stránce však tímto opomenutím nedošlo k žádnému porušení práv Mgr. Š., protože všechny skutečnosti obsažené v podání adresovaném předsedovi městského soudu byly obsaženy i v podání zaslaném předsedovi Obvodního soudu pro Prahu 9. 6. Postup Ministerstva spravedlnosti při vyřizování žádostí o poskytnutí náhrady nemajetkové újmy Jak vyplývá z vyjádření Ministerstva spravedlnosti, došlo po přijetí žádostí Mgr. Š. a pana T.H. k administrativní chybě, která způsobila, že ministerstvo nereagovalo na žádosti uvedených osob v přiměřené šestiměsíční lhůtě. Tímto postupem porušil orgán příslušný k posuzování žádostí o náhradu škody nebo nemajetkové újmy svoji povinnost vyřídit příslušnou žádost ve lhůtě šesti měsíců od jejího podání.[28] Stěžovatelé však z důvodu nečinnosti ministerstva neutrpěli žádnou újmu, protože promptně využili prostředku, který právní řád pro tyto a podobné případy poskytuje. Podáním žaloby podle ustanovení § 15 odst. 2 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci totiž lze účinně předejít újmě, která může nečinností ministerstva nebo jiného příslušného úřadu vzniknout zejména s ohledem na plynutí promlčecích lhůt zakotvených v ustanoveních § 32 až § 35 uvedeného zákona. Uvědomuji si však, že stěžovatelé předešli vzniku újmy zejména díky určité znalosti procesních postupů, přičemž v případě osoby méně asertivní nebo neznalé práva mohlo dojít k nenapravitelné škodě marným čekáním na stanovisko ministerstva a uplynutím příslušných promlčecích lhůt. Uvedené samozřejmě nikterak neimplikuje, že by ministerstvo nemělo důsledně dbát na včasné a řádné vyřizování žádostí o odškodnění. Nadto je třeba pozitivně hodnotit, že po zjištění administrativního pochybení začalo ministerstvo okamžitě konat. Je rovněž podstatné, že v souladu s principem odpovědnosti a vstřícnosti se ministerstvo za své pochybení Mgr. Š. a panu T.H. omluvilo. S ohledem na důvod vzniku nečinnosti však považuji za podstatné, aby příslušní zaměstnanci byli poučeni o potřebě vyhodnocovat každé podání mj. s ohledem na to, zda se jedná o doplnění ke stávající žádosti žadatele, nebo o novou žádost. Při posouzení nevhodného chování soudce Mgr. Englicha vycházelo ministerstvo z protokolu o hlavním líčení konaném dne 6. 10. 2010. Z uvedeného protokolu je zřejmé, že se Mgr. Englich skutečně dožadoval od zástupců veřejnosti předložení občanských průkazů pod hrozbou vyvedení z jednací síně. S ohledem na okolnosti případu se domnívám, že konstatování porušení práva a omluva je v reakci na nevhodné a protizákonné jednání Mgr. Englicha dostatečným zadostiučiněním. Ve vztahu k dalším pochybením, která měla dle Mgr. Š. a pana T.H. představovat nevhodné chování soudních osob, narušit důstojnost jednání a způsobit jim nemajetkovou újmu (chování zapisovatele, nonverbální komunikace zapisovatele se soudcem, chybějící jmenovky soudních osob, vyvolání věci v rozporu s jednacím řádem pro okresní a krajské soudy), bude dle ministerstva nutno provést dokazování u soudu. Právě pro účely posouzení těchto jednání mohla být významnou pomůckou vyřízená stížnost ze strany předsedy Obvodního soudu pro Prahu 9. Stížnostní postup je totiž ovládán zásadou materiální pravdy, tj. provádí se dokazování. V rámci vyřízení stížnosti proto mohly být (např. výslechem svědků) postaveny najisto okolnosti namítaného nevhodného chování soudních osob. Předsoudní projednání nároku u Ministerstva spravedlnosti je naproti tomu pouze postupem, v jehož rámci jeden subjekt zaujímá stanovisko k soukromoprávnímu nároku uplatněnému jiným subjektem. Ačkoliv se při posuzování uvedeného nároku uplatňují i určité veřejnoprávní prvky, jedná se zásadně o horizontální vztah, v rámci něhož ministerstvo není oprávněno provádět dokazování (např. předvolat svědky), a proto nemůže nahradit postup při vyřizování stížností. Nakonec dodávám, že řádným vyřízením stížnosti, včetně jasného a racionálního zdůvodnění svých závěrů, mohl předseda Obvodního soudu pro Prahu 9 předejít i zbytečnému zatížení dalších státních orgánů - soudu, Ministerstva spravedlnosti a ombudsmana. Stran otázek týkajících se nesouhlasu se způsobem vyřízení podání Mgr. Š. a pana T.H. adresovaných předsedovi Obvodního soudu pro Prahu 9 mi není jasný zákonný základ pro postup ministerstva. Ministerstvo totiž není oprávněno prošetřovat způsob vyřizování stížností na nevhodné chování soudních osob ze strany předsedů okresních soudů.[29] Ze stanoviska rovněž nevyplývá, že by si ministerstvo vyřízení předmětné stížnosti, resp. nesouhlasu se způsobem vyřízení stížnosti, vyhradilo v souladu s ustanovením § 167 písm. b) zákona o soudech a soudcích. Považuji dále za překvapující, že Ministerstvo spravedlnosti zastává po věcné stránce odlišné stanovisko, než které vyjevilo na jednání pověřených zaměstnanců Kanceláře veřejného ochránce práv se zástupci odboru dohledu Ministerstva spravedlnosti, konaném dne 21. 11. 2011 v Praze. Na uvedeném jednání totiž souhlasně zazněl názor, dle něhož by měl orgán státní správy soudu stížnost na nevhodné chování soudce, který v průběhu vyřizování stížnosti rezignoval na svou funkci, řádně a včas vyřídit (důvodná, částečně důvodná, nedůvodná), přestože nelze bezprostředně přijmout opatření vůči samotnému soudci.[30] Ve věci nesouhlasu Mgr. Š. se způsobem vyřízení jeho podání zaslaného předsedovi Městského soudu v Praze nemám žádných výtek. Předseda Městského soudu v Praze totiž nebyl oprávněn k prošetření jednání Mgr. Englicha v rámci stížnostního mechanismu, a proto nemohlo ministerstvo logicky prošetřovat ani způsob vyřízení podání Mgr. Š. ze strany předsedy tohoto soudu. V souvislosti s tím, že Mgr. Š. zasílal svá podání označená jako stížnosti i orgánům státní správy soudů, které nebyly k jejich vyřízení příslušné, mě překvapuje, že osoba vystupující v několika soudních řízeních a hodně využívající stížnostního mechanismu při každé pociťované nespravedlnosti přes tyto četné zkušenosti stále není schopna určit orgán příslušný k vyřízení svých podání. Uvedené jednoznačně potvrzuje opodstatněnost stávajícího systému poskytování právního poradenství a zastupování pouze kvalifikovanými osobami zapsanými na příslušném seznamu České advokátní komory. D - Závěr Pokud předseda trestního senátu vyžaduje po zástupcích veřejnosti předložení občanského průkazu pod sankcí vyvedení z jednací síně a nemá pro tento postup oporu zejména ve skutkových a právních okolnostech hlavního líčení (ustanovení § 209 odst. 1 trestního řádu), dopouští se nevhodného chování a nesprávného úředního postupu. Taková praxe může oprávněně v zástupcích veřejnosti vyvolat pohoršení, neboť uvedený postup je typickým příznakem tzv. kabinetní justice a není pro něj v demokratickém právním státě místo. Orgán státní správy soudu je povinen prošetřit stížnost na nevhodné chování soudce, přestože tento soudce v době od podání stížnosti do jejího vyřízení rezignoval na svou funkci. Uvedený postup má preventivní, reparační i satisfakční úlohu. Každá řádně prošetřená a vyřízená stížnost na nevhodné chování soudce totiž dává signál veřejnosti o tom, že soudní funkcionáři věnují náležitou péči soudcovské etice za účelem zajištění spravedlivého fungování justice. Třebaže nelze proti soudci, který na svou funkci rezignoval, podat návrh na zahájení kárného řízení, může se jednotlivec domáhat po státu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou mu soudce způsobil svým nevhodným chováním. Tuto žádost je nutné podat do šesti měsíců od okamžiku, kdy se poškozený o vzniku nemajetkové újmy dozvěděl. Orgán státní správy soudu by proto měl zpravidla vyřizovat stížnosti, které poukazují na nevhodné chování soudce, jenž rezignoval, ve lhůtě, která nepřekračuje šest měsíců od okamžiku, kdy se stěžovatel o nemajetkové újmě údajně dozvěděl. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem a úvahám uzavírám svoji zprávu o šetření konstatováním, že se bývalý předseda Obvodního soudu pro Prahu 9 dopustil pochybení, jelikož neprošetřil skutečnosti uvedené ve stížnostech Mgr. J.B., Mgr. M.Š. a pana T.H. (stížnostní spis sp. zn.: 31 St 43/2010), a tím je řádně nevyřídil. Ve způsobu, jakým předseda Městského soudu v Praze vyřídil podání Mgr. M.Š. ze dne 14. 10 2010 (Spr 3658/2010), neshledávám naopak z materiálního hlediska žádné pochybení. Ministerstvo spravedlnosti (odbor odškodňování) pochybilo tím, že na žádosti Mgr. M.Š. a pana T.H. nereagovalo ve lhůtě 6 měsíců. V této otázce však považuji konstatování porušení práva a omluvu ministerstva za dostatečné opatření k nápravě. Další pochybení Ministerstva spravedlnosti (odbor dohledu) spočívá v nesprávném procesním postupu při posuzování nesouhlasu Mgr. Š. a pana T.H. se způsobem vyřízení jejich stížností. Rovněž nesouhlasím s jejich metodickým závěrem, že postup bývalého předsedy Obvodního soudu pro Prahu 9 byl v souladu se zákonem. Ministerstvo spravedlnosti (odbor dohledu) by proto mělo metodicky zajistit, aby předsedové a místopředsedové soudů vyřizovali stížnosti na nevhodné chování nebo narušování důstojnosti řízení vůči soudcům, které nelze s ohledem na zánik jejich funkce kárně postihnout. Zákon o veřejném ochránci práv ve svém ustanovení § 18 odst. 1 stanoví, že zjistí-li ochránce šetřením porušení právních předpisů či jiná pochybení, vyzve úřad, aby se k jeho zjištěním ve lhůtě 30 dnů vyjádřil. Dodávám, že tato zpráva shrnuje poznatky ze šetření, které budou zejména po vyjádření předsedy Obvodního soudu pro Prahu 9 a náměstka ministra spravedlnosti podkladem pro závěrečné stanovisko veřejného ochránce práv ve věci. JUDr. Pavel V a r v a ř o v s k ý veřejný ochránce práv [1] Následující citace činím ze stanoviska ve věci Mgr. Š. [2] Viz ustanovení § 1 odst. 1 zákona o veřejném ochránci práv. [3] Viz Hlava čtvrtá ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR"). [4] Viz ustanovení § 1 odst. 7 zákona o veřejném ochránci práv: "Působnost ochránce se nevztahuje na Parlament, prezidenta republiky a vládu, na Nejvyšší kontrolní úřad, na zpravodajské služby České republiky, na orgány činné v trestním řízení, státní zastupitelství a na soudy, s výjimkou orgánů správy státního zastupitelství a státní správy soudů." [5] Problematice státní správy soudu je každoročně věnována část souhrnné zprávy o činnosti veřejného ochránce práv. Všechny dosavadní zprávy jsou dostupné z www.ochrance.cz. [6] K principům dobré správy blíže http://www.ochrance.cz/stanoviska-ochrance/principy-dobre-spravy/. [7] Viz ustanovení § 118 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"). [8] Viz ustanovení § 119 odst. 2 zákona o soudech a soudcích. [9] Viz ustanovení § 127 odst. 2 zákona o soudech a soudcích. [10] Viz ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů. [11] Viz ustanovení § 123 odst. 2 zákona o soudech a soudcích. [12] Viz ustanovení § 6 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci"). [13] Viz ustanovení § 164 odst. 1 a 2 zákona o soudech a soudcích. [14] Viz ustanovení § 172 zákona o soudech a soudcích. [15] Viz ustanovení § 173 odst. 1 zákona o soudech a soudcích. [16] Viz ustanovení § 173 odst. 3 zákona o soudech a soudcích. [17] Viz ustanovení § 88 odst. 1 a § 88a zákona o soudech a soudcích. [18] Viz závěry ze šetření ochránce sp. zn.: 4294/2010/VOP/PJ. [19] Viz ustanovení § 87 odst. 2 zákona o soudech a soudcích. [20] Pro ilustraci lze na tomto místě uvést několik případů nevhodného chování soudců, které vyústilo v kárné provinění: a) jednání pod vlivem omamných a návykových látek při samotném výkonu soudcovské funkce, ale i v občanském životě, jestliže narušuje důstojnost soudcovské funkce a ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.: 1 Skno 9/2006, ze dne 4. října 2006), b) projevy neúcty k ostatním soudcům, jiným osobám vykonávajícím právnická povolání a k ostatním zaměstnancům soudu a k účastníkům nebo stranám soudního řízení, a to nejen v průběhu soudního jednání (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.: 1 SKNO 8/2003, ze dne 27. listopadu 2003), c) falšování protokolu z jednání (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.: 1 SKNO 9/2007, ze dne 5. 3. 2008). [21] Viz také názor JUDr. Motejla vyslovený ve věci sp. zn.: 3823/2008/VOP/PPO, který byl JUDr. Rudému zaslán dne 29. 10. 2008. [22] Viz ustanovení § 2 až § 8 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů. [23] Dostupné z http://www.ochrance.cz/stanoviska-ochrance/principy-dobre-spravy/. [24] Viz ustanovení § 3 správního řádu: "Nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2." [25] Viz zejména ustanovení § 14 písm. b) zákona č. 7/2002 Sb. [26] Je třeba vzít zejména v úvahu, že při prošetřování stížností na nevhodné chování soudce je potřebné pořízení svědeckých výpovědí, jejichž přesnost se může plynutím času snižovat. [27] Viz mé závěry ze šetření vedeného pod sp. zn.: 4588/2010/VOP/PJ. [28] K dalším povinnostem ministerstva (nebo jiného příslušného orgánu) při vyřizování žádostí podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci viz Desatero dobré praxe podle ombudsmana pro posouzení žádostí o odškodnění za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, dostupné na webové stránce: http://www.ochrance.cz/tiskove-zpravy/tiskove-zpravy-2010/desatero-dobre-praxe-pro-posouzeni-zadosti-o-odskodneni/. [29] Viz ustanovení § 174 odst. 1 písm. a) zákona o soudech a soudcích. [30] Zápis z uvedeného jednání byl autorizován i ze strany ředitele odboru dohledu Ministerstva spravedlnosti.